Na téma co dělat proti rasismu probíhá řada diskusí. Jedna z nich byla i na ČT 1 v pořadu Máte slovo. Většina diskusí pak probíhá tak, že se ukazuje na toho, či onoho konkrétního viníka. Domnívám se, že odpověď nebude tak jednoduchá. Naopak. Domnívám se, že odpověď je složitá. Rozhodně není možné se zaměřit jen na skutečnost, že se někdo pokusil někoho upálit. Je nutné ptát se proč? Proč chtěl nějaký člověk jednat tak, jak jednal? Co ho k tomu vedlo?

Při hledání odpovědi se nemůžeme spokojit s nějakým povrchním přístupem. Je nutné nejprve přijít na to co bylo podnětem? Byla to rasová nenávist nebo něco jiného? Stejně tak není možné zaměřit se jen na tresty. Pokud bychom tak chtěli řešit otázku projevů rasismu, pak již v Bibli se píše něco o trestání stoupenců Ježíše Krista bičováním a o tom, že místo strachu z dalšího trestu odcházeli s hrdostí na to, že byli pro něj trestáni. V jiné knize se píše něco o tom, že k umlčení určitého názoru silou je nutné vymítit všechny stoupence tohoto názoru. A to je i v této knize označeno za nemožné.

Takže nám nezbude než hledat příčiny tohoto jevu. Pokud zůstaneme u rasismu, pak je nutné hledat jeho příčiny. A není možné se zaměřovat jen na jednu skupinu obyvatelstva. Není možné hledat příčiny rasismu jen u těch, kteří tento názor zastávají. Je nutné ptát se na to, zda ke vzniku a hlavně rozvoji tohoto názoru náhodou nepřispívají i ti, proti nimž je zaměřen.

Nemalou pomoc při hledání odpovědi nám může přinést otázka: Co rasismus je? Jaké lidské jednání se za ním schovává? Jde o zcela ojedinělé jednání člověka, nebo jde o jeden z celé řady více, či méně nápadných projevů vztahů člověka k člověkovi?

S ohledem na použitý termín – rasismus - je možné usuzovat na to, že jde pouze o projev nesnášenlivosti mezi příslušníky jednotlivých lidských ras. Jde však jen o zcela ojedinělý a náhle se vyskytnutý projev vztahů mezi lidmi, vztahu mezi příslušníky jedné lidské rasy k příslušníkům lidské rasy jiné, nebo jde jen o jeden z projevů vztahů člověka k člověkovi?

Domnívám se, že otázku rasismu nelze zkoumat jen z pohledu vztahu jedné rasy k druhé a již vůbec ne z pohledu posledních 10 nebo 20 let. Podle mne jde o daleko složitější a starší problém provázející lidskou společnost dlouhou dobu.

Jednou z příčin může být např. dlouhodobě přežívající názor, že lidé „barevné“ pleti jsou „méněcenní“.

Tento názor má zřejmě svoje počátky někdy v dobách, v nichž se lidská společnost začala dělit na bohaté a chudé. Ti bohatí využívali svého majetku k tomu, aby si kupovali přízeň určité skupiny chudých a s jejich pomocí si pak vynucovali v rámci daného společenství určité výhody. Postupně se tak dostali do situace, že si o sobě začali myslet, že jsou „lepší“ než ti chudí. Tento postoj se později zřejmě přenesl i do obecnější roviny, do roviny národů a to v podobě „bohaté“ Evropy a chudého zbytku světa. Tak se „bílá rasa“ považovala za něco lepšího a černá, rudá atd. byly „rasy méně cenné“. Tento postoj se projevil např. ve vyvraždění zhruba 70 mil. původních obyvatel Ameriky, v zavlečení odhadovaných 160 mil. původních obyvatel Afriky do otroctví nebo v podobě rasového zákonodárství, které bylo v USA odstraněno až v polovině šedesátých let minulého století a v JAR ještě později.

V tomto případě tedy můžeme mluvit o dlouhodobě existujících představách a názorech, které nehodnotí lidi z pohledu toho, že jde o příslušníky téhož živočišného druhu, ale z pohledu množství majetku, který nahromadili. Jde zřejmě o přetrvávající subjektivní názor, že lidé, kteří „něčeho dosáhli“ jsou lepší, než ti, kteří zůstali mezi těmi „bezvýznamnými“.

Pokud by dané jedno, z celé řady možných, zdůvodnění bylo pravdou, pak je nutné poukázat na to, že tento názor je naprosto běžnou součástí našeho života a vadí nám jen tam, kde se jeho projevy dostávají do roviny různých ras.

Jinou z příčin pak může být např. způsob života těch, proti nimž je názor zaměřen.

Jde nesporně o lidi žijící na území našeho státu. Přesnější by bylo, kdybychom říkali, že jde o lidi, kteří žijí v určitém kolektivu jiných lidí. A pokud žijí v kolektivu jiných lidí, pak k základním demokratickým pravidlům platí, že menšina se podrobuje většině.

Nemám tím na mysli absolutní přizpůsobení. To by odporovalo právu národů na sebeurčení. Mám na mysli přizpůsobení se většinou kolektivu uznávaným pravidlům společenského života.

K nim patří nejen právo národů na sebeurčení, ale i povinnost žít způsobem, který odpovídá způsobu života v určitém kolektivu. A patří sem i odpovědnost za to, že budu žít daným způsobem.

Z právního hlediska jde tedy o naprosto běžně užívaný vztah práva, povinnosti a odpovědnosti.

Platí to i v tomto případě? Do pravidel soužití stanovených většinou v rámci našeho státu patří např. právo na to žít v bytech odpovídajících daným hygienickým normám. A to i v případě, že jde o nájemní domy – tedy o domy patřící jiným lidem než těm, kteří je k bydlení užívají (i obecní byty jsou něčím majetkem). S právem užívat takový byt, je však spojena i povinnost užívat ho takovým způsobem, jaký odpovídá daným normám, tedy tak, aby nebyl zbytečně poškozován. Jde i o povinnost uživatele starat se o běžnou údržbu užívané věci a za splnění této povinností mají uživatelé i odpovědnost projevující se v povinnosti např. hradit škody, které na užívaném majetku způsobili a které přesahují rámec obvyklého opotřebení.

A zeptejme se nyní na to, jak vypadají sídliště, v nichž bydlí tato menšina? Odpovídají normám platných pro většinu? A pokud si odpovíme, že ne, pak se ptejme na to kdo takový stav způsobil.

Obdobně je to i v případě např. stížností, že v místech soustředění dané menšiny se těžce žije, protože je tam vysoká kriminalita, značný hluk atd. Kdo za to může? Mohou za to příslušníci většiny nebo příslušníci tam žijící menšiny? A tak bychom mohli pokračovat.

Nejde o výraz rasové nenávisti. Jde jen o pohled na věc v rámci teorie základních lidských práv, která obsahuje jako první a tedy základní pravidlo, pravidlo, které říká, že všichni lidé jsou svobodni a rovni ve své důstojnosti a právech. Bohužel. Chybí v ní výše zmíněný vztah práva, povinnosti a odpovědnosti, ale i tak lze dospět k tomu, že pokud má byť i jeden člověk právo na to, aby nenesl odpovědnost za to, že svým jednáním poškozuje majetek druhého nad rámec obvyklého užívání, pak takové právo mají i všichni ostatní lidé daného kolektivu. A to se, alespoň podle mých informací, neděje. Příslušníci menšiny nejsou za poškozování cizího bytu (nájemních bytů, v nichž žijí) postihováni ani v rovině povinnosti platit způsobenou škodu. Z tohoto pohledu pak můžeme mluvit o nerovnosti ve směru k většině, protože ta právo na to, aby nemusela platit škody způsobené na cizím bytě nemá.

Kolik příslušníků dané menšiny bylo postiženo (byť jen povinností nahradit způsobenou škodu) za to, že neúměrně poškodily užívané byty?

Tímto konstatováním nechci tvrdit, že je dané téma vyčerpáno. Chci jen poukázat na to, že příčinu rasového napětí v tomto případě nelze hledat jen u většiny.

Jde jen o další z možných způsobů snižování napětí. Jiným způsobem je snaha včlenit se do kolektivu a žít podle jeho pravidel. Dnes se docela běžně používá termín „nepřizpůsobiví občané“. Znám několik příslušníků menšiny, kteří žijí podle pravidel stanovených většinou a ti nejsou tak častým terčem projevů rasové nenávisti. Zdůrazňuji. Tak častým terčem. I to potvrzuje, že nejde o jednoduchý problém a v žádném případě nejde jen o problém spočívající v chování menšiny. Jde jen o jeden jediný problém z celé řady. Tento problém však mohou začít odstraňovat ti, proti nimž jsou projevy rasové nenávisti nasměrovány a navíc bez nějakých velkých finančních investic. Stačí jen chtít žít způsobem, alespoň trochu odpovídajícím představám většiny o životě v rámci daného kolektivu lidí. Opakuji. Nemluvím o tom, že by měli zapomenout na svůj jazyk nebo kulturu. Neničit cizí byty, snažit se dosáhnout lepšího vzdělání, snížit míru kriminality, snížit míru alkoholismu, to jsou faktory, které z jejich strany nevyžadují žádné investice, stačí chtít. A je mezi nimi celá řada příslušníků jejich rasy, kteří tuto pravdu dokazují.

Třetí problém může spočívat v hospodářské situaci obecně. V lidských dějinách můžeme vypozorovat zákonitost spočívající v tom, že se v souvislosti se zhoršující se hospodářskou situací vyostřují rozpory ve společnosti. Jde o to, že čím je horší situace v možnosti lidí zajistit si potřeby k životu, tím jsou ve společnosti horší mezilidské vztahy.

Podle mne jde o logický důsledek situace, v níž se lidem daří stále hůře zajišťovat svoje životní potřeby. V takovém případě vzrůstá jejich nervozita a to se projevuje ve větší nesnášenlivosti k ostatním lidem, zejména pak těm, kteří nějak „vybočují z řady“. Jde o jistý způsob odreagování se. O hledání někoho, na koho je možné svést vinu za moje problémy.

V neposlední řadě jde i o otázku propagace takových projevů. Jde o to, že čím více se o takových projevech lidského jednání mluví, tím více získávají stoupenců a to zejména v dobách, kdy se zhoršuje ekonomická situace.

V tomto případě je problém ve slůvku „propagace“. Máme příslušné ustanovení trestního zákona, které umožňuje trestat propagaci pro společnost nežádoucích názorů. Jaké lidské chování se pro tyto účely (pro účely trestního zákona) za propagaci považuje?

Definici takového jednání se nikde nedočteme. Přesto jsou za propagaci lidé stíháni.

Lze tvrdit, že je naprosto jasné, za co jsou tito lidé stíháni? Jsou stíháni za to, že svým chováním propagují určitý soubor názorů tak, že nosí jeho symboly na svém oděvu, že dělají určitá, pro daný soubor názorů charakteristická, gesta atd. Je to správná odpověď?

Jsou tito lidé stíháni za to, co si myslí, nebo za to, co dělají? Lze tvrdit, že jsou stíháni za to, co dělají. Tedy za to, že seznamují jiné lidi s tím, že zde určité názory byly a jsou tím, že jim ukazují dané symboly a určité projevy lidského chování.

Pokud však za propagaci označíme seznamování lidí s určitou věcí (souborem názorů), pak je nutné za propagaci označit i informace obsažené ve sdělovacích prostředcích. Stačí jeden pochod radikálů „choulostivou oblastí“ a je z toho hlavní bod zpravodajství na tři dny. A to je ta nejlepší propagace, jaké se lidem s těmito názory může dostat. A navíc jde o propagaci prováděnou zcela zdarma.

Podle mne. V tomto případě již nejde o právo na informaci. Tomu by vyhověla kratičká informace o tom, že se pochod konal bez dramatických fotek, či obrazových záznamů.

Příčiny rasismu však mohou být i jiné. V každém případě nelze tvrdit, že za to mohou jen příslušníci té, či oné lidské rasy, nebo že za to mohou dokonce určití konkrétní jedinci.

V. Kamaryt