„A nyní přichází rozhodující chvíle,“ pravil velebně Pánbůh právě stvořeným němým tvářím. Pak sáhl jen tak před sebe, a kde se vzal, tu se vzal, objevil se v ruce Pánaboha objemný plátěný pytel. „V tomto pytli v mojí ruce, “ pokračoval ve výkladu Pánbůh a pro názornost na pytel volnou rukou ukázal, „jsou všechny vaše charakteristické vlastnosti. Bude se losovat, každý si vytáhne jednu. Netlačte se, na každého se dostane.“

I přistupovala zvířata ukázněně k Pánubohu a losovala si své vlastnosti jak určil. Šlo poslední zvíře, sáhlo do pytle – a nic!

„Nic tam není,“ hleslo nešťastně, „pytel je prázdný!“

„Jakpak to?“ podivil se Pánbůh, „na každého se přece mělo dostat!“ Protřepal pytel, obrátil ho naruby, ale kde nic tu nic.

„To se mi nelíbí,“ pronesl rozmrzele. „Jedna vlastnost zmizela! Inu poptáme se a uvidíme. Copak sis vytáhl třeba ty, chameleone?“

Chameleon v úleku nad tím, že by se měl jako první sám za sebe nějak vyjádřit, nejprve zbledl, pak zezelenal a plynule přešel do červené. Následně mrtvičně zmodral a ztratil se v pomněnkách.

I obrátil se Pánbůh k hadovi. Had jen sykl nějakou jedovatost a vyplázl na svého stvořitele rozeklaný jazyk.
„Nu dobrá, dobrá,“ pravil na to mírně Pánbůh a přešel k lišce. Ta mu s přihlouplým úsměvem sdělila, že na ni připadla jakási prohnanost, ale že ani neví, co to znamená.

Pánbůh se postupně zeptal všech zvířat, ale protože žádné nehlásilo, že by onu chybějící vlastnost mělo navíc, velice se rozzlobil: „To nám to stvoření pěkně začíná! Někdo ukradl poctivost! Dal jsem viníkovi šanci se přiznat a napravit svůj poklesek. Ale protože ten hříšník lhal a provinil se tak podruhé, budete – protože je jeden z vás – pykat všichni a budete se navzájem podezírat a nikdy se nedozvíte, kdo to je.“

Pánbůh se odmlčel a planoucím zrakem pohlížel na zvířata v bázni před ním shromážděná. Pak silným hlasem vyřkl rozhodující ortel: „Jestliže jste takoví, a už od začátku fixlujete, dám tomu poslednímu všechny vaše vlastnosti dohromady, a on vám ukáže, zač je toho loket.“

Tak Pánbůh stvořil člověka.

Komentář:

Kam se však poděla poctivost, ví Pánbůh.

Vladimír Koubenec