P. Bayer: Ruská oprátka se dále utahuje kolem Dukovan
Přesně to se děje v plánovaném tendru na dostavbu jaderné elektrárny Dukovany. Jak jinak si vysvětlit krok učiněný skrze české ministerstvo průmyslu a obchodu s oslovení ruského Rosatomu, následné odvolání vládního zmocněnce pro dostavbu Dukovan Jaroslava Míla a celé podivné odůvodnění z úst ministra Havlíčka, které tedy moc „super“ nevyznělo. K tomu připočtěme odpor kompletní opozice, varování bezpečnostních složek státu i některých ministrů současné vlády a vychází vám z toho jediné dvě možnosti. Dělá se všechno proto, aby skrze Hradní protekci zakázku získal právě Rosatom? Nebo jde o pomyslné „vidle“, právě hozené do celého tendru dostavby? V tomto případě ale zůstává rozum stát, proč to neřekneme narovinu a děláme kašparády napříč světem kvůli jádru vlastně už podruhé, když byl pro změnu temelínský tendr zrušen už po podání nabídek.
A proč i nám, běžným lidem, kteří chtějí, co se týká energetiky jediné – aby jim do zásuvek a vypínačů tekla „šťáva“, kdykoli to potřebují a za rozumné peníze, tak vadí, aby Rusko dostavělo strategický zdroj energie pro Českou republiku? Každý již mohl zaznamenat, že aktivity tohoto autoritářského státu jsou vůči nám nepřátelské, což potvrzují už nejen bezpečnostní služby. Šíření dezinformací s účelem ovlivnit veřejné mínění, snaha diktovat svoji vůli či zasahovat do suverenity našeho státu jsou takřka na denním pořádku. Oni totiž jsou nepřátelské i vůči vlastním lidem, viz vývoj kolem opozičního politika Alexeje Navalného a jeho uvěznění.
V otázce, zda přizvat do tendru země s nedemokratickými režimy, tedy zejména Rusko a Čínu, bychom měli trvat na tom, že je to pro Česko zbytečný risk, který nám spotřebitelům nepřinese nižší cenu celého projektu. Byť se tím zaklíná pan Havlíček. Do těchto karet mu moc ale nehraje, že Čínu, kde je předpoklad dodavatelské ceny nejnižší, jsme již ze seznamu dodavatelů, a my říkám zaplať bůh, vyškrtli. Vždyť účet za novější Dukovany se podle zveřejněných informací má vyšplhat na zhruba 160 miliard korun, podle zkušeností s dřívějšími projekty však může být konečný „sčot“ až trojnásobný. A zaplatíme to pochopitelně my spotřebitelé v koncových cenách elektřiny.
Pikantní na celém tom cirkuse ohledně potencionálních ruských dodávek jaderných technologií, ale i zemního plynu, jsou obchodní sankce uplatňované ze strany EU a tedy i ČR vůči Rusku. Ať po anexi Krymu, nebo nyní čerstvě po uvěznění A. Navalného, jich mají evropští i tuzemští politici vždy plná ústa. A výsledek? Když je potřeba, jdou stranou, jako třeba při dostavbě druhé větve plynovodu Nord Stream, s nímž nejen Německo spojilo svoji energetiku. Paradoxní u naší politické scény pak je, že zatímco podíl Rusů na dostavbě Dukovan jim stejně jako nám vadí, tak u plynu se tváří, že je do ČR snad dovážen ze země Oz, byť jde také o ruský vliv a ne malý!
Jenže co s tím, když bez „nějakých“ nových energetických provozů se výhledově prostě neobejdeme? Jakkoli mé srdce bije pro další obnovitelné zdroje, jako jsou solární a větrné elektrárny či biomasa, musí tady převážit rozum. Na nich zatím nelze stavět páteř energetiky, než budou například zkonstruovány baterie s dostatečnou kapacitou ukládání na delší časový horizont. A Babišovou vládou schválená koncepce přechodu na bezuhlíkovou energetiku (zkrácený název) totiž vzápětí uvádí jasnou prioritu právě ve výstavbě jaderných elektráren. A než budou v patřičné masovosti vybudovány, přejít na zařízení na zemní plyn (tedy ekologicky ne příliš lepší než uhlí a navíc opět znamenající závislost na dovozu, zejména z Ruska.
Pokud tedy nechceme padnout do područí Kremlu svorně „v jádru i plynu“, udržme si v rozumné míře využití našich energetických surovin v kombinaci s obnovitelnými zdroji. Nezbavujme se tak překotně našich strategických výhod, k nimž patří i ty v současnosti provozované, byť ideologicky „špinavé“ elektrárny. Jejich dodávky prodražují umělé povolenkové penalizace sice více a více, ale minimálně pro udržení stability energetické sítě a eliminaci blackoutů je budeme nutně potřebovat, než za ně bude adekvátní náhrada. A nikdo dnes nemůže vědět, jestli se tak stane už v roce 2033,2038 nebo klidně i déle. Třeba než všechno jádro a uhlí budeme umět nahradit vyvíjenými vodíkovými technologiemi.
Petr Bayer, předseda SPCE