Česko ročně vydává na zdravotnictví více než 200 miliard korun, z čehož náklady na léky činí přibližně jednu čtvrtinu. Zatímco výdaje v řádu mnohonásobně nižším jsou pečlivě sledovány, těchto 50 miliard se vydává za zcela minimální pozornosti jak státní správy, tak i veřejnosti a sdělovacích prostředků.

Výdaje za léky mají v Česku výjimečné postavení. Prodloužení života o několik málo měsíců nasazením léku v ceně půl milionu je dnes běžné. Stejně tak již není výjimečné krýt náklady za léky v řádu milionů korun ročně na jednoho pacienta se vzácnou chorobou. Na druhé straně, dle příběhu nedávno uvedeného v televizních zprávách, náklady složitých operací dětí je nutno krýt dary občanů. Lidé umírají na železničních přejezdech, neboť na jejich zabezpečení nejsou peníze.

Pozoruhodná je i skutečnost, že v „lékovém byznysu“ nikdo není motivován k tlaku na snížení ceny potřebného léku. Pacienta a lékaře v principu cena nezajímá a zpravidla ji ani neznají. Distributor a obdobně i lékárník si přiráží stanovené procento na prodejní cenu výrobce, takže nižší cena by pro ně znamenala snížení zisku. Zdravotní pojišťovny, které léky platí, nejsou bezprostředně zapojeny do přímého smluvního řetězce

Základní ekonomickou logiku musí proto do systému vnést státní správa regulačními opatřeními. Stát určuje nejen výši tzv. maximální ceny každého léku, ale rovněž procentuelní výši přirážky distributora a lékárny. V neposlední řadě určuje výši úhrady každého léku, což je cena, kterou zdravotnictví prostřednictvím pojišťoven za lék platí. U dražších léků stát určuje i podmínky, při nichž lékař smí léčivo použít. K 1. lednu 2008 stát všechny své regulační kompetence předal Státnímu ústavu pro kontrolu léčiv (SUKLu) přímo řízenému ministerstvem zdravotnictví. SUKL tuto problematiku řeší formou individuálních správních řízení.

Regulace je vždy uplatňována s určitým záměrem a tomuto záměru je přizpůsobena. Tak na příklad cílem regulace vodních toků je spoutání řeky a ochrana okolí. Je proto zcela na místě předpokládat, že cílem státem prováděné regulace cen a nákladů za léky - a to zejména v období ekonomické krize - je finanční stabilita zdravotnictví. Je tomu tak ve skutečnosti?

Platný zákon SUKLu ukládá minimálně jednou za rok provést komplexní revizi úhrad, tedy cen placených za léky z veřejných prostředků. SUKL tento úkol v roce 2008 nesplnil, čímž zdravotnictví vznikla ztráta, kterou jsem v dubnovém článku redaktorky Aktuálně.cz Veroniky Rodriguez odhadl 5 % objemu nákladů, tedy minimálně 2 miliardami korun. Na tento článek reagoval SUKL tiskovou konferencí, na níž nesplnění zákona omlouval složitostí uloženého úkolu. Přítomný náměstek ministryně Dr. Hroboň obhajobu SUKLu podpořil a zpochybnil propočet odhadnuté škody. SUKL na konferenci mimo jiné předložil příklad jedné skupiny léků, v níž již revize proběhla a dosáhla úspory půl miliardy korun, což je přibližně 25 % objemu nákladů této skupiny. Dle rychlosti, s níž revize probíhá, je zřejmé, že i koncem roku 2009 bude zdravotnictví platit za řadu léků vyšší ceny, než stanovil zákon již pro rok 2008. Neznám mnoho příkladů, kdy porušení zákona s takovými důsledky, je tolerováno a omlouváno. Podivný je i SUKLem zveřejněný harmonogram dalšího postupu revize. Skupina léků s ročními náklady v řádu sta milionů korun má být revidována ve druhém čtvrtletí 2009, zatímco revize skupiny s náklady kolem jedné miliardy započne až ve třetím čtvrtletí.

Jiným příkladem pozoruhodného postupu ministerstva jsou protikrizová opatření v lékové sféře. Návrh náměstka Šnajdra na generickou preskripci byl již zaslouženě pozapomenut. V zapomenutí patrně upadne i návrh na štěpení originálních balení. Třešničkou na dortu protikrizových opatření vlády v demisi v lékové sféře je připravená novela zákona o zdravotním pojištění v části stanovení cen a úhrad léků. Tato novela odstraňuje některé dílčí nedostatky systému, ale zásadně mění systém stanovení ceny, kterou za každý lék zdravotnictví zaplatí. Dle dosavadního znění zákona české zdravotnictví neplatí za lék vyšší cenu, než jeho výrobce požaduje v kterékoli zemi EU. Protikrizová novela přechází na průměr cen tří zemí, což dle mého odhadu v průměru zvýší reálné ceny o 5 %. Ročně tedy přibližně dvě až dvě a půl miliardy.

Důvodová zpráva k navržené novele tuto změnu označuje jako odstranění dopadů „excesivně nízkých cen“ v některých zemích. Pojem „excesivně nízká cena“ není ministerstvem upřesněn a stejně tak není kvantifikováno, v kolika případech se vyskytuje. Z logiky věci vyplývá, že může jít o zcela ojedinělé případy. Ministerstvo tudíž navrhuje řešení ojedinělých případů celkovou změnou sytému u všech léků s výrazným zvýšením výdajů zdravotnictví a to vše v rámci protikrizových opatření. Přitom existují nejméně dva způsoby, které údajné problémy odstraní s nesrovnatelně nižšími náklady.

Ministerstvo tyto alternativní způsoby zná, ale ignoruje je. Proč?? Ministerstvo dle své tiskové zprávy z 5. května v této novele zdůrazňuje změnu při oceňování nových generických léků. Údajně za rok „ušetří“ dvě a půl miliardy korun. Podklady k tomuto propočtu předloženy nebyly a ani nikdy nebudou, protože propočet je zcela nereálný. Novela ve svém celku není úsporným opatřením, ač je za něj vydávána.

Mohl bych pokračovat a uvádět další a další pozoruhodné postupy aplikované při využití zmíněných 50 miliard. Domnívám se však, že výše uvedené příklady již dostatečně naznačují postup, který ministerstvo v lékové oblasti buďto samo provádí, či toleruje u organizací, v nichž má rozhodující vliv. Lze jen doufat, že nová vláda a zejména nová paní ministryně nebude jen pokračovat v linii svých předchůdců, ale dostatečně rychle se sama v této problematice zorientuje a zajistí její racionální chod. Prvními pozitivními kroky by mohlo být zásadní přepracování připravené novely zákona o stanovení cen a úhrad léků a řádný dohled nad činností své přímo řízené organizace.

Jindřich Graf

Autor je ekonom, zabývá se lékovou problematikou. Od roku 1996 spolupracuje s organizacemi, které jsou v této oblasti činné (ministerstvo zdravotnictví, VZP a nyní Česká lékařská komora).