Dne osmnáctého ledna roku 1409 podepsal snad na hradě Točníku Václav IV., král český, údajně zmožen omamnými nápoji, královský výnos, kterým se mění počty hlasů „při veškerých poradách, soudech, zkouškách, volbách a jakýchkoli jiných jednáních“ na pražské Universitě, založené jeho otcem, císařem Karlem IV, a to ve prospěch zástupců „národa českého“, jenž byl ovšem tehdy vymezen územně, a nikoli jazykově; vzdělanci ostatně používali výhradně jazyk latinský. Praha byla v oné době po Římu a Cařihradu třetím největším městem Evropy, ale císařové už nebyli českými králi a v Praze nesídlili.

Církvi svaté, dříve štědře podporované zakladatelem University, bylo právem vytýkáno bezduché hromadění majetku a myšlenkový kvas soustředěný kolem vysokého učení, v Evropě oné doby nevídaný, byl předzvěstí bouřlivých snah o navrácení původní tváře církve. Spory se dostaly i na půdu vysokého učení: zatímco čeští učenci v čele s Jeho Magnificencí Mgr. Janem Husem, rektorem University, a s Mgr. Jeronýmem Pražským se zasazovali o učení Viklefovo, saští a bavorští profesoři je odmítali.

Dekretem kutnohorským ztratila Universita Karlova, ve prospěch ostatních středoevropských universit, většinu profesorů a potažmo i svůj význam, přesahující hranice království, aby jej už nikdy nezískala nazpět. Později se náboženská nesnášenlivost obrátila proti českým kališníkům a Učitel národů vykonal většinu svého velkého díla v cizině. Ani další velcí duchové nenašli své místo v Praze: například Purkyně působil ve Vratislavi a Masaryk ve Vídni.

V osvícenecké době (roku 1784) byla na Universitě Karlo-Ferdinandově zavedena výuka v německém jazyce. V první polovině 19. století se ovšem na základě jazyků vytvářely novodobé národy. Sebevědomý český národ se domáhal „své“ vysoké školy, avšak nesnášenlivost, tentokrát už národnostní, vedla roku 1882 jen k rozdělení pražské University na českou a německou. Romantické obrozenecké národovectví se zpětně promítlo i do výkladu Dekretu kutnohorského, jak si jej všichni pamatujeme ze školy: podpis této listiny byl vydáván za počin úspěšný a prospěšný. Národnostní napětí trvalo dál a na začátku druhé světové války se české vysoké školy staly jednou z jejích prvních obětí, zatímco na konci války, když bylo jasné, že německá universita bude zrušena, a UK tak bude s konečnou platností počeštěna, ztratily se její původní insignie.

Dnešní svět už je – naštěstí – jiný. Evropa se poprvé v dějinách dobrovolně spojila v jeden celek a UK je zapojena do výměny studentů, kteří tak mají možnost nacházet vzdělání po celé Evropě i na špičkových školách, jimiž se právem pyšní Nový svět, a to v počtu dříve nemyslitelném. Je ještě možné, aby UK znovu získala větší význam než jiné školy, aby byla přitažlivá pro vědychtivé uchazeče z jiných zemí? A má to vůbec smysl?

Z veřejných zdrojů i od štědrých mecenášů je třeba získat prostředky pro nadané studenty z cizích, především chudších, zemí. K vyrovnání poměrné výhody škol vyučujících v anglickém jazyce je třeba, aby UK sama nabízela kvalitní výuku českého jazyka pro své studenty i učitele. Před sto lety se prý objevila myšlenka zřídit v Praze italskou fakultu. Její proměnu ve skutečnost ovšem překazila Velká válka, která znamenala zánik poslední mnohonárodní říše v Evropě. Možná by stálo za to se k této myšlence vrátit. Italské university patří k nejstarším v Evropě a italský jazyk navazuje na latinu středověkých škol, přičemž se vymyká jak česko-německým jazykovým sporům, tak i samopohybu anglicky mluvící „celosvětové vesnice“.

Universita Karlova – byť vydržována převážně svrchovaným českým státem jako dědicem zakladatele – by se měla prohlásit institucí evropskou a vyzvat k navrácení insignií tam, kam náleží.

Jan Kramoliš