„Moravský advokát“ a pravicový aktivista z Trikolóry Zdeněk Koudelka se zapojil do veřejné diskuse o postavení generálního ředitele České televize (ČT). Na svém blogu na Aktuálně.cz nedávno zveřejnil dva příspěvky, ve kterých srovnával generálního ředitele ČT Petra Dvořáka a (dnes již bývalého) ministra zdravotnictví Petra Arenbergera, vyvolával ve čtenářích dojem, že ČT je státní organizace, a dovozoval, že její generální ředitel, podobně jako generální ředitelé Českého rozhlasu (ČR) a České tiskové kanceláře (ČTK), ignorují zákon o střetu zájmů, když nepodávají oznámení o svém majetku, činnostech a příjmech, které tento zákon ukládá podávat veřejným funkcionářům (Zájmy ministra Arenbergera a ředitele ČT Dvořáka, 19.5.2021, Střet zájmů a šéfové médií, 7.6.2021).

Názory Z. Koudelky jsou zmatené a chybné. Buď je autor psal ve spěchu a nestihl si ujasnit obsah příslušných zákonných ustanovení. Anebo se rozhodl blufovat jako Paul Newman ve slavné karetní scéně z filmu Podraz. Kdyby se nezaštiťoval právnickým vzděláním a kdyby nebylo v sázce rozvrácení klíčového veřejnoprávního média v naší zemi, nestály by jeho blufy za pozornost. Ale protože jde o hodně, je třeba uvést jeho „historky z podsvětí“ na pravou míru.


První ponaučení: Česká televize není žádnou státní organizací. Je to samostatná veřejnoprávní instituce, která je nezávislá na státu. To je klíčový zákonný znak veřejnoprávních médií ve všech evropských demokratických právních státech, který má zaručit, že je politici neovládnou a nepřetaví na hlásné trouby svých ideologií a samých dobrých zpráv, jako je narození hříbátka v Milovicích či zprovoznění dalších 3 kilometrů dálnice u Českých Budějovic. Podle platného zákona je ČT samostatnou právnickou osobou, právně oddělenou od státu. ČT poskytuje službu veřejnosti, nikoli státu. Podle zákona veřejnost, nikoli stát, uplatňuje kontrolu činnosti ČT. Zákon vytváří záruky nezávislosti dvou rozhodujících orgánů ČT: Rady ČT a jejího generálního ředitele. Členové Rady ČT jsou voleni Poslaneckou sněmovnou na návrh společenských organizací na pevně stanovené, poměrně dlouhé (šestileté) funkční období. Rada je odpovědna (nikoli však podřízena) Poslanecké sněmovně, která ji může odvolat jako celek jen tehdy, jestliže dvakrát po sobě neschválí výroční zprávu České televize, anebo pokud Rada opakovaně neplní své povinnosti. Odvolání jednotlivých členů Rady je možné pouze tehdy, pokud poruší své povinnosti nebo přestanou splňovat předpoklady stanovené pro výkon funkce. Generálního ředitele ČT pak jmenuje Rada ČT, rovněž na pevně stanovené, šestileté funkční období. Generální ředitel je statutárním a výkonným orgánem ČT. Je z výkonu své funkce odpovědný Radě, ale není jí podřízený. Během svého funkčního období je v zásadě neodvolatelný, s výjimkou případů, kdy přestal splňovat předpoklady pro výkon funkce, porušil své povinnosti anebo ČT i přes upozornění Rady neplní své úkoly veřejné služby.


Na právnické fakultě v Praze učíme naše studenty již v prvním semestru správního práva, že ČT je klasickým příkladem veřejné instituce, která nevykonává státní správu, ale jinou, totiž odstátněnou a nezávislou veřejnou správu. Z prvního ponaučení tak plyne, že generální ředitel ČT není žádný státní představitel ani úředník, jako byl třeba „šestinedělní“ ministr Arenberger, kterému by mohli předseda vlády, ministr kultury či Poslanecká sněmovna přistřihnout křídla anebo i stáhnout politickou kůži, kdy a jak uznají za vhodné.


Druhé ponaučení: Generální ředitel ČT ani generální ředitelé ČR a ČTK nemají za současného stavu povinnost podávat oznámení o činnostech, majetku a příjmech podle zákona o střetu zájmů. Proč? Zákon o střetu zájmů stanoví rozsah své působnosti dvěma způsoby. V prvé řadě určuje, kdo je povinen se vyvarovat střetu zájmů. Dělá to tak, že vymezuje skupinu „veřejných funkcionářů“, do které řadí rozsáhlý výčet jejich podskupin. V návaznosti na to pak stanoví, co veřejní funkcionáři nesmí nebo naopak musí, aby se vyvarovali střetu zájmů. A to dělá tak, že jednotlivým podskupinám ukládá různé povinnosti, které mají zabránit střetu mezi jejich osobními zájmy se zájmem veřejným. Jednak jde o povinnosti spočívající v omezení jejich podnikatelských a jiných činností a v neslučitelnosti výkonu jejich veřejných funkcí s různými pozicemi v soukromé sféře. Jednak jde o povinnosti podávat různá oznámení, zejména o svých činnostech, majetku a příjmech, která se pak zapisují do veřejně přístupného „registru oznámení“. Podmínky, za kterých oznamovací povinnosti pro některé podskupiny veřejných funkcionářů vznikají, však zákon stanoví pomocí neurčitých právních pojmů, jejichž výklad v jednotlivých případech nemusí být jednoznačný. Navíc, okruh povinností je poměrně široký a obsah složitý. Aby měli veřejní funkcionáři jistotu, zda, kdy a co mají vlastně oznamovat, zavedl zákon procesní úpravu, podle níž je pro každou podskupinu veřejných funkcionářů příslušný nějaký orgán, přičemž tento orgán každého jednotlivého veřejného funkcionáře nejprve zapíše do registru a poté ho informuje o tom, do kdy je povinen podat odpovídající oznámení. Teprve tím příslušný orgán oznamovací povinnost veřejných funkcionářů aktivuje. Co je přitom klíčové, že bez této počáteční evidenční a procesní iniciativy příslušného orgánu vůči konkrétnímu veřejnému funkcionáři nejsou jeho zákonné povinnosti účinné. Lze tak shrnout, že má-li mít někdo povinnost podávat oznámení podle zákona o střetu zájmů, nestačí, že je veřejným funkcionářem ve smyslu tohoto zákona, ale navíc ho musí jako veřejného funkcionáře zapsat do registru příslušný orgán.


Podle zákona o střetu zájmů je veřejným funkcionářem také „člen statutárního orgánu, člen řídicího orgánu, dozorčího nebo kontrolního orgánu právnické osoby zřízené zákonem“. Vzhledem k tomu, že ČT, ČR a ČTK jsou právnickými osobami zřízenými zákonem, jsou jejich generální ředitelé jakožto statutární orgány veřejnými funkcionáři. A při splnění dalších podmínek, které tento zákon stanoví, se na ně (a možná i na členy jejich rad) vztahuje zákon o střetu zájmů. Povinnost podávat oznámení o činnostech, majetku a příjmech však zatím nemají, protože je dosud žádný orgán nezapsal do registru oznámení. A nestalo se tak v důsledku ignorance či nedbalosti, ale proto zákon o střetu zájmů nestanovil příslušný orgán právě pro ČT, ČR a ČTK příliš jasně. Zákon totiž pro členy statutárních, řídicích, dozorčích a kontrolních orgánů „právnických osob zřízených zákonem“ stanoví jako příslušný orgán „ministerstvo nebo jiný ústřední správní úřad, v jehož čele není člen vlády“. Výklad této formulace ve vztahu k nezávislým veřejným právnickým osobám, jako je ČT, ČR a ČTK, je nejasný. Podle některých názorů je příslušným orgánem Rada pro rozhlasové a televizní vysílání. Podle jiných názorů Ministerstvo kultury. A je na místě i názor, že příslušný orgán není pro tyto instituce vůbec (jasně, srozumitelně a předvídatelně) stanoven. Každopádně Rada pro rozhlasové a televizní vysílání svoji příslušnost v této věci odmítá a Ministerstvo kultury o ni zatím ani neuvažuje.


Z druhého ponaučení tak plyne závěr, že generální ředitelé ČT, ČR a ČTK, kteří ani jeden dosud podle zákona o střetu zájmů nepodávali příslušná oznámení, se žádného opomenutí nedopustili, neboť jejich oznamovací povinnosti dosud žádný příslušný orgán zákonem stanoveným způsobem neaktivoval. Proto, pokud by Z. Koudelka měl v tomto směru něco někomu vyčítat, pak rozhodně nikoli generálním ředitelům našich veřejnoprávních médií.


Pokud se ptáte, proč se Z. Koudelka najednou začal zajímat o povinnosti zmíněných generálních ředitelů podle zákona o střetu zájmů, pak vězte, že to není proto, že by chtěl ochraňovat zákon. Spíše chtěl svými blogerskými příspěvky podpořit ideové spřízněné soudruhy v Radě ČT v čele s horlivou Hanou Lipovskou v jejich křížovém tažení proti současnému generálnímu řediteli Petru Dvořákovi s cílem přetavit ČT k obrazu svému. Každopádně je však jisté, že šípy, které za tím účelem z Moravy směrem ku Praze vystřelil, byly velmi nepřesné a patrně nepřeletěly ani Českomoravskou vrchovinu.


V Praze dne 14.6.2021


JUDr. Petr Svoboda, Ph.D.
Autor působí na katedře správního práva a správní vědy
Právnické fakulty UK