Jen boj jedněch komunistů s druhými...
Jenže já už měl za sebou dětství ukrývaného dítěte (jako syn židovské maminky jsem se s ní skrýval, abych neskončil jako valná většina mých příbuzných v plynové komoře) a komunistický převrat, který sebral mé ovdovělé mamince (táta křesťan zemřel koncem roku 1947 vyčerpáním z obrovského úsilí, aby nás zachránil v průběhu války) jak uspořené peníze, tak pojistky nás tří malých dětí a navíc jí neumožnil dosáhnout na odškodnění, které nabízelo poražené Německo; nemohl jsem jít na vysokou školu jako syn buržoasního škůdce (táta za války tak zvaně arizoval podnik příbuzných mé maminky, což bylo stejně nakonec houbeles platné) a skončil jsem po maturitě jako pomocný dělník v hutích.
Novinařinu jsem začal dělat podvodem. Když jsem se vyvlékl z otrocké práce v hutích a absolvoval vojnu těsně po Čepičkově řádění, nastoupil jsem v Osvětovém domě a směl dálkově studovat fakultu osvěty a novinářství. Jenže já škrtl na přihlášce ono slovo "osvěta" a dělal potají novinařinu...
Takže jsem na všeobecné nadšení nad všemi těmi Dubčeky a Smrkovské či Svobody měl své velmi negativní mínění. Dubček byl podle mne ne moc chytrý měkkýš bez vlastního názoru, vychovaný v Sovětském svazu, Smrkovský měl na hlavě hromadu másla z konce války a Svoboda? Vždyť to byl odchovanec KGB!
Tohle vše jsem shrnul do slov: "Když se na to jásání podíváte s otevřenýma očima, uvidíte jen boj jedněch komunistů s druhými o koryta! Žádný socialismus nemůže mít lidskou tvář!"
Když tohle přidáte k mému zpodobnění komunistického režimu - líčil jsem jej jako obrovskou kovovou plochu, rozprostřenou nad každou komunistickou zemí; v té ploše bylo přesně tolik malých otvůrků, kolik bylo obyvatel a byly tak malé, aby lidé mohli dýchat, ale aby neviděli, co mají nad hlavou; tak zvaný "Velký Bolševik" občas dírky zvětšil, někdy až tak, že někteří odvážnější mohli prostrčit hlavu ven a rozhlédnout se; když těch hlav bylo venku dost, Velký Bolševik dírky jedním prudkým pohybem úplně zavřel a uťal těm zvědavým hlavy - byl jsem dost osamocený ve svém pesimismu...
Takže když mě tehdy v srpnu v letní noci vzbudilo hučení leteckých motorů, které jsem neznal co do značek a počtu, když jsem zjistil, že ty letouny krouží, protože jim kdosi zhasnul přistávací světla letiště u Milovic, bylo mi rázem jasné, že nastal okamžik pravdy...
Pak už přišly zprávy z rozhlasu, jízda do Prahy, při které jsme předjížděli kolony tanků, viděl jsem děla u Florence, později rozstřílené Muzeum, hořící domy u rozhlasu, ale to už všichni znají ze záběrů kameramanů Zpravodajského filmu Praha, kteří se 1. září 1968 stali mými kolegy. Už během studia jsem se zajímal o práci ve "filmovém žurnálu" a můj sen se splnil. Mělo to komickou dohru - když jsem nastoupil, byl jsem považován za prvního nasazeného fízla a nemluvilo se mnou ani rádio...
Vše se rychle napravilo a já si dnes považuji za čest, že jsem i já směl zachytit kousíček historie na filmový pás, nepatrný kousek vedle skvěle odvedené práce režisérů a kameramanů ZF Praha.
Vzpomínám na to s nostalgií. Stačilo, aby se do čela Pražského jara postavili moudřejší lidé, nezaslepení komunistickou ideologií. Ale jak jinak to mohlo skončit, když tento kdysi tak solidní národ neměl a nemá moudré a nezávislé vůdce?
Jan Jelínek