Ze všech reklamních ploch, nároží, sloupů veřejného osvětlení a dalších možných i nemožných míst na nás shlížejí ti, kteří se touží stát našimi zástupci. A slibují! Je to až protivné, ale dá se to přežít. Také mítinky na náměstích jsou milým zpestřením všedních dnů.

Mnohem horší je, že moje poštovní schránka už třetí týden přetéká různobarevnými letáky, vytištěnými na kvalitním křídovém papíru. Na jedné straně fotografie, na druhé sliby. Občas se mezi ně připlete leták, lákající důvěřivce na poznávací zájezd, spojený s předváděcí akcí. Také ten slibuje. Kromě dárků pro jednotlivce a manželské páry většinou i možnost chutného oběda. To vše za pouhých devadesát devět korun! Nikde se už ale nedočtete, že to celé je podmíněno tím, že si zakoupíte nějaký předražený šunt. Třeba zdravotní deku se zaručeně léčivými účinky za pouhé tři tisíce, nebo tlakový hrnec, ve kterém vždy uvaříte jen to nejzdravější jídlo. Co je nějakých sedm tisíc proti tomu, že si zachováte nízkou hladinu cholesterolu! No, neberte to, za ty prachy! Když potom uvidíte v obchodě ve vašem městě stejný hrnec, který zde ale koupíte za cenu kolem tisícovky, můžete nadávat jen sami sobě.

S politikou to má hodně společného. Stejné lákání pouťového vyvolávače a stejné metody dealera předraženého zboží. Je zde ale snad jediné pozitivum pro nás, obyčejné smrtelníky. Na pár týdnů jsme se proměnili ve „vážené voliče.“ Až bude po všem a opadnou emoce, staneme se opět jen obtížným hmyzem. Tak to bude zase až do příštích voleb. Pro naše nové vyvolené teď nastane období hledání lukrativních postů, fleků v dozorčích radách a různých nadacích. Ti méně protřelí se alespoň budou cpát do různých výborů a podvýborů.

Pro většinu našich politiků je totiž jejich poslanecký, senátorský i ministerský plat jen takové kapesné. Je veřejným tajemstvím, že za umístění na volitelné místo na kandidátce se platí nemalé částky do stranické pokladny. A mandát je omezený na pouhých pár roků. Proto je lidsky pochopitelná ta snaha o přisátí se ke zdroji dalších příjmů.

Toto chování nikomu z nich nevyčítám. Jedou jen podle pravidel, která zde byla nastavena už v roce 1990. Mnohem víc mi vadí ti, kteří do Poslanecké sněmovny a do Senátu jdou hlavně kvůli imunitě. Ta absolutní a doživotní imunita je něco, co do demokratické společnosti prostě nepatří.

Samozřejmě existují výjimky, na které se můj popis nevztahuje. Jsou to ti, kteří šli do politiky sami za sebe. Těch si vážím. Problém je v tom, že tyto politiky spočítám na prstech jedné ruky.

S volbou do krajského zastupitelstva mám problém. Nikoho z nových kandidátů neznám a ti stávající mi nevyhovují. Budu tedy volit spíše politickou stranu. Zato volba senátora pro mne byla jasná už dávno. Svůj hlas dám člověku, kterého znám osobně skoro třicet let. Za tímto člověkem je totiž vidět pořádný kus poctivé práce!

Zúčastnit se voleb v naší zemi není povinnost. To ale v žádném případě neznamená, že máme rezignovat na toto výsostné občanské právo. Jen ten, kdo dává politikům svůj hlas a tedy důvěru, má také právo požadovat po nich plnění jejich předvolebních slibů. Máme na to právo. Politici jsou naši zaměstnanci a my si je také za to, že budou pracovat pro nás, královsky platíme.

Nezapomínejme na to!

Václav Dočekal