Pan Václav Hořejší ve svém blogu přesně popsal, co se už roky děje na úřadovnách cizinecké policie (viz ZDE). To, co v článku pan Hořejší ukazuje jako úřednický šlendrián, ale můžeme chápat jako syndrom daleko hlubšího problému a tím je neexistence promyšlené imigrační politiky.

Česko je země, která se stala vyhledávaným cílem cizinců relativně nedávno, ale tato omluva mohla být srozumitelná asi tak před pěti lety. Navíc nestojíme před úkolem, který je natolik zvláštní, že bychom se nemohli poučit ze zkušeností jiných zemí.

Žádné z etablovaných politických stran se ale do toho nechce. Proč si pálit prsty... A tak téma imigrace v České republice parlamentní strany nechávají ležet ladem, zatímco krajně pravicová hnutí a strany jej začínají pomalu pečlivě obhospodařovat. Nedostatek vizí, vztahujících se i k blízké budoucnosti, je u našich politiků obdivuhodná. Téma imigrace není v tomto ohledu nijak výjimečné.

Těžko říct, kdy budou politici dotlačeni k tomu, aby se začali i touto oblastí vážně zajímat a nedívali se na ní jen jako na zdroj problémů. Ani lobby podnikatelů nedokázala dlouhá léta v tomto směru s politiky pohnout, i když rok od roku sílící volání po nedostatku zaměstnanců začíná být konečně brán vážně.

Dopad na HDP sice nikdo přesně nespočítá, ale i při průměrné inteligenci si lze představit, že nějaký bude. Má toto být jediný hlas, který pohne politiky k jednání? Je třeba mít na paměti, že zájmy podnikatelů jsou úzce vymezené. V současné době se proto mluví o zavádění pružného systému dočasné pracovní migrace, která by měla umožnit hýbat s lidmi podobně jako se zbožím. Rychle, efektivně, sem a tam, použít a odložit (vyhodit). Opřít imigrační politiku především o tento pilíř považuji za hazard, lidé nejsou věcmi a nakonec vše dopadne jinak, než si plánovači nalinkují.

Dnešní situace je taková, že imigrační agenda je roztříštěná na několika ministerstvech a jejich lokálních úřadech (namátkou: vnitro, zahraničí, ministerstvo průmyslu, ministerstvo práce a sociálních věcí) Praktický kurs významně určují nejmocnější úředníci (alespoň někdo) namísto politiků. Pan Hořejší vidí fronty, já vidím neveřejnou imigrační (ne)politiku. Fronty denně vystojí jen určitý počet žadatelů. A ne vždy zřejmá pravidla co a jak má být při žádostech o povolení splněno, otevírá našim úřadům určitý manévrovací prostor.

Obojí dovoluje - poněkud pokoutně - regulovat počty těch, kteří nakonec potřebná oficiální povolení dostanou. To řada domorodců pochopitelně nemusí vnímat jako problém (pokud se to netýká vysoce kvalifikovaných odborníků, o kterých mluvil prof. Hořejší především). Ale vážným nezamýšleným důsledkem je vytlačování řady cizinců do polosvěta ilegality. Proces povolování totiž cizince skutečně odrazuje, ale nikoliv od pobytu v Česku. Ti lidé, stojící na úřadovnách cizinecké policie, zde přece již fyzicky jsou! Spíš je odrazuje od toho, aby se vůbec pokusili potřebné dokumenty obstarat nebo si obnovili platnost těch starých.

Nedůstojné fronty a blázinec na úřadovnách cizinecké policie (a na našich zastupitelstvech v zahraničí!) dlouho nezmizí, pokud nedojde k něčemu zásadnějšímu, co bude znamenat víc než jen organizační adaptaci na situaci, která trvá už roky. Pan Hořejší onálepkoval cizineckou polici jako ostudu České republiky, já bych tu ostudu spíše přenesl na naše politiky. Koneckonců, policie je složka řízená ministrem a jeho týmem, která se v demokratickém státě pohybuje v mantinelech stanovených našimi volenými zástupci a jimi instalovanou vládou.

Michal Nekorjak, sociolog
Institut pro výzkum reprodukce a integrace společnosti na Fakultě sociálních studií v Brně ivris.fss.muni.cz