Jednadvacátý srpen jsem prožil jako voják v písecké posádce. V noci nás probudil náš kamarád, který měl službu dozorčího a z tranzistoru nám pustil tu hroznou zprávu. Čekali jsme poplach, vydání nábojů, odchod do autoparku a další akce, nutné k obraně. Nic se však nedělo. Až ráno po budíčku a bojovém rozdílení nám velitel pluku oznámil, že nás okupují armády Varšavské smlouvy, a že armáda má rozkaz zachovat klid.

A tak jsme zachovávali klid. Spořádaně jsme odešli do zaměstnání, za bránu kasáren jsme postavili dva tanky, na jednom byl vápnem napsaný nápis „Svoboda“ (tehdejší prezident), na druhém „Dubček“ (generální tajemník KSČ). Hlavně tanků jsme ale museli otočit tak, aby nemířily ven. A pak jsme čekali, co se bude dít.

Netrvalo dlouho a přijel sovětský gazik s velitelem a vojákem, který držel prst na spoušti lehkého kulometu. V očích jsme mu vyčetli, že sebemenší odpor znamená stisknutí spouště. A tak jsme se na sebe dívali. Otevřít bránu jsme ale odmítli a tak vozidlo po chvíli odjelo.

Další dny probíhaly podobně. Ruští vojáci v zimních kabátech až na kotníky se utábořili před našimi kasárnami ve svých hranatých automobilech. Vodu ani chleba nedostali, přesto neodjeli. Byli to asi stejní chudáci jako my – museli poslouchat rozkazy. My jsme se chtěli bránit, ale nedostali jsme k tomu možnost. Oni třeba vnitřně cítili, že se děje křivda, ale rovněž museli mlčet a poslouchat své velitele.

I po čtyřiceti letech se dnes stydím za tehdejší armádu, v níž jsem sloužil a celou událost stále pociťuji jako potupu. Cizí vojska vstoupila na naše území a naše armáda spala! Čtyřmilionová Gruzie se dnes brání třicetkrát silnějšímu agresorovi, my jsme měli zakázáno namířit na něho i hlaveň tanku…

Miroslav Čáslavský, Olomouc

Původní povolání – výpravčí ČSD, dnes novinář