Jak jsme s Bohoušem zakládali KAN
Hrál v nějaký kapele dixík, možná Storyville Jazz Band, možná to byla nějaká podobná kapela, už nevím, je to čtyřicet let. Vzali jsme to s Bohoušem ještě ke dvou srdcím, kde jsme se dorazili a pak táhli zpátky na slováč.
Bohouš chodil pomalu, měl hůlku. Dělal opraváře výtahů. Jednou, když byl dole v díře udělal parťák chybu. Na Bohouše sjelo protizávaží. Mikrodojezd mu pomalu lámal kosti, míchu nepřerušil. Přivezli ho do špitálu, všechno přelámaný, hodili na zavěšený prostěradlo a čekali, že umře. Bohouš se k tomu neměl. Postupně se dával dohromady. Jen v Kladrubech byl rok. Sotva lez, ale přežil.
Do sálu na Slovanském ostrov jsme přišli, když bylo všechno v nejlepším. Byla tam taková řečnické budka a na ní československá vlajka. Ruskou jsme marně hledali. K budce vždycky někdo přišel a začal vykládat, že už těch komoušů bylo dost, že je potřeba s tím něco udělat a tak podobně. Skončil a dixieland za ním spustil něco svižnýho, americkýho. Tak to šlo furt dokola. Pro naše uši rajská hudba.Když přišel lampasák, snad major a začal vykládat, že i v tý armádě je potřeba starý bolševiky vyházet, Bohouš povídá: Se mi to snad zdá, vole. Von komouš není?
Ale moc jsme to neřešili, sedli jsme si ke stěně na zem, poslouchali dixík a sladký řeči. Nevím, jak Bohouš, ale já usnul. Vzbudili mě, když rozdávali přihlášky. Klub angažovaných nestraníků se to jmenovalo, a že prej bude sdružovat všechny, co jsou proti komunistům. Ještě se sběrač přihlášek zeptal, jestli nejsme v KSČ, to by prej nešlo. Málem jsme ho vzali přes palici.
Tak jsme se stali zakládajícími členy protistátní organizace. Přimotali jsme se k tomu všelijak, ale proti srsti nám to nebylo. Všichni jsme měli bolševiků plný zuby a vymetali všechny meetingy co v Praze byly.Předtím i potom.
Po čase nám přišla pozvánka do nějaký buňky, či jak se to jmenovalo na Kubáňským náměstí. Moc velkej odboj jsme nenadělali, nebavilo nás to.Bylo nám přes dvacet, všude plno holek a v tý buňce byly samý vošklivky.Radši jsme chodili ke Glaubům, tam byly holky povolnější. Když se blížil první máj, vymyslel náš guru, jakýsi Ivan Sviták, že půjdeme do průvodu. Přišlo mi to divný už tenkrát, byl jsem předtím v průvodu jen jednou v životě a to v poslední třídě základky. Aby mě prej vzali na střední, povídala máma.
S Bohoušem nikdo nepočítal, tak že ponesu transparent já. Bylo na něm: SE SVOBODOU ZA SVOBODU. Svoboda byl tehdy president. Vymyslel to Sviták. A tak jsme šli a mávali a mávali a mávali … teprve později mi došlo, že jsme mávali starýmu bolševikovi. Dneska bych si nafackoval.
V srpnu přijeli Rusáci. Pár dní potom Bohouš povídá: Vole já to balím. Dodnes vidím, jak mi to řek v noci, když jsme se zase vraceli z nějaký hospody. Stáli jme ve Vršovicích před kinem Vzlet. Zmoh jsem se akorát na větu: Tak se vole měj! Vůbec mi nedocházelo, co balí. Ani ruku jsem mu nepodal. Vidím tu malou postavičku, jak se sune o holi nahoru Norskou ulicí.
Dozvěděl jsem se, že druhý den ráno odjeli. Jeli jakousi rozhrkanou Pragovkou, která byla už tehdy ve veteránech. V autě byli čtyři. Bohouš s holí a přelámanýma kostma, jeho bratr s holkou, která byla tejden před porodem a. čtvrtýho jsem neznal. Po čase přišel pohled jinýmu kamarádovi, že holka porodila v pohodě v Rakousku a jedou do Austrálie. Slehla se za nimi voda. Čtyřicet let jsem o Bohoušovi neslyšel.
Zato bylo slyšet o Svitákovi. Vzal roha do Kanady, odkud trousil svá moudra, která se-čím dál, tím víc-od těch komunistických moc nelišila. Dodnes nevím, zda jsme si my všichni, kteří jsme v prvním KANu byli, nenaběhli Světákovi na widle.
Rád bych se dozvěděl, jak to s Bohoušem dopadlo. Byl pořádnej frajer, řekl bych. Přelámaný kosti, invalida, ale radši vzal rychlý boty, než by tu žil pod bolševikem.
Ten človíček se skutečně jmenoval Bohouš Slezák, bydlel ve Vršovicích pod Ruskou ulicí, dneska by mu bylo okolo 62 let a než odejel, dělal esperanto.Třeba o něm někdo něco ví.