Před začátkem druhé intifády bývalo východní pobřeží Sinajského poloostrova zaplaveno izraelskou mládeží tak hojně, že se místní beduíni naučili plynně hebrejsky. Turistický ruch kvetl. V roce 2002 vypadalo pobřeží až na výjimky zoufale. Neudržovaná palmová obydlí snadno podléhala zkáze, na chatrných zbytcích betonových záchodků nápisy, kterým raději nerozumět.

Jedu se svým egyptským kamarádem ze Sinaje do Káhiry. Mohammad je pohledný pětatřicátník. Zcestovalý úspěšný architekt, kultivovaný Káhiřan, muslim. Žije a pracuje již léta hlavně v Kuvajtu.

Ras as Satan patříval za dobrých let mezi „alternativními“ Izraelci k nejvyhlášenějším místům. Na parkovišti kupodivu stálo několik aut i dnes.

Zaparkovali jsme. Mohammeda jakoby náhle zastínil temný mrak. Odmítal opustit svůj velký a bezpečný vehikl a s dětinsky zaťatými zuby odmítal podat jakékoliv vysvětlení. Po dlouhém naléhání prolomil mlčení.

„Víš, já je cítím na dálku. Ty to nemůžeš nikdy pochopit. Ale já a oni… my to víme velmi dobře. My se prostě cítíme na dálku a ten zápach je nesnesitelný.“

„Jaký zápach, Mohammede? O čem to, proboha, mluvíš?“

„O židovském smradu. Podívej se, jak jsou zvrhlí – muži nosí vlasy jako slečny a nebo nenosí vlasy vůbec.“

„Můžeš se jít potápět a nemusíš se s nikým vybavovat.“

„Vyloučeno! Nechci plavat mezi Izraelci, špatně by to dopadlo. Je to něco mezi nebem a zemí. Mám na to nos.“

Bylo to absurdní, nepochopitelné. Zároveň však velmi závažné. Mohammad měl strach. Ve své vlastní zemi se najednou cítil ohrožen občany státu, který má pověst nelítostného dobyvatele (a který zrovna Sinaj teprve nedávno a velmi nerad vrátil). Z hloubi jeho podvědomí se vynořila hromada iracionálních bludů, které nebyl sto zahnat žádnou pozitivní zkušeností. Žádnou totiž – pozitivní, ale ani negativní – neměl. Izraelec v jeho představách splýval s figurou nepřátelského, po zuby ozbrojeného vojáka ničícího bez ustání životy jeho palestinských bratrů. Residua nějaké arabské propagandy.

Nakonec jsme se dohodli, že Mohammad si půjde prohlédnout korály kousek za kemp a já si zatím v přístřešku odpočinu.

Když jsem se probudila, Mohammad seděl na pláži v kempu a zaujatě si povídal s Iris. Izraelitkou. Setkali se pod vodou při pozorování jakési zajímavé ryby. Když vylezli na břeh a začali hovořit, oba prý byli překvapeni. Pod vodou lze těžko rozeznat, kdo je Arab a kdo Žid.

Mohammad se mi později přiznal, že to bylo jeho první osobní setkání s občanem státu Izrael. Uznal, že do té doby byl plný předsudků.

Tenhle Mohammad, můj kamarád, měl štěstí. Získal vzdělání, netrpí materiálním nedostatkem, může se (relativně) volně pohybovat po světě. Co ale ty ubohé palestinské děti, v nichž se cíleně živí představa, že Židé jsou smradlavá prasata, která je třeba zničit? A to i za cenu vlastního života?

Mnozí Palestinci omlouvají oběti v řadách izraelských civilistů tím, že každý Izraelec je voják. Když ne právě nyní, buď jím kdysi byl nebo jím jednou bude. A vojáků přece není škoda.

Naproti tomu někteří Izraelci po vyčerpání argumentů ospravedlňujících politiku své země uzavírají diskuze slovy: „Není to naše vina, že vy (oni) nejste vyvolení. Je nám líto.“

Tato dogmata formují bohužel budoucí generace. Ať už jsou důsledkem dávných či nedávných frustrací, ukládají se v dětech.

Je třeba navázat na úsilí o vzájemné poznávání se Židů a Arabů, kterému se ve svaté zemi dařilo před vypuknutím druhé intifády. Protože kdyby býval Mohammad nepotkal při potápění Iris, možná by dodnes tvrdil, že Izraelci podivně smrdí. A Iris by si myslela, že všichni Arabové jsou nebezpeční a je radno si je držet od těla.

Nejprve je ale potřeba umožnit všem dětem, aby si mohly hrát v moři.

Karolína Šípalová