V dobách, kdy Honzové chodili do světa na zkušenou, jeden z nich zabloudil v temném lese. U malé tůňky s rákosím, kde rostly nejvyšší stromy, se rozhodl, že na nějaký vyleze a zjistí, kudy by se měl ubírat dál. Odložil plátěný uzlík s buchtami, který dostal doma na cestu, a vyšplhal do koruny mohutného dubu. Když zjistil, co potřeboval, slezl dolů a chtěl si vzít uzlík a pokračovat v cestě. Ale co to? Na uzlíku seděla bradavičnatá ropucha a odmítala jej vydat.

„Ty buchty jsou moje!“ skřehotala posupně. „Tady jsem je našla!“

Honza jí vysvětloval, že si tam uzlík jen na chvilku odložil, aby mu nepřekážel, když lezl na strom, ale žába tomu nechtěla rozumět. „To by mohl říct každej, že to tak bylo,“ durdil se protivný obojživelník. „Jenomže buchty tady ležely opuštěný a já jsem k nim přišla první. Proto patří mně!“

Když však Honza asertivně trval na svém, žába prohlásila: „Ať nás tedy rozsoudí vyšší moc. Budeme házet dvěma kostkama na tři hody, prostej součet vyhrává. Kostky nelžou!“ Pak odkudsi vyštrachala hrací kostky a podala je Honzovi: „Začínáš!“

Honza viděl, že ropuchu nepřesvědčí, tak jen pokrčil rameny a hodil. Padlo mu osm, žábě devět. Honza hodil podruhé a padlo mu šest. Hodila žába, padlo jí pět a bylo to nerozhodně. Všechno záviselo na posledním hodu. Honza vzal kostky, důkladně je protřepal v sevřených dlaních, pak si do nich ještě foukl, a hodil. „Dvě šestky! Dvanáct!“ vykřikl radostně a hned si buchty přitahoval k sobě.

Ropucha po něm zlobně loupla vypoulenýma očima a chopila se kostek. Mrskla jimi o pařez, padlo třináct a v ten samý okamžik se proměnila v krásnou princeznu. „Tak a máš to spočítaný,“ řekla princezna. Bez otálení sebrala uzlík a všechny buchty snědla. „Vidíš, hlupáčku Honzo, vyhrála jsem. Měla jsem sedm buchet, a ty ani jednu. A že s těmi švestkovými povidly byly opravdu výtečné!“ sdělila mu pak zlomyslně, přičemž si ještě provokativně olizovala konečky prstů

„Tak na takovýhle omšelý žabí triky nejsem vůbec nijak zvědavej,“ pravil na to suše Honza, na sedm kusů roztrhal plátno prázdného uzlíku, proměnil se v draka a snědl princeznu.

Odpočívaje po jídle, pozoroval kostky povalující se na pařezu a stále ukazující třináct. V zadumání je vzal, hodil, a padla – jedna! „Hleďme, jedna,“ řekl roztržitě. „A že s těma švestkovejma povidlama byla opravdu výtečná!“

Komentář:

Přepočítat se mohou jenom ti vypočítaví.

Vladimír Koubenec