V pondělí jsem byl v Litvínově. Přestože jsem ve své práci zvyklý čas od času na nějaký ten adrenalin, to, co jsem zažil v den boje za svobodu a demokracii nedaleko janovského sídliště překonalo mé veškeré dosavadní zážitky. Připadal jsem si, jako bych cestoval časem a prostorem do Třetí říše třicátých let minulého století. A jak by ne, právě toto období považují organizátoři a většina účastníků pondělních litvínovských událostí za vrcholnou éru lidské historie. A nijak se tím netají.

Akci společně zorganizovaly Dělnická strana, Národní odpor a Autonomní naci(onali)sté za účelem uskutečnit pogrom na ty obyvatele sídliště Janov, kteří mají tmavou barvu kůže. To mě nepřekvapilo. Na stránkách těchto organizací se sice dočteme, že víc než Romové jim vadí demokracie jako „zvrácené státní zřízení, „židovláda“, homosexualita, nebo špinění jména Adolfa Hitlera a „lež o Holocaustu“, ovšem žádné z těchto témat není v Česku tak dobrým marketingovým tahákem jako právě Romové. Nálada české společnosti vůči nim je velmi podobná, jako byla v předválečném Německu vůči Židům. Stačí se jen svést na vlně nenávisti.

Názory Dělnické strany a jiných extremistických organizací jsou bezpochyby zvrácené, ještě děsivější je však skutečnost, kolik obyvatel Janova během pondělní bitky s neonacisty sympatizovalo. Více než stovka z nich se shromáždila poblíž policejních zátarasů a další desítky lidí pozorovali akci, vykloněni z oken a balkónů, z bezpečí svých domovů. Na zasahují těžkooděnce křičeli z plných plic „pusťte je na ně“ a za skandování hesel „černý svině“ a „zmr.. černý“ vyzývali neonacisty k útokům na své romské sousedy.

Proč, kde se v nich ta nenávist bere? Pravdou je, že situace v Janově není delší dobu nijak růžová. Analýza sociálně vyloučených romských lokalit z roku 2006 odhaduje počet místních sociálně slabých lidí až na tři a půl tisíce a chudé romské rodiny podle ní tvoří až padesát procent obyvatel sídliště. Starousedlíky trápí nepořádek, hluk a nejvíce frustrující je pro ně asi pocit bezmoci z toho, že situace nebyla dosud nikterak řešena.

Nespokojenost obyvatel se situací v janovské čtvrti je pochopitelná. Stěží omluvitelná je však jejich sympatie s těmi, kteří nabízí jako řešení tohoto problému boxery, nože a sekery. Občané Litvínova by samozřejmě měli chtít po svých zastupitelích, aby řešili problémy lidí žijících v janovském sídlišti. Mělo by však zůstat u požadavků na humánní řešení, která bohužel budou trvat o dost delší dobu a nepřinesou tolik politických bodů. Snaha o rychlé (konečné) řešení už zde totiž jednou byla…

Miroslav Brož
Člověk v tísni, o.p.s.