Nichts tun ist angenehm
Než jsme se od průvodu po zhruba dvou hodinách odpojili, vyslechli jsme si ještě ústřední projev: „Včera se na jiných místech slavil svátek práce. My ale víme, že není co slavit! Proč taky oslavovat onu vězeňskou celu, v níž je člověk po celý život uzamčen? Copak snaha být dobrým člověkem není práce? To, že se matka postará o dítě, to není práce? Všichni by měli mít co jíst – chceme volný čas pro všechny, ne jen pro ty, kdo vyhrají v Lottu! Kdo chce pracovat, ten pracuje, ale jsou zde ti, kdo musí pracovat, vyrábět zbytečné věci, které nikdo nepotřebuje, a ti pak nesnáší ty, kdo pracovat nemusejí! Lidé nechtějí pracovat, lidé chtějí žít! Být nezaměstnaný není žádná hanba! Nechceme žádné šrotovné, nechceme se v autě nesmyslně řítit z bodu A do bodu B – máme čas a budeme ho trávit s přáteli!“ (...) Nakonec promluvil italský odborář, který se zde bůhvíodkud objevil, a dodal: „Kdo prodává pračky, prodává zbraně!“ „Nebudeš sloužit dvěma pánům najednou a pomni, že Já, nikoli práce, jsem tvůj Bůh.“
Na Němcích se mi líbí, že všechno berou vážně. Kdoví, jak daleko ještě šli. Možná, že až k Bundestagu (počítám ale, že i chudák německá vláda měla v sobotu volno, takže to možná neprotahovali). Celá věc je promyšlená až do takových detailů, že se vznáší oficiální žádosti na úrovni politických stran a pod záštitou SPD se koná k tématu např. „přednáška Prof. Dr. Wolfganga Englera, autora knihy ´Občané práce zbavení´, která se zároveň mění v předvolební shromáždění kandidáta volebního kandidáta Güntera Sölkena“; dočítám se v letáku. Pokud ještě nemáte ukroucenou hlavu z vrtění, dodám, že v pozadí stojí i studie dokládající, že pro společnost je finančně i jinak výhodné dát KAŽDÉMU občanovi měsíčně cca 800 Euro jako bezpodmínečný, právně nárokovatelný základní příjem...
Na celé věci je nejkrásnější, že se v ničem nepodobá tomu, co znám z domácích poměrů – ani přitrouble „kapitalistickému“ „Kdo nepracuje, ať nejí“, jež je nám často tlumočeno různými šikuly s náhradami, regulovaným nájemným či „zprivatizovaným“ majetkem ve zlatých devadesátých apod., ale ani posttotalistické „levici“, která by jedněm vzala, jedněm dala a jiné by pro jistotu poslala sedět. Jasně, stalo se v Německu, ne nadarmo se tady narodil Karel Marx, ale zároveň se mi v hlavě převaluje Bondyho myšlenka, kde jako vizi budoucnosti vidí společnost, která se věnuje jen zálibám, a veškerou nezáživnou práci v ní dělají roboti (transparent „l would do it for you“). I to házení kamenů (když se to nezvrhne v šílenství), i tahle krásná vize světa a la medvídek Pú, vize světa bez práce, patří pouze do společnosti, která se nebojí své vlastní pestrosti.
PS: Těm, kdo se diví, proč mi tak dlouho trvalo, než jsem blog napsal: omlouvám se, musel jsem si po té sobotní dřině trošku odpočinout...
Lubomír Sůva,
Berlín-Göttingen
(více fotografií naleznete ZDE)