Toho roku jsem ukončila 8. třídu základní školy. Prožívala jsem bezstarostné dny na letním táboře v Jedovnici u Brna. Na ono ráno pochopitelně nemohu nikdy zapomenout. I když jsem ještě nedovršila oněch 15 let, které někdo označil jako startovací čáru pro trvalé vzpomínky. Mimořádné události se vrývají do paměti i v ranějším věku. A mně už bylo 14.

Ráno jsem se vzbudila dříve než jindy. Uprostřed louky, na které byl postaven náš stanový tábor, byl srocený dav dětí i vedoucích. Všichni byli semknuti kolem jednoho malého tranzistorového rádia. Ničemu jsem zpočátku nerozuměla. Hlas v rádiu monotonně a truchlivě popisoval postup sovětských tanků pražskými ulicemi a komentoval to opakujícími se vsuvkami - zachovejte klid.

Kolem mě všichni byli zticha a někdo do toho ticha řekl - to je válka? Neměli jsme důvod si to nemyslet. Nad našimi hlavami bzučela velká letadla. Za táborem bylo vojenské letiště. To jsem věděla, byli jsme se na něho v rámci odpolední vycházky pár dní před tím podívat. Vedoucí tábora nás hned po snídani všechny svolal. Shromáždili jsme se na každodenním nástupu. Jenže tentokrát to bylo jiné. Na stožár letěla vlajka a vedoucí začal zpívat naši hymnu. Všichni jsme se přidali. Chtělo se mi brečet. Rodiče i bratr byli daleko a já nevěděla, kdy je uvidím.

Už odpoledne se v táboře začali objevovat rodiče, kteří si odváželi své děti zpět domů. Mí rodiče tehdy auto neměli, tak jsem čekala na společný svoz autobusem. Nevím už, jestli to bylo tentýž nebo následující den. Pamatuju si, že jsem se nevěřícně dívala na černobílou obrazovku televizoru, který byl umístěn v jídelně a dívala se na ty tanky. Podobný obrázek se mi naskytl při cestě autobusem do Zlína. Všude vojáci a tanky. Jen nás upozornili, ať vojáky nijak neprovokujeme. Někde v Brně náš autobus jeden voják zastavil, namířil samopalem, nahlédl do autobusu a zase odešel. To jsem se fakt bála.

Bydleli jsme tehdy ve Zlíně v paneláku. Když si mě maminka převzala u autobusu, postavila se k zácloně v obyváku a dívala se na stejný obrázek, který jsem znala z televize i z cesty autobusem. Po hlavní třídě, tehdy Revoluční, se valily tanky. A maminka plakala. Měla jsem ještě větší strach než na tom táboře. Tam nás bylo mnoho, zdálo se mi, že tam se mi nemůže nic stát. Ale doma, jen s maminkou uprostřed pokoje, co zmůžeme proti těm tankům a vojákům?

A začala jsem si psát deník. Mnoha věcem jsem tehdy nerozuměla, ale zapisovala jsem si všechno, co jsem v těch dnech slyšela v rozhlase, televizi a co jsem viděla v ulicích města. Měla jsem v hlavě pořádný zmatek. Učila jsem se rusky, měla jsem kamarádky tam někde daleko v Murmansku a teď tohle. Ve škole do června 1968 náš v občanské nauce učili něco jiného než co přišlo v září. A titíž učitelé říkali něco úplně jiného jen za pár měsíců. To byl podivný start do života dospělých. Ten deník mám dodneška.

Daniela Z.