Taková legrace a tolik zbytečného křiku. Právě takto hodnotili mnozí, a to nejen muži, ale i ženy, poněkud lascívní gesto Maroše Kramára v pořadu Inkognito televize JOJ. Slovenského herce podpořila i dotčená maskérka a omluvila jej, že se jednalo pouze o přátelské pošťuchování. Budiž, pár vteřin a opravdu drobný dotyk. Všechny polehčující okolnosti však Kramár dokonale zazdil výrokem: „Zhrzené ženy, které jsou nešťastné, že na ně nikdo nesahá, mě absolutně nezajímají.“

Nevybíravost Kramárova a jemu podobných jednání nespočívá na prvém místě v intenzitě dotyku, ale v ultimativním diktátu. Žena musí ocenit, že si sáhnutí na zadek zasloužila. Asi jako když se popleská kůň. Ostatně v mnoha podobných diskusích se ozývá: Ženy budou litovat, až zjistí, že si jich nikdo nevšímá. Diskutující vůbec nejsou schopni akceptovat, že ženám to ale ani trochu vadit nemusí. Nedokážou připustit, že existují ženy, které netouží být obtěžovány, odmítají být objektem něčího zájmu, ale chtějí být samy sebou a rozhodovat o sobě. Přiznat ženám autonomii totiž znamená ztrátu ovládání, resp. možnosti manipulovat se ženou.

Žena je zahnána do pasti. Pokud se ohradí proti nevhodným dotykům, je označena za hysterku, která nechápe legraci. Pokud se proti těmto dotykům nevymezí, je to její problém, jelikož každá správná ženská si umí stanovit hranice. Anebo ještě hůř: byla zticha, protože se jí to líbilo. Ať udělá cokoliv, vždy se najde interpretace v její neprospěch.

Vlna nevole doprovázející incidenty podobné tomu Kramárovu je spojena s nářky, že muži už nebudou moci projevit ani běžnou zdvořilost, jako je například podržení dveří. I když přejdu skutečnost, že běžně asi nepustíme na nos dveře nikomu, kdo jde těsně za námi, usvědčuje tento argument především toho, kdo ho používá. Pozorný člověk se ohlédne, kdo jde za ním a ohlídá si dveře, aby nikomu neublížily. Neřeší přitom nic jiného, než právě pohyb dveří a ohled na toho, kdo jde za ním. Pokud se někdo obává, že bude popotahován kvůli této zdvořilosti, usvědčuje sám sebe z postranních motivů.

Nevoli žen skutečně nevyvolá zdvořilé chování, jehož nezbytnou součástí je respekt k přáním a názorům druhého. Pokud řekne žena ne, znamená to ne, a to bez komentáře. Kramár předvádí typické manipulativní chování. Ženy, na které nikdo nesahá, jsou nezajímavé. Tedy vlastně on ženu vyznamená tím, že na ni sáhne. Ostatně o jeho spotřebním chování k ženám svědčí i jiný výrok. „Na ženy platí naditá peněženka.“

Kramár není sám, kdo takto uvažuje o ženách, jak jsme se ostatně mohli přesvědčit v různých příspěvcích na sociálních sítích. I V Čechách podle těchto macho týpků normálním ženám dotek muže nevadí, ale lichotí. Existují ženy, které těmto výrokům tleskají a roztouženě potvrzují, že jsou rády obtěžovány. To však neznamená, že všechny jsou povinné s dotyky souhlasit. Některé ženy se rozhodnou vytěžit ze své dostupnosti. Tím ale neposkytují mandát k tomu, aby bylo možné obtěžovat každou ženu.

Strach z běžných projevů zdvořilosti není ne místě. Když jsme u projevů správného chlapství, tak mezi ně rozhodně patří odvaha. Tedy pustí ženu sednout, a když ho žena pošle do háje, nezhroutí se z toho. Zase tak často to nehrozí. Normální žena standardně pozná, kdy se jedná o běžnou zdvořilost a kdy naopak z dotyčného odkapává nepříjemná vlezlost. Případná drobná nedorozumění se dají lehce vysvětlit nebo přejít. Nikdo nemá pokaždé nejlepší den. Spory skutečně nejsou o tom, že někdo někoho ťukne prstem, ale o nedostatku respektu a úcty k druhému.

Marie Kolářová