Česká televize odvysílala dokument o tak zvaném "zvacím dopise". Byl jsem velmi zvědavý, protože jsem hodně starý a prožíval jsem ony dny v roce 1968 se smíšenými pocity a hlavně hodně zblízka, byl jsem od 1. září toho roku už zaměstnán ve Zpravodajském filmu Praha (jistě pamatujete "filmový žurnál").

Když "dokument" skončil, musel jsem se vzpamatovat z chuti demolovat televizor. Taková příležitost a tak nevyužitá!

Začnu základním řemeslným ponaučením:

Když už držím v ruce (jak se chlubila mladá dáma, která patrně byla autorkou pořadu) originál či kopii "zvacích dopisů", musím diváky seznámit s jejich obsahem, buď je přečíst nebo je nechat srozumitelně namluvit profesionálem (vzpomínám na pana Honzoviče, s kterým jsem vytvořil nespočet komentářů). Ale neudělat to je chyba, která by měla znamenat vyhazov! Vždyť slavný soudruh Kapek neuměl ani pořádně mluvit, natož psát či stvořit výzvu, která by posloužila soudruhu Brežněvovi, aby k nám vtrhl s tanky! A nechat si ujít zveřejnit tenhle "skvost" je snad neumění nejvyššího řádu.
To měl být základ celého dokumentu!

Místo toho jsem s údivem zíral, jak kameramani "kouzlí" záběry přes nějaký igelit či špinavé sklo tam, kde jsem měl vidět výrazy tváří těch, kteří "byli u toho", kteří zkoumali v ruských archivech. Přitom chudáci museli sedět při natáčení v jakémsi skladu, aby to zřejmě bylo "in".

Ale hlavně - autoři či autorka si vůbec nedali práci s tím, aby přinutili jediného a posledního z autorů dopisu - Vasila Bilaka - aby promluvil. Vždyť to je úspěch reportéra, když natočí něco, co jiní nedokázali. Já vím, že dnes už snad nikdo z těch mladých a "úspěšných" nezná (zuřivého) reportéra E. E. Kische a jeho práci. Nikdo už neví, kdo byl současník a spolupracovník Karla Čapka pan Gel (vlastním jménem Feigel). Připomenu:

Když se konal Norimberský proces s nacistickými zločinci, měli američtí novináři dokonale obsazené všechny možnosti, jak podávat světu zprávy ze soudní síně. Dokonale. Ale nepočítali s českou vynalézavostí a chytrostí. Pražský dopisovatel František Gel odjel do bombardováním zničeného Norimberka s mapou v ruce a s označením, kde stávala budova pošty. Věděl, že v ní bylo místo přímého spojení se světem. V ruinách budovy pošty našel podle plánu pobořenou místnost, kde vyhrabal několik zástrček, a s vojenským polním telefonem (ten měl prozíravě s sebou!) zkusil, která patří Praze. Za chvíli se mu opravdu ozvala pražská pošta! Takže každý večer šel s baťůžkem, ve kterém měl onen polní telefon, na procházku a Američané se nestačili divit, že pražské noviny měly ráno perfektní a zasvěcené zpravodajství z procesu...

Takhle se dělá novinařina! Ne tak, jak to předvedla ona mladá dáma, když s mobilem v ruce stála na ulici a dozvídala se (a my s ní), že ji slovenský vysoký soudní činitel nepříjme. Prostě ona ho musí vyzpovídat! Ať už počká onen měsíc, který on vyžadoval, nebo ho zachytí večer, když jde z práce nebo ať se dohodne se slovenským prezidentem, aby mu domluvil, to už je jedno, ale já chci slyšet, proč nebyl Vasil Bilak nikdy souzen!

A stejně tak ona prostě musí najít cestičku, jak Vasila Bilaka přinutit mluvit. Nějaká možnost vždy existuje!

A to už nemluvím o tom, že žije soudruh Štrougal, který o všem musel vědět - a ten se najít dá a velmi snadno. A jistě žijí Bilakovi tajemníci, přátelé, možností je mnoho!

Byl to vyplýtvaný televizní čas - nic jsem se nedozvěděl, nic mi to nedalo. Škoda, vždyť každý další, který se o to pokusí, uslyší, že už to tady jednou bylo a nemá smysl se k tomu vracet.

Nechápu vedení televize, že dopouští takovéto "pokusy" a nesvěří tak ožehavé téma..., no jo, vlastně komu? Kdo u nás umí natočit skutečně dobrý dokument?

Jan Jelínek