Vůbec, celý ten den jsem si užil. Ve Vodičkově ulici čekal známý a ve 12.30 mi předal lístek na B.B.Kinga. Čekal jsem na něj před prodejnou použitých fotoaparátů. Za výlohou se nabízely nádherné přístroje minulé doby. Na nich bylo vidět, jak to utíká. Celý ten 15-tý červenec 2009 nebyl pro mě jen tak něco, byl slavnostní. Docela jsem se těšil na večer, procházel se pasáží Lucerny, jejím duchem místa, vzpomínal na Armstronga:

Jazz

Nevím, co to bylo za podnět, koupit si po Američanech kornet
Byl to asi tatínek, propašoval pod košilí džusy frutty žvýkačky
Silonová eS Péčka, ve Vídni je stačil nakoupit, doma pak položit
Na kotouč gramofonu a spustit Třešňové květy, bílé jako sníh.
Marně jsem napodoboval jejich trumpetová sóla, u nás na půdě
Směrem na terasu vnitrobloku, kde se ve stínu chlapa vyhřívala
Nahá Meryna, iritovala mě nestoudným masem mléčných koulí
Že jsem urputně sbíral zapadané míčky na tenisových kurtech
Vyděsil klid dvora, odehrál céčkové variace, z kornetu vyklepal
Nudle slin a házel po ní tenisáky přes úděsnou dálku, zastavit
Její ordinární kašel smíchu, na školní tabuli stálo: Milan Bé hodil
Krikeťákem nejvíc metrů, nevěděli, kde jsem se to naučil, ani to
Že jsem málem shodil komeníky, jak si tak džemuji bez dusítka
Spustil tam trů trů, spolužák Lahoda zmačkl kytaru a uklidil mě
Abych opisoval anglická slovíčka a s bubnem mikrofonu zpíval
Nastal ten čas abych pak ve vojenském stopoval, v kufříku nesl
Trumpetku, chlapíci v úžasné Simce 1300 zastavili, ptali se mě
Proč jedeš na koncert Armstronga? Brzdili na kotoučích předku
Zadní paknou srovnávaly aerodynamický tlak, zhoupli Eleganci
Asfalt před Lucernou, nemohla nás zadržet, ani mého kamaráda
Pašoval mě do třetího suterénu, skrz sklady, po shnilých hlízách
Starých brambor, až ke dveřím musik halu, jó smrděli jsme, když
Fandové nám odsunuli stoly, černí Američané zvedli umělé kufry
Vulkánfíbr vrzal, šli v gutaperčových botách, po čůrkách bavlny
Funěli na Borůvkový vrch, kývaly doutníky Sentlujského močálu
V šejkru Džin Fizz hledali brčkem To, ale kam se hrabu na býčí
Sílu pořadatelů, povalili mě na zem, zkopali mi plechovou pýchu
Luis zvedl mou trumpetku, mrskal jsem ticho na vlezdoprdelky
Růže Armstronga mi podávala míče, strnul jsem, praskaly jí šaty
Házel nejdál na světě, ale je to dávno, cucal jsem mléko džezu
Spadl na borůvky, celý modrý šel domů, poražen fetiši
Maminko, pofoukej mi na bolístky

Tesla aréna

V hokejové hale Sparty jsem byl podruhé v životě. Poprvé na mistrovství světa v hokeji a nyní. Říkal jsem si, projdu si Fučíkárnu, pak se usadím. Déšt´mě zahnal do haly. O hodinu a půl dřív. Přemítal jsem, rekapituloval.

Nastaly deště

Miluji všechny ty jarní deště, vůni letní bouřky, pohodu prázdnin, ale když přišel čas sklízet obilí, trochu jsme se vody báli, my-sekáči v srpnovém ránu, šli jsme, velká zář slunce si schovávala tvář až za hranicí středokontinentu, plivli jsme si do dlaní, palcem zkusili ostří kosy, namontovali oblouk pro žence, v toulci se nám ve vodě zaklinkal brousek, milenec mé příbuzné ze vzdáleného kolene stál jako první, kosa zasyčela, tak jako jeho neočekávaná sebevražda, všichni se divili, ale smrt byla na něm vidět, na těch jeho mužských zádech, žádný vzkaz, jako vždy v tuhle dobu foukal alpský vítr, měl jsem ho rád, ty jeho šikovné ruce, jak se dotýkaly mé vzdálené tety, babiččina krev, žena s plavými vlasy, tak žádoucí a mateřská, nosil nám dárky, učil mě klepat kosu, sehnal mi kladívko zlehka říkal a když jsem kosou pořádně zabíral, to už slunce svítilo, bylo horko, ženy nesly jídlo, pluly na poli v letních šatech, mohl jsem i pivo, malorolník dědeček cpal tabák do své fajfky, visela mu na spodním rtu, nožem krájel chléb, podával mi krajíc, sledoval, abych se nepřitočil a nevzal si další láhev, potom jsme vstali a kosili, ženy odebíraly klasy, vázaly je do snopů, stavěly z nich panáky a když se spustil nechtěný déšť, utíkali jsme domů, voda tekla po silnici, blesky létaly z nebe do zatopené skály, také Labe je stahovalo i komíny cukrovaru, jako Indiáni se točily kolem naší vesnice, šlehaly skrz černé mraky a v poslední chvíli odhodily nacucané vaky na podivné požáry,

rozdělali je odbojní rolníci, hořely jim stodoly, sami si je zapálili, zvědavě jsem jezdil s hasiči a musel se hodně snažit, abych udržel hubici a nechápavě se díval přes sálající žár na žháře, nechtěli vydat agitátorům svá pole, ale viděl jsem i mrtvé komunisty přikryté Rudým právem, viděl jsem rolníky viset na trámech vlastního statku a když přišel do vsi nový policajt - četař Čipera, už dávno se všichni vytloukli, ještě předtím mi starý četník Klein zachránil život na sokolském dvorku, hloupě jsem demontoval ruskou protitankovou minu, lízal její rozbušku a nabízel sladký pásek kolemstojícím dětem, vystřelil nad naše hlavy od Venclovských, utekli jsme, dostal jsem u pekaře Sovy chleba se sádlem, příliš kyselou okurku, chlácholili mě, přijeli pyrotechnici, chrousti na stromech bzučeli, lípy kvetly a voněly,

školní inspektor-koncentráčník Jirousek šel vyčítavě po silnici, vrzala mu protéza, vlály rudé prapory, jeho nádherné dcery přijížděly každou sobotu a neděli domů, aby namazaly učitelskýma rukama voňavou paštiku na rohlíky, vyhuboval nám a připomněl, že za trest půjdeme sbírat námel na družstevní pole, Komanči z něho vyráběli LSD, drogou zaútočili na americká města, bombardovali pobřeží, vymývali s ní mozky květinových dětí, infikovali je socialismem a ty pak experimentovaly ve starých Volkswagenech, psaly v novém syntaxu transcendentální básně, mazaly si kokainem stydké pysky, jely v tom z New Yorku až do Kalifornie, snily o heroinu a závistivá maková pole kolem celé naší vesnice také rozkvetla, i moje babička vařila z jejich palic čaj proti kašli,

také Elvis Presley inkasoval semišky a první kytaru, na její akordy si vsadil i do sebe zahleděný Džej Ef Kej a poslal tambora dobýt Evropu, viděl jsem Elvise jak nesl velkou polní, šel dolů po lodním můstku, zpíval rock and roll, šílená moc kapitálu se tlačila za jeho zády, afrodiziakum na celý svět, na ženské i na moji rozmazlenou tetu, sehnala si obrovského pracháče, chtěla s ním přijet na Spartakiádu, dospělí se zděsili, vysílali emigrantce opatrné signály, vysloužilý strýc Klouda neříkal nic, byl velitelem Benešovy stráže a pamatoval si, jak vyhodili Masaryka na ulici, ale vzteklý tatínek nadával co si ta kráva myslí, že ji snad neseberou?,

válečný veterán a přestárlý sportovec, trénoval skok o tyči, radili mu Zátopkovi i boxer Torma, pamatuji si, že mi bylo patnáct, když ho tatínek poprosil, aby se podíval, jak si ten kluk vede a obr mě svlékl do půli těla, každé třetí kolo na mě pouštěl čerstvého maníka, nemohl jsem to zabalit ani kdybych chtěl, kopal mě zpátky, šel jsem vyvalený domů, dal si kakao a příště, před každým zápasem, jsem čekal na záchodě, trenér Malík si tam pro mě posílal, bál jsem se, ale makal, vyzkoušel si pravačku, pohoda, nebezpečná rána a kdyby se mi nestalo, že ten Němec z Jeny, složil jsem ho levačkou, neomdlel ve vzduchu, nespadl na podlahu ringu a nemyslel jsem, že je mrtvý, chlap ne chlap, vyhrkly mi slzy a když ho za tři dny vzbudili, věděl jsem, že půjdu někam jinam, že se musím zbavit toho strachu, celý život je o strachu a když jsem v sobě objevil kompromis, byl jsem duchem na cestě do Austrálie, myslel si na Tasmánii, na její divoké moře,

ale bolševik mě jednoho dne sebral, nechal si můj průkaz, zamotal mě do klubka banálních hypotéz, udavači na mě vytáhli pihovatou Ditu, francouzskou překladatelku, musel jsem jim vypočítávat roky jejích dětí, popisovat, jak na mě házely rýži, Komanč myslel, že jsou to moje děti, chtěl, abych jim pomohl udělat kamaráda Tondu Prejzu a když jsem začal mluvit čiré nesmysly a virtuálně se díval na své zimní boty, po celých šest hodin výslechu vrážel do kanceláře polooblečený vyšetřovatel, počkal si, až jeho pohůnek půjde na oběd a celý zuřivý mě zavřel na chodbu, do malého vězeníčka, nemohl jsem se narovnat, sedět ani ležet, změknul jsem a posral se, vydýchal si vzduch a pochcal se a potom, když mě vyzvedli, seděli u svých psacích strojů, najednou byli slušní, styděli se za svou fatální chybu, udělali mi kafe, pomohli umýt, podepsal jsem jim protokol, i to, že se mi nic nestalo, popřáli všechno nejlepší,

vypadl jsem ven, pršelo, razítko na zádech, dosáhli na mě, celá ta moc mě vyděsila a i když jsem utekl do vlastní obory, sedím v ní dodnes, ve schizofrenii dvojníka, nevyléčitelně nemocný, nezpůsobilý přijmout bídu demokracie, celé ty její daně, východní filosofii kapitalismu, negramotnou inteligenci a nevím, kam s těmi pocity, přemítám, jestli všechno vím, jestli je to vůbec pravda, jestli nejsem mrtvý, jestli si někdo nekoupil moje tělo a z pochybností mě vysvobodí jedině déšť, zaplaší démony, zabouchá na parapet, vyčistí vzduch a ráno, až vyjdu na ulici, autobus cukne automatickou spojkou, doveze mě mezi kamarády jak se máte? řeknu generaci bezprizorných snopů a i kdyby se mi zachtělo vrátit na naše pokosené pole, hypoteticky, rolnické geny by mi zadupaly u rozvrzaných vrat, mazlavá hlína by zavoněla po vysoké orbě, vemeno krávy by nabídlo z cecíků mléko, už dávno mi nic nepatří, ani naše cepy na mlatu, ani háky na zabité prase, ani sekačka na trávu, vůbec nic mi nepatří, ani fotografie, ani zaschlý koňský trus…

B.B.King

Předkapela Alice Springs. Jo, dobrá. Středové obrazovky na hranolu nešly. 20.30. Kapela krále připravila prostor. Naladili, trošku se flákali, nahodili udici. Přinesla se židle. Pak ho přivedli. Jako správný král rozdal z pódia mince, sedl si. Nazdar, řekl a loučím se s Vámi, ženy jsou krásné. Potom spustil. Jeho kytara. Neuvěřitelné, vypadalo to tak, že struny umí i zpívat. Všichni ti hráči kolem něj. Co nástroj, to originál. Úžasné. Improvizace. Pokusil se o ní. Připravili židle kytaristům pro Jam Session. King mluvil a snažil se rozpálit publikum. Možná to vypadalo, že hraje na čas. Škoda, dav nepochopil manýry krále. Znovu nářez. Pak už byl konec, lidé stáli, tleskali, král hodil další mince, oblékl si pláštˇ a klobouk. Jako hodný démon šel spát. Šel jsem také. Škoda, že už jsem nemohl stát s těmi mladými na stojáka a ječet štěstím. Škoda, ale takový je život.

15. 7. 2009 Milan Bukovecký