11. 3. 2020
Cestou z práce procházím šest stran potištěných zadáním domácích úkolů. Zaujal mě referát na téma zajímavost z Ruska (apolitická). Několik stanic uvažuji, ale dokážu si vybavit jen, že v Rusku je největší spotřeba vodky na hlavu. To vyhodnotím jako téma pro osmý ročník nevhodné.
Místo literární inspirace přichází aspoň inspirace kulinářská. U krájení zeleniny na boršč se snažím nejstaršího syna zkoušet ze slovíček. Jde mu to ztuha, vlastně skoro vůbec. Od spolužáka Sergeje pochytil pouze „Kak tibja zavut?“ a „davaj“, zato s dokonalým přízvukem. Načež mi syn s úsměvem na tváři oznamuje, že se rusky přece neučí a ten referát není ze zeměpisu, ale pro skupinku ruštinářů.

12.3.
Dnes byli děti doma úplně samy. Po zážitcích z předchozích let, kam patří mimo jiné propálená deska kuchyňské linky, ohořelé vánoční papíry v komoře (duchapřítomně uhašené močí) nebo vyplavení prvního patra (skrze zaseknuté splachování pisoáru), jsem celý den jak na trní a k domu se blížím s obavami. Při odemykání branky slyším obvyklý řev a vzápětí hrobové ticho. Kluci se pod vlivem výchovných filmů typu Sám doma zabarikádovali v pracovně s počítačem, vybaveni veškerým arzenálem zn. Nerf a dostatkem nábojů. Ti mladší bosí a přes pokročilou odpolední hodinu v pyžamech.

13.3.
Včera večer odjel manžel na pánskou jízdu do Jizerek. Kdo mohl tušit, že vláda jak naschvál zavře hospody…

14.3.
Ačkoli je sobota, dávám si předsevzetí dohnat domácí zadání zanedbaná či nedokončená v týdnu, a tak se hned po ránu vrhám na kontrolu sešitů. Z dějepisu dostali napsat pět vět o 2. světové válce. Syn má k mému úžasu (sama bych si nebyla jistá, jak shrnout 2. světovou válku do pěti vět) popsanou celou stránku! V roce 1933 byl Adolf Hitler zvolen římským kancelářem…. V roce 1939 vznikl protentokrát čechy a morava…Macisté zřídili koncertační tábory… Následoval pokus o jejich soupis, který nemohu publikovat, aniž bych vzbudila nevoli Českého svazu bojovníků za svobodu. „Vojto, z čehos to, prosím tě, opisoval?“ „Zavolal jsem dědovi, aby mi s tím úkolem pomohl. Bylo ho blbě slyšet, protože byl zrovna venku a foukal tam vítr.“

15.3.
V neděli při sběru špinavého prádla nahlédnu do sešitu, který se povaluje neobalen a se zmačkanými rohy v koutě. Jídelníček: snídaně = párek s chlebem, svačina = párek v rohlíku, oběd = Frankfurtská polévka, večeře = dva párky s kečupem a hořčicí. Prostřední syn mě načapá ve svém pokoji a vytrhne mi sešit z ruky, že to prý není domácí úkol, ale zadání, které dělali ve škole, tudíž ho nemám kontrolovat. No, aspoň bude paní učitelka vědět, jak se doma stravujeme. Večer se dozvídám od nejmladšího syna, že ten starší byl jídelníček líný vymýšlet, tak to opsal z Hurvínka.

16.3.
Vláda vyhlásila (zatím) na týden karanténu. Nejstarší syn je však již několik měsíců objednán k odbornému lékaři, takže se snažím zjistit, zda ordinují. V předvečer i ráno je na webu polikliniky pouze „aktualita“, že v prosinci 2019 nepůjde elektřina v celém objektu. Telefon nikdo nebere, tak nezbývá, než doufat a vyrazit na cestu. Čekáme asi ½ hodiny na příchod lékařky. Čekáme dál. Vedle na kožní přichází pacientka, sestra se ji snaží odehnat, ale paní nechce aspoň bez receptu odejít. Je nucena na chodbě potupně vyjmenovat své potíže, se kterými bych se nechlubila ani nejlepší kamarádce. Ale toto ponížení jí nakonec přinese ovoce ve formě kýženého receptu.

Hurá, jdeme do ordinace! „Jste zdraví?“ „Ano.“ Následuje jako obvykle krátké vyšetření a dlouhé zapisování do PC. Najednou lékařka začne kýchat. Prý alergie.

Sestřičky v odběrové místnosti mají přes nos a oči hygienické vložky.

17.3.
Vstávám časně a chystám se nastříhat na roušky dřív, než vstanou děti. Až odpoledne konečně dokončím pět roušek. Obdivuju lidi, kteří je prodávají po 50 Kč. I stovka by mi byla málo. Mezitím kamarádky uveřejňují na Facebooku své modely. Je lepší jednoduchá (líp se v ní dýchá), dvouvrstvá nebo s kapsou na filtr? To ukáže jen čas.

18.3.
Manžel nedbá vládního nařízení a odjíždí za svou matkou - především proto, aby přivezl klávesnici, neboť na tabletu syn nemůže psát.

19.3.
Manžel kamsi odjel a přivezl nový počítač, neboť na tabletu se pracuje obtížně i s připojenou klávesnicí.

20. 3.
Manžel se vrací s tiskárnou a skenerem. Děsím se, kam takový krám dáme. Pracovna je malá a děti by to do ní měly daleko. Kluci vyměřují místo, které je přesně mezi jejich pokoji. Vychází to na koupelnu, což odmítám, a tak tiskárna skončí v šatně. Zbytek dne se všichni členové domácnosti (kromě mě) baví její instalací.

21.3.

Tchýně je otřesena, protože ji Vietnamec nevpustil do jejich vesnické prodejny. Argumentoval, že už je po 10. hodině a jí je určitě přes 65. Nabízí se tři možnosti: a) Někdo vysvětlí Vietnamci vládní omezení.
b) Tchýně začne v 80 letech vstávat brzy.
c) Naučí se nakupovat na Košíku.

23.3.
S žádostí o roušku se na mě obracejí i ti, které jsem léta neviděla. Došly gumičky. Galanterie vyprodané. Osmělím se a zavolám majiteli zavřeného obchodu. Když vyťukávám smluvený signál na mříž výlohy, což rozhýbe záclony v celé ulici, cítím se jako agent 007. Mise splněna!

24.3.
Manžel strávil předchozí večer a část noci přeinstalováním starého notebooku, abych měla na čem pracovat. Dnes mám totiž home office, ale za celý den se stejně k notebooku nedostanu. Většinu dopoledne promarníme výpadky internetu, opakovaným nahazováním Wi-Fi a čekáním, až se jednotlivá zařízení připojí.

Po obědě vyháním kluky na krátkou vyjížďku na kole, protože včera se ven vůbec nedostali. Po návratu se Wi-Fi konečně vzpamatovala a já chytám panickou ataku z toho, že se syn má ještě určit mluvnické kategorie u třech stránek podstatných jmen, udělat výpisky z přírodovědy a místo jednoho cvičení z matematiky ještě další, kterých jsme si včera nevšimli! Obrázky do přírodovědy mu raději nakreslím sama, abychom mohli úkol po večeři konečně odevzdat. Angličtinu nechávám na další den.

To jdu ale do práce. Třeští mi hlava a vytáčejí mě lidi, kteří se vypisují na FB, jak mají konečně čas si uklidit skříně, cvičit jógu a natáčet vlogy! Nemohu usnout, tak si pročítám průvodce Sardinií, kam mám od ledna zakoupené letenky a ubytování pro celou rodinu…

26.3.
Díky, bože, za home office. V noci jsem se vzbudila hrůzou, že jsme včera nesplnili všechny domácí úkoly, takže jsem vzhůru už v 5,30. Dopřeju si luxusní půlhodinku povalování a v hlavě sestavuju seznam, co dnes musím nutně zařídit. Při snídani s výhledem na syna, kterému už vlasy lezou do pusy, přehodnocuji priority a vložím veškerou energii do přesvědčování, abych mu směla zastřihnout aspoň ofinu. Jelikož venku mrzne, uchylujeme se ke stříhání do koupelny. Syn při tom z mobilu předčítá dnešní úlohy. Při zadání referátu na téma rozdíly mezi spalovacími motory a prezentace na sedm druhů náboženství (pochopitelně každý z jiného předmětu) střihnu vedle…

27.3.
V práci si jdeme nafasovat ochranné pomůcky: minibalení ubrousků napuštěných dezinfekcí a krabičku papírových kapesníků. Zároveň jsem instruováni, že na WC bude rozmístěna dezinfekce a cestou z budovy budeme namátkově šacováni.

28.3.
Několikrát za den mě přepadla myšlenka, jak velké dítě se vejde do babyboxu. Při přelétnutí Facebooku zjišťuji, že tato myšlenka není zdaleka jen moje.

29.3.
Zítra začíná dětem výuka on-line. Nechápu, proč všem třem dali téměř shodný rozvrh, a tak naše domácí síť bude muset utáhnout 3x videovýuku a manželovu videokonferenci současně. Byla jsem léta proti přílišnému technizování naší domácnosti, kde je k Wifi momentálně připojeno 17 spotřebičů, ale nyní blahořečím manželovi, že dětem pořídil již v útlém věku tablety, telefony a nedávno tu tiskárnu se skenerem, aby výuka na dálku šla vůbec realizovat. Díky, muži, bez tebe bych to nezvládla!

30.3.
Manžel kupuje nový router.

31.3.
Začínají se vracet opravené úkoly od učitelů. Stydím se za přehlédnutí několika chyb v matematice i češtině! Mám zamotanou hlavu z hvězdicového motoru a čeká mě ještě kontrola prezentace z těch sedmi náboženství. Objem práce v mé práci odpovídá hektickému konci kalendářního roku.

1.4.
Již v předsíni nejmladší syn avizuje, že se učil zeměpis. Jediné, co prý nevěděl, je, o kolik je Amazonka delší než Nil. Po celodenní mediální masáži na téma Itálie nemám myšlenky ani na africký, natož na jihoamerický veletok. Sáhnu po mobilu, avšak vzápětí si uvědomím, že manžel vypnul z výchovných důvodů Wifi, a tak se snažím v hlavně sesumírovat to, co v práci nazýváme kvalifikovaným odhadem. Tedy vyplivnout hodnotu zcela bez podkladů. Syn již déle nevydrží a odpoví si sám: „Přece o pět písmen, mami.“

2.4.
Manžel a děti se doma oblékají jen od pasu nahoru, na videokonference to prý bohatě stačí. Pravdou je, že poslední dobou aspoň nemusím prát každý den.

3.4.
Cestou do práce pozoruji lidi v rouškách a hlavou mi nekontrolovaně probíhají myšlenky: Kolik virů je na kabelce, kterou denně používám? Ještěže mám za sebou operaci očí, která mě zbavila brýlí. Teď by se mi mlžily. A kolik na deníku Metro? Nemám si začít líčit oči?

4.4.
Děti se servaly o roušku z maskáčové látky, přestože látky je ještě dost.

5.4.
Cestou na kole vidíme vycházet ze hřbitova nějakého staříka. Na krku má zavěšeno cosi, co z dálky připomíná velký fotoaparát. Zblízka plynovou masku z 1. světové války. Nasazujeme radši roušky i na kole. Cestou zpět si už zvládnu nasadit roušku za jízdy jednou rukou.

6.4.
Manžel je nervózní. Firma, ve které pracuje, objednala roušky pro své zaměstnance. Kamion však zůstal stát na hranicích a než se stačily vyřídit celní doklady, řidič celý náklad rozprodal a utekl.

7.4.
Paní učitelka ze 4. třídy se emailem ptá syna, zda rozezná pšenici od žita a ječmene. Domnívám se, že krom pšenice nikdy tyto druhy obilí neviděl. Bezpečně pozná jen lány s kvetoucí řepkou. Paní učitelce místo odpovědi posíláme aspoň fotku bledulí z našeho prvního jarního a možná posledního výletu.

8.4.
Jdu s dobou a poprvé v životě si měním profilový obrázek na Facebooku za vlastní fotku s rouškou vyrobenou při krájení čínského zelí. Jsem trendy nebo ťukám na bránu krize středního věku?

10.4.
Volá mi tchýně. Hlasem, který nevěstí nic dobrého, mi sděluje, že telefonovala s vnuky, a zatímco jeden čte „majnkampf“, druhý hraje na „džukboksu“. Po návratu domů zjišťuji, že jeden studuje návod k Minecraftu a druhý je na X-boxu.

9.4.
V manželovi jsem se hořce zklamala. Učitel vrátil úkol z matematiky pro 4. ročník jako částečně chybný. Vyplísním manžela aspoň po telefonu. Dospívám k jinému, leč též chybnému výsledku. Testuju, jak si se zapeklitým příkladem poradí starší děti. Metodu profesora Hejného neovládají. Rozesílám příklad několika kolegům a rodinným příslušníkům. Jen málokteré výsledky se shodují. Po večeři a sklence vína ukončím tichou domácnost, protože přicházím na geniální myšlenku zavolat kamarádce, která Hejného matematiku vyučuje. Mluvíme téměř tři hodiny a obě usrkáváme víno. Probereme děti, zvířata, práci, politiku a chlapy (v tomto pořadí) a shodneme se, že jde o nesmyslné zadání. Ještě v noci píšu učiteli, že 3 z 5 inženýrů došli k výsledku 5200.

9.4.
Vzdávám to. Proč jsem hned v březnu nešla na ošetřovák? Bije se ve mně hrdost, že to přece zvládnu, s bezmocí a vztekem na kolegy, kteří zůstali doma.

13.4.
Na velikonoční pondělí poprvé v životě nečekám koledníky ani neposílám děti na koledu. Rozesíláme tedy koledu virtuální, kterou kluci natočili včera za humny. Škoda jen, že prostřední syn koledování bojkotoval, neboť jsem ho násilím odtrhla od PC. Následně mi píšou příjemci virtuální koledy, zda je zdráv a že očividně trpí sociální izolací.

14.4.
Při zdravotní procházce jsme objevili medvědí česnek. Syn si ho vkládá do roušky, aby mu hezky voněla.

23.4.
Dnes home office, takže rychle doplnit zásoby jídla, uvařit na dnešek a v ideálním případě i zítřek, skouknout děti, zda si zapnuly počítače na výuku od 9 hodin a… sedám na kolo směr Penny. Před obchodem se to nad moje očekávání hemží lidmi. Co všichni blbnou takhle po ránu? Vzápětí mi dojde, že do 10 hodin je nákup občanům pod 65 let zapovězen. Jak jsme na to mohla zapomenout? Nemám chuť nikoho provokovat, takže jedu potupně zase domů s prázdnou taškou.

Druhý příjezd do Penny v 10:03. Důchodců je stále stejně, jen k nim přibyli nezaměstnaní a maminky. Nákup oběhnu za 10 minut, ale dobře dalších 10 minut stojím před kasou. Kde mám klíče, abych odemkla kolo? Není jich třeba, neboť jsem ho v zápalu boje úplně zapomněla zamknout. Tenhle nákup mě mohl stát 10 tisíc korun!

25.4.
Při aktualizaci životopisu zvažuju, že přidám větu: Patřím mezi nejchytřejší lidi v ČR, protože jen základní školu studuju již počtvrté.

27.4.
Manžel zavolal do práce, že jsem se zhroutila a už nepřijdu. Strašně se mi ulevilo. Probudí mě zvuk toho telefonu. Ne, není to telefon, ale budík. Rychle vstávám, aby mi neujel autobus v 6,14, protože po karanténním zkrouhnutí jízdního řádu to tím dalším už nestíhám.

29.4.
Děsí mě nádoby s dezinfekcí při vstupu do budovy, v Albertu i v metru. Děsím se okamžiku, kde mě někdo obviní, že jsem se řádně nedezinfikovala. Nedokážu si svou vysušenou kůži rozpraskanou do krve od častého mytí natřít směsí alkoholu s kysličníkem namísto promašťujícího krému.

1.5.
Již třetí den za sebou máme k večeři chleba. Přiměřené zásoby másla, sýru a šunky se dosud daří udržovat.

2.5
Jdu do drogerie koupit Savo na předepsaný pokus z chemie. Náměstí je v obležení zmrzlinolízači, pochopitelně bez roušek.

4.5.
Učitelka dějepisu mi dodává sebevědomí pochvalou za vzorně zpracovaný dobrovolný referát o Hannibalovi. Pochvalu si opravdu zasloužím, neboť jsem dva večery strávila se synem sledováním filmu, kde padaly hlavy, a krev tekla proudem.

5.5.
V obchodě s obuví, kam jsem zaskočila v doprovodu syna při čekání na autobus, mě prodavačka osloví: „Co si vyberete, dámy?“ Nejspíš ji zmátly synovy tři měsíce nestříhané blonďaté lokýnky, o kterých sní lecjaká slečna. To, že má syn dvaačtyřicítku nohu v keckách, maskáčovou bundu i roušku zřejmě nepovažovala za podstatné. S pobavením se na sebe podíváme a já v duchu přemítám, co taková hláška může natropit v dospívající duši.

6.5.
Po příchodu domů mi nejmladší syn hrdě nese ukázat svůj projekt na přírodovědu. Měli nakreslit Svatováclavskou korunu a popsat drahé kameny. Úkol zpracoval obstojně, jen při bližším ohledání zjišťuji, že místo koruna všude napsal korona.

Boleslava Stará