V ospravedlňování současné ruské politiky vůči Gruzii vedoucí od rozpoutání ozbrojeného konfliktu až po uznání separatistických republik Abcházie a Jižní Osetie se Moskva zaštitovala srovnáním s vývojem situace v Kosovu. Podobně tak i nemalá řada českých politiků a novinářů, kteří považovali za žádoucí se k věci vyjádřit. (Za všechny zmiňme rozhovor prezidenta Václava Klause v DNES z 16.8., článek Stanislava Křečka výmluvně nazvaný Chtěli jste Kosovo? Máte Jižní Osetii! nebo komentář Pavla Máši Klausův boj s osetinskou lží otištěný 26.8. v LN.)

Srovnání je to zavádějící. Ať už úmyslně nebo ne. Na následujících řádcích se pokouším zdůvodnit proč.

• Kosovo je, podobně jako Palestina nebo Náhorní Karabach pro účastníky konfliktu územím s nedozírnou symbolickou hodnotou, protože je díky svému historickému významu coby „teritorializace národní paměti“ základním kamenem jejich moderní národní identity. Ne tak jižní Osetie. Toto území, kartvelská (gruzínská) provincie Samačablo, se stalo útočištěm křesťanských Osetinců, kteří překročili hřebeny Velkého Kavkazu ve 13. století na útěku před mongolskými hordami. Osetinci jsou nepochybně jedním z dávných kavkazských národů, autonomii na území pod gruzínskou suverenitou získali ale až rozhodnutím bolševiků - poté, co 25. února 1921 dobyla Tbilisi Rudá armáda.

Historické právo národů na sebeurčení je dlouhodobě problematický koncept. V souvislosti s osetinskou identitou je ale vysoce sporný i neotřelý ruský argument, že důvodem intervence byla ochrana občanů Ruské federace. Podle odhadů 80% obyvatel bývalé autonomní oblasti sice vlastní ruské pasy, drtivá většina si je vybavila z denní ekonomické potřeby překračovat bez obstrukcí ruskou hranici a rozhodně ne všichni se za ruské občany skutečně považují.

• Intervence NATO v roce 1999 i Ruska letos byla ospravedlňována probíhajícími etnickými čistkami srbské a gruzínské armády v Kosovu a jižní Osetii. Ponechme stranou úvahu, že zatímco čistky muslimské populace prováděné srbskou armádou na území, které vláda považovala za historické a kulturní jádro Srbska, dávaly mnohem více smyslu – jakkoliv byly zvrácené – než údajné gruzínské čistky v jižní Osetii, kterou Tbilisi nechce pogruzínšťovat, ale jejíž obyvatele chce přimět k uznání své zpochybněné suverenity. (Gruzie, ostatně jako Rusko, už několik let přispívá do programu hospodářského rozvoje jižní Osetie miliony eur ročně; obě strany však podle studie polského institutu OSW využívají rozvojovou pomoc přinejmenším z části k politickým účelům).

Ruská vláda i některé sdělovací prostředky hovoří o záměrném bombardování civilního obyvatelstva v Cchinvali i jinde a o vynuceném exodu osetinského obyvatelstva. Přesně toho samého se dopustily bezpečnostní složky kontrolované nebo podporované Bělehradem v roce 1999; spolehlivé zdroje (ICTY) hovoří o tisících zavražděných a dočasném útěku přibližně 800 000 lidí, tj. téměř celé albánské populace (UNHCR).

Problémem ale je, že dopad gruzínské vojenské akce v jižní Osetii – která následovala poté, co byly několik týdnů z území kontrolovaného de facto jihoosetinskou vládou ostřelována jihoosetinská gruzínská osídlení – na civilní obyvatelstvo citovaný Kremlem se žádné spolehlivé a ověřitelné zprávy neopírá.

Naopak, přestože nevládní a k západním státům často kritická organizace Human Rights Watch označila počet civilních obětí vyčíslený ruskou vládou (1 400) za s nejvyšší pravděpodobností mnohokrát nadsazený.

Shrnující teze Stanislava Křečka o „stejném chování“ gruzínských a srbských jednotek tak stojí na velmi tenkém ledě. Užívání termínu „osetinská lež“ Pavlem Mášou v jasné narážce na lež osvětimskou je navíc přinejmenším nevkusné. A ospravedlnění ruské intervence až příliš nápadně připomíná argumenty, které zaznívaly před zahájením bombardování Srbska spojenými silami NATO v roce 1999.

• Ačkoliv si zásah v Kosovu nezískal jednoznačnou podporu mezinárodního společenství, vyjádřenou rezolucí Rady bezpečnosti podle čl. 41 Charty OSN, byl výsledkem širšího mezinárodního konsensu nejméně členských zemí NATO. Nikoliv tedy jednostrannou a dopředu neprojednanou akcí, jakou byla ruská intervence v jižní Osetii.

Zásahu NATO, který byl v mnohém slovy Michaela Ignatieffa „virtuální válkou“ omezenou na povětšinou chirurgicky přesné bombardování s cílem vyklizení Kosova srbskou armádou, následovalo ustavení mezinárodní správy podle rezoluce RB č. 1244/1999. Nic podobného nelze v případě jižní Osetie očekávat.

Rusko jednostranně uznalo její nezávislost a v současné chvíli stále okupuje gruzínské území za hranicemi separatistických oblastí.

• Neochota zemí NATO podílet se na plnohodnotné invazi, a naopak pokračující ruská okupace části Gruzie již naznačují rozdíl v geopolitickém kontextu obou intervencí. Zatímco velmocensku snahu USA o posílení vlivu na Balkáně nebo přístupu k údajným strategickým surovinám si představují jen příznivci spikleneckých teorií, ruskou snahu o obnovení bývalého vlivu v „blízkém zahraničí“ po rozpadu sovětského impéria v roce 1991 v akademických kruzích nikdo vážně nezpochybňuje.

Vznik nezávislé Osetie spojením jižní a severní části (autonomní republiky uvnitř Ruské Federace) je ostatně přinejmenším tak nepravděpodobný, jako fantastické úvahy o realizaci projektu Velké Albánie. Sami Osetinci si to velmi dobře uvědomují. Skutečně si totiž někdo umí vážně představit, že Moskva, která brutálně potlačuje autonomistické tendence velké části národů severního Kavkazu (Čečenů, Dagestánců, Kabardinců, Adygeů) míní uznání nezávislosti „svých občanů“ v jižní Osetii upřímně a v budoucnu umožní jejich národní sebeurčení společně se severními příbuznými?

• Podle ruského režimu a jeho západních apologetů (nehledě na samotné de facto režimy v Abcházii a jižní Osetii) vznikl mezinárodním uznáním nezávislosti Kosova precedens – ostatně, tehdejšími slovy Vladimíra Putina, „hrozný precedens,“ který se Západu vymstí – na jehož základě mohou nezávislosti dosáhnout i gruzínská území se spornou suverenitou, část jejichž obyvatelstva usiluje o národní sebeurčení a za tímto účelem vedla v 90. letech osvobozenecké války, po jejichž skončení konflikty strnuly, aniž by bylo dosaženo jejich politického řešení.

Názory na oprávněnost uznání Kosova a jejich zdůvodnění se mezi odborníky na mezinárodní právo různí. Nicméně přesvědčení, že tím byl udělen bianco šek separatistickým hnutím jinde ve světě, resp. mezinárodní norma sebeurčení národů (formulovaná po první světové válce, 1918) získala navrch nad územní soudržností států (formulována po vestfálském míru, 1648), aniž by byly podrobně zváženy okolnosti, např. existence „sebeurčení“ v rámci současného uspořádání (autonomie) nebo závažné porušování lidských práv a ohrožení bezpečnosti svých občanů ze strany státu, zaznívá téměř výhradně mezi režimy, politiky a novináři, kteří se k uznání Kosova staví kriticky.

Napětí mezi dvěma zmíněnými normami mezinárodního práva nelze rozhodnout vědeckým verdiktem. Přiznání práva na národní sebeurčení bude i v budoucnu, tak jako v minulosti, důsledkem politického rozhodnutí. (Čeští Němci, kteří odmítali příslušnost k novému československému státu, o tom věděli své.) Nikoliv tedy nevyhnutelným důsledkem právních precedentů nebo objektivních okolností, jak tvrdí ruská vláda.

Za touto rétorikou nevyhnutelnosti se ve skutečnosti skrývá snaha zbavit Moskvu jakékoliv odpovědnosti za své jednání, a naopak přenést odpovědnost za kroky, které USA a evropské země kritizují, na ně samotné. Intervence v Gruzii a uznání separatistických republik se tak stává vlastně kauzálním důsledkem útoku proti srbskému režimu a uznáním nezávislosti Kosova; ostatně i ruské hrozby zaměřením ČR a Polska strategickými jadernými zbraněmi jsou jenom kauzálním důsledkem rozhodnutí těchto států umístit na svém území součásti amerického systému raketové obrany, nikoliv volním rozhodnutím ruské vlády – „Neneseme odpovědnost za naše reciproční opatření,“ vyjádřil se v této souvislosti 1. 6. 2007 více než jasně Vladimír Putin.

Ondřej Ditrych

Autor je doktorand mezinárodních vztahů na Fakultě sociálních věd UK. V roce 2007-2008 působil díky Fulbrightovu stipendiu jako výzkumný pracovník na Harvardu, v letech 2006-2007 pracoval v Ústavu mezinárodních vztahů. Zabývá se teorií mezinárodních vztahů, konflikty na jižním Kavkaze a terorismem. Není členem žádné politické strany, ani nikomu neradí.