Snímek Dva papežové uvedený krátce před koncem loňského roku na Netflixu vyvolal nadšení i polemiku. Zatímco mnozí diváci oceňují kromě skvělých hereckých výkonů, i humor, moudrost a nadhled dialogů, kritické hlasy vyčítají filmu nepravdivost některých faktů. Papež Benedikt XVI. a ani František nejsou ve skutečnosti takoví, jaké je vidíme ve filmu. Režisér Fernando Meirelles ovšem nezamýšlel natočit dokument, ale fikci. Životní příběh těchto dvou mužů a postoje jim připisované režisér využívá k vyjádření hlavní ideje, a to zobrazení respektu a touhy po porozumění.

Tím, že ve filmu vystupují žijící postavy, jejichž osobnost, názory a fakta spojená s jejich životem, jsou celkem dobře známá, se leckterý divák neubrání touze po pravdivosti příběhu a po věrném zobrazení osobnosti protagonistů. Srovnává filmový obraz se skutečností a odmítá film kvůli zkreslení postav a událostem, které se nikdy nestaly. Při porozumění filmu, který nechce být dokumentem, ale uměleckou výpovědí režiséra, bychom neměli začínat u fakt, ale u poselství.

Meirelles rozhodně neútočí na církev, naopak jeho postoj je pozitivní stejně jako má respekt ke svým dvěma hrdinům. Režisér vypráví o střetu dvou proudů, konzervativního a liberálního. Dopouští se zkratky, jakou známe z mediálního světa. Benediktův konzervativní postoj je prezentován pomocí mediálních zkratek. Jeho postava pak vyznívá příliš zkratkovitě, dokonce ji můžeme označit za jistou karikaturu konzervatismu. Hlavně v úvodu filmu znějí některé jeho výroky frázovitě, což není zcela fér k tomuto hluboce vzdělanému teologovi. Navíc kvůli nedostatku prostoru věnované jeho postavě, vyznívá v této pasáži plytce. Pokud chtěl režisér krotit stopáž, měl vynechat flashbacky z Bergogliova mládí a z období vlády vojenské junty. Účinek vyprávění pouze zbytečně rozmělňují.

Film vypráví o hledání společné cesty dvou zcela odlišných protagonistů. Meirelles se inspiroval příběhem posledních dvou papežů, kteří jsou symbolem protikladu, který je potřebný, aby se doplnil do jednoho celku. Pro ortodoxního diváka působí rušivě Ratzingerova obava, zda bude zvolen papežem, což je pochopitelné, protože se nedokáže oprostit od faktů. Ratzinger po zvolení netoužil. Filmová interpretace, tedy touha být papežem proto, aby zabránil negativním tendencím, je fungujícím vysvětlením, byť i tuto verzi můžeme vnímat jen v náznaku. K jednotlivostem lze jistě mít výhrady, při hodnocení filmu je však nezbytné vyjít od toho, jak působí ve svém celku.

Dva papežové jsou především titulem, který zaujal široké spektrum diváků, např. na ČSFD se aktuální hodnocení pohybuje přes 80 %, tedy výrazně nad průměrem. Hloupý film by nikdy takovéhoto hodnocení nedosáhl, a to bez ohledu na to, zda by fandil církevnímu prostředí či právě naopak. Je oceňován mezi věřícími i nevěřícími. I proto stojí za to o něm přemýšlet. Snímek zaujal svou lidskostí, oba protagonisté jsou zobrazeni jako osobnosti, kterým můžeme věřit. Přemýšlí o sobě a hledají cestu k sobě a k věrnosti svému povolání. Srdce diváků si získali díky jejich schopnosti navzájem si naslouchat. Ve skutečnosti to určitě nebylo tak náročné, jak se zdá podle filmového sdělení. Papež František není žádný radikální liberál, i jeho filmové ztvárnění je zkratkou.

Nemá smysl vyjmenovávat, co všechno ve filmu nesedí. Benedikt XVI. nerezignoval kvůli zneužívání. Setkal se s oběťmi a situaci v Irsku řešil. Daleko víc mu činilo starosti, když si uvědomoval, jak málo zmůže jako papež tváří v tvář všem ostatním skandálům, které byly spojeny s neprůhlednými finančními transakcemi, vynášení důvěrných dokumentů, stejně jako rehabilitace biskupa Richarda Williamsona, popírače holocaustu, přičemž tato informace byla papeži zatajena. Italské noviny byly tehdy plné materiálů popisujících zákulisní hrátky. Benedikt XVI. mohl jen bezmocně pozorovat, jak jsou jeho síly slabé.

Jistě, Meirelles mohl natočit příběh protikladné životní cesty s důrazem na proměnu liberála v konzervativce a naopak, což je základní charakteristikou životní příběhu Josepha Ratzingera a Jorge Bergoglia. Mohl jej pojmout jako hluboké vnitřní drama pod vlivem rozhodujících životních událostí. Režisér zvolil konverzační podobu odehrávající se během fiktivního setkání v klíčovém momentu životního rozhodnutí a zpracoval je v podobě, která osloví široké publikum. Meirelles neprezentuje dokument, ale sdělení, které ho oslovilo a které považuje za důležité zpracovat do filmové podoby. Při hodnocení filmu bychom měli diskutovat především o tom, jak funguje jeho poselství. Pokud chceme doslovná fakta, je nutné sledovat jiný žánr.

Marie Kolářová