Na jaře roku 1968 jsme byli s malou dcerkou na horách ve Sv. Petru. V hotelu tam s námi byl jeden starší právník - důchodce - s malým vnukem, se kterým si dcerka často venku hrála. Starý pán všeobecné euforii kolem Pražského jara 68 moc nevěřil.

Srovnával situaci s rokem 1938, kdy byla nejprve nadšená mobilizace a pak jsme to celé zabalili a potupně se vzdali. A to ještě tehdy žilo mnoho odvážných a zkušených frontových vojáků, důstojníků a generálů z 1.světové války. Jak se ukázalo, zkušený starý pán byl velmi prozíravý.

I když po bitvě je generálem skutečně každý, mě se to celé dění u nás od určité doby jevilo docela divné, neprofesionální, často naivní. Navštívil nás oficiálně Tito, Čaučesku a myslím, že v pátek 23. srpna měl na státní návštěvu přiletět U Thant, který byl v té době v čele OSN. Tušil jsem, že k tomu Rusové nemohou nechat dojít, protože jsem se naivně domníval, že když nás uzná OSN, bude s Pražským jarem těžko co dělat.

Jenom jsem netušil, že tento můj naivní názor Rusové nesdílejí. Kamarád Jiří se vrátil s manželkou ze svatební cesty z Anglie a oba byli vyděšení vším, co se tam o nás psalo ve všech novinách. Kolik že je vojáků a techniky ze všech stran na všech hranicích. Vojenský zásah jsem naivně nechtěl připustit, ale neuměl jsem si představit řešení situace. Já ale nejsem politik a ani jsem neměl pravdivé informace o skutečné situaci. Dubček a jeho nejbližší ale všechno věděli, i když potom tvrdili opak!!! Respektive věděli, že to tak může dopadnout a asi i dopadne a nebyli schopni z toho včas nějak šikovně vymanévrovat. Tak se na všechno vybodli a nechali tomu všemu zcela naprosto volný - pro národ fatální průběh.

A nakonec po 21. srpnu jen defétisticky brečeli mezi pauzami svých projevů v radiu. Proto se na rozdíl od mnohých nedomnívám, že by Dubček byl dobrý politik. Totálně selhal!!! Byl to podle mě naopak velice slabý politik, který přestože měl do srpna totální moc, tak od určité doby situaci vůbec neřídil a jen se vezl. To dovede opravdu každý! Když pak totálně prohrál, ani neměl odvahu do konce svého života svoji prohru přiznat. Je zajímavé, že neuskutečněnou misi U Thanta, respektive hrozbu jejího dopadu nikdo nikde zpětně nehodnotil, respektive jsem o tom dosud nic nečetl. Třeba by byl její význam nulový, asi ano, ale já jsem jí osobně tenkrát přikládal význam značný, rozhodující, který však zásah Rusů urychlil. Pamatuji si velmi přesně, jak jsme o tom v neděli 17. srpna s otcem diskutovali.

Ve středu brzy ráno dne 21. srpna jsem o invazi nejprve uslyšel podivné vysílání z radia, hlavně pauzy a šum. Dost mě to šokovalo, jako asi každého. V knihovně jsem při tom zrovna zahlédl hřbet knihy "Jeden den Ivana Denisoviče" a bylo mi jasné, že bude možné úplně všechno. Dopoledne jsem se na skútru jel podívat do centra k rozhlasu, jak to tam vypadá. Zastavil jsem se u kolegyně, která bydlela v Mánesově ulici. Naladili jsme Svobodnou Evropu, ale tam věděli jen to, co jim zatelefonovali z Prahy.

Při cestě k rozhlasu - asi v Italské - jsem narazil na malé tančíky, které obkličovaly z Italské a Mánesovy ulice rozhlas. Ruský voják s lehkým kulometem přes rameno mě zastavil s tím, abych se vrátil. Česky jsem mu velmi hrubě odpověděl, že si mohu v Praze chodit kde chci, že já jsem tady na rozdíl od něj doma. Bez další výzvy natáhl závěr a začal střílet ve výši mých kolen těsně přede mnou do zdi. Jestli měl ostré, nebo slepé jsem nebyl schopen v tu chvíli zjišťovat. Hbitě jsem se otočil a utíkal nahoru a za roh doprava do Mánesovy ulice. Voják mě určitě zabít nechtěl, to mi bylo jasné. To se dělá jinak! Jen jsem mu nesměl sám do rány padnout. Měl jsem jen jednu myšlenku, že manželku mám v jiném stavu a že proto nesmím upadnout.

Také mi velmi rychle došlo, že celá ruská akce je myšlena smrtelně vážně. V Mánesově ulici jsem vběhnul do prvního domu a po schodech dolů do sklepa. Asi 10 minut jsem stál opřený o zeď a čekal - pěkně vykulenej - co bude. Nebylo nic, nikdo za mnou neběžel. Pěkně jsem se ve sklepě zapotil. Celý můj úprk trval tak 10-15 vteřin, ani jsem se nestačil bát. Na to bylo příliš málo času!

Pak jsem se k rozhlasu přece jen nějak oklikou dostal. Na balkoně rozhlasu řečnil k davu Rudolf Pellar. Pak přijely tanky a viděl jsem tam, jak naši jeden ruský tank zapálili. Začalo tam být pěkně horko. Když jsem se vrátil domů, tak jsem uviděl naše sousedy, jak dávají věci do auta a chystají se k odjezdu. M.W. mi sdělil, že odjíždějí přes Vídeň do Izraele, protože to u nás nedopadne dobře. Že Rusy dobře znají. Od té doby jsem nikoho z jejich rodiny už neviděl. Odpoledne jsme chodili po ulicích a sbírali letáky, které Rusáci všude rozhazovali z helikoptér a na kraji chodníků je pálili. Z kolemjedoucích vojenských aut na nás vykulení vojáci mířili samopaly. Ale nestřílel nikdo.

Druhý den jsem jel na chatu k Vlašimi, kde byla naše čtyřletá dcera s babičkou. Tentýž den jsem dceru přivezl na skútru do Prahy. Seděla přede mnou mezi koleny, nožičky jsem jí dal do tašky. Bylo to z mé strany dost riskantní, ale chtěli jsme být všichni pohromadě.. Po silnicích v tu dobu nejezdil téměř nikdo, nic se nám nestalo.

Pamatuji se na dva detaily naší cesty. Nad Nespeky v zatáčkách byl silně rozrytý asfalt od tanků. A dále na bezzákluzové dělo, které bylo namířeno v Jesenici směrem Horní Jirčany. Když jsme jeli asi 1km proti kanónu, tak to nebyl zrovna příjemný pocit. Diskutovali jsme doma o emigraci, ale těhotenství ženy trochu situaci komplikovalo. Dceru jsme neměli v pase zapsanou a tak by nás přes hranice s ní stejně nepustili.

V práci bylo rozhodnuto, že budeme v naší budově držet v noci služby a budovu hlídat (???) Dostal jsem službu s kolegou P.K. z pátku 23.8.1968 na sobotu. V ten den bylo vyhlášeno něco jako stanné právo. Praha po 20:00 ztichla a bylo to tak celou noc. Občas se ozvala dávka ze samopalu, ale jinak takovou absolutně tichou noc v Praze už určitě nikdy nezažiji. Staré vrzavé parkety v budově mě názorně demonstrovaly, jak vznikaly pověsti o Bílé paní a dalších strašidlech ve starých zámcích. Postupné a hlasité uvolňování seschlých parket přesně v těch místech, kam jsem před chvílí šlápl bylo i pro mě velmi sugestivní. Byl jsem v tom hrobovém tichu, absolutní tmě a vypjaté atmosféře výjimečných dní dokonce ochoten okamžitě nezavrhnout úplně absurdní myšlenku, že se přímo za mnou někdo plíží.

V neděli 25/8 přijel otec vlakem z lázní v Poděbradech a rozčiloval se na mě, že jsem mu během týdne nevyzvedl čisté košile z prádelny v Perlové ulici. Vůbec netušil, co se v Praze děje. Vzal jsme skútr a jeli se spolu podívat do centra. Zrovna v té době všude vrcholily známé švejkovské žertovné nápisy a otec jen udiveně zíral. V Poděbradech o ničem neměl ani tušení, tam byl klid. Jen prý slyšel vzdálený hluk tanků snad z Milovic, ale nevěděli pořádně odkud to je a co to přesně znamená. Obyvatelé malých měst a vesnic tak svojí osobní neúčastí přicházejí o významné dějinné události. I když dnes, v době TV a foto-mobilů je to už zase úplně jiné.

Když jsem si dost demonstrativně před hlavní poštou v Jindřišské odplivl před jedním Rusem v důstojnické uniformě, tak se otec strašně lekl a úplně vyděšeně mě vynadal. Za podobné projevy "odvahy" se během Protektorátu končilo minimálně v koncentráku a někdy i s celým příbuzenstvem. Co ale znamená pro ruského frontového oficíra z prvního sledu určeného k odpisu pořádné chlapské odplivnutí?

Osobní prožití roku 1968 a hlavně pak 21. srpna ve mně dodnes vyvolává spoustu otázek a pochybností. Dějiny jsou jen výkladem historie. Jsou sepisovány většinou s vědeckou erudicí a s patřičným odstupem, ale často silně tendenčním a zaprodaným tomu, kdo to všechno sepisuje, proč a také za čí peníze. Když dnes čtu o tom, co jsem na vlastní kůži prožil, mám pocit, že jsem prožíval často trochu jiný příběh.

A to si ještě velká většina lidí může dobře vzpomenout, co sami viděli, zažili a tendenční bláboly je možné ještě trochu korigovat. Co takhle popisovat život na dvoře Karla IV ??? To už jsou jenom spekulace. I když z vědeckého nadhledu a určitě, alespoň většinou, s nejlepšími úmysly!!!