S velkým zájmem jsem si přečetl na serveru Aktuálně.cz článek bystrého glosátora českého politického a ekonomického života Tomáše Sedláčka, nazvaný Dva světy aneb O vědě a životě. Můj zájem upoutal nejen samotný obsah článku, ale především duch, v jakém byl napsán. Hned na začátku svého článku Tomáš Sedláček píše:

Vědecky porozumět lze jen něčemu statickému, nespontánnímu, předvídatelnému, tedy neživotnému. To je cena, kterou vědci musí být ochotni zaplatit za exaktnost. Cenou za vědeckou přesnost a eleganci je život, který vědě uniká. Odměnu představuje svět logiky a abstrakcí, které ve svém vlastním světě fungují. Mohou být elegantní a mohou do sebe zapadat. Mohou však být i na hony vzdálené světu živých. Druhý je svět, ve kterém věda mlčí.

Tomáš Sedláček si to pravděpodobně vůbec neuvědomuje, ale v jeho myšlení a v myšlení jeho generace nastal úžasný posun ve vztahu k vědě. Ještě před třiceti lety by takovéto myšlenky nikdo nenapsal. Všichni totiž byli přesvědčeni, že současné vědecké metody zvládnou vše, co si bude člověk přát. A po pravdě řečeno, mnoho klasicky orientovaných badatelů si toto přesvědčení uchovalo dodnes.

Když jsem se asi před dvaceti lety po jednom semináři, kde se diskutovalo o budoucnosti vědy, podivoval uzavřenosti některých významných osobností, řekl mi tenkrát jeden moudrý muž doslova: Je zbytečné se rozčilovat. Vyčkej času. Pro další generaci to vše bude již zcela samozřejmé. Ti už nikoho přesvědčovat nebudou.

Jaký jen způsobilo mezi tradicionalisty rozruch, když se někteří badatelé začali zabývat chaotickými procesy (tedy takovými, kde hraje významnou roli turbulence) a spontaneitou, která je hmotě vlastní. Hmota v tradičním pojetí je přece něco trpného, bez jakéhokoli života a teď něco takového. Že je to náš předsudek, nikoli skutečnost, nebo jak říká Tomáš Sedláček, život, to přece nikoho nezajímá. Co jsou fakta proti předsudku? A je možné uvést řadu dalších příkladů.

Přece jenom bych ale upozornil, že Tomáš Sedláček vědcům trochu křivdí. Nové badatelské směry udělaly velmi mnoho práce, aby se přiblížily právě životu. A i když má Martin Buber, kterého Tomáš Sedláček cituje nepochybně pravdu, že věda zůstává ve sféře ONO a život je vždy v oblasti jedinečného TY, neměl by tak nadaný člověk, jako je Tomáš Sedláček na vědeckou práci rozhodně rezignovat. Tím spíše, když si uvědomuje, že ekonomika je živý organismus. Z jeho dvou článků věnovaných této problematice se však obávám, že se tak chystá učinit. Minulost nelze překonat tím, že od ní utečeme, ale tím, že jí naplníme a to se týká i tradice vědeckého poznání. A kdo je povolanější, než ti, kteří si uvědomují její meze?

Ekologický věk silně proměňuje samotné chápání naší skutečnosti. Prostě ji prožíváme jinak. Pro starší generace badatelů byl vesmír složitý mechanismus. Ekologický věk však prožívá skutečnost spíše jako organismus, tedy něco živého. A to je úžasná proměna. Jenže právě proto se mnozí zastánci klasických přístupů domnívají, že nové badatelské směry již nejsou vědecké.

Tomáš Sedláček a jeho generace však už alespoň ví, že věda v onom tradičním pojetí, která tolik přispěla k rozdělení skutečnosti na objektivní realitu a to ostatní a která si byla tak jistá, že je schopna svými metodami všechno pochopit, se právě v této své ambici mýlí, přes všechno dobrodiní, které z ní vzešlo. Pochybuji, že bude o nově nabyté generační jistotě s někým diskutovat. Jedná se prostě o jiný pohled na věc, toť vše.

Miroslav Žák

Autor mimojiné napsal knihu Tajemství Turínského plátna, kterou vydalo nakladatelstvfí Mladá fronta (pozn. stk)