První část tohoto textu naleznete ZDE.

Obecně je třeba trvat na tom, že vědecká práce může být řádně zhodnocena jen podle svého obsahu. Kvantitativní kritéria mohou cosi indikovat a někdy i skutečně indikují. Hrají však jen a jen pomocnou úlohu a tak je třeba se na to vždy dívat! Tři příklady, kdy značný ohlas práce nijak nesvědčí o jejím vědeckém přínosu, jsou následující:


- práce obsahuje chybný výsledek,
- v daném oboru je vytvořen „citační klan“, který zajistí svým členům dostatek ohlasů,
- práce je referativní a přehledová, v krajním případě neobsahuje žádný původní výsledek autora.

Je zřejmé, že přínosy prací v prvních dvou případech jsou přinejmenším diskutabilní, přínos práce ve třetím případě může být podstatný, má však jiný charakter.

Zavádění kvantitativních kritérií do hodnocení výsledků vědecké práce, ke kterému v posledních letech v řadě zemí došlo, vede k tomu, že cílem přestává být bádání jako takové, ale (z pochopitelných důvodů) snaha o co největší počet výstupů v co nejkratším čase.

Chtěl bych se nyní vrátit k otázce položené v nadpisu tohoto článku. Podle mého názoru „řídit vědu“ nelze a pokud tento výraz někdo používá, pak je to buď z důvodu „arogance moci“ (na tom není nic divného, neboť moc si osobuje právo řídit cokoli) nebo z důvodu neznalosti toho, co věda je a jak se historicky vyvíjela. Je třeba umět rozlišovat mezi tím, co je věda (ve smyslu základního výzkumu) a co je vývoj (ve smyslu aplikovaného výzkumu). Přestože jde o věci, které spolu velmi úzce souvisejí, jejich zaměňování pak může vést k deformacím. Výsledky badatelského výzkumu nelze dost dobře naplánovat dopředu, a proto v této souvislosti nelze hovořit o jakémkoli řízení. Je možné pouze citlivě a moudře rozdělovat finanční prostředky podle kritérií, která nejsou založena na sepisování líbivých slohových cvičení, která nejsou výsledkem statistik „vyšperkovaných“ slovy jako je „impaktní faktor“, ale jsou dlouhodobá a vycházejí z prokazatelných výsledků dosažených „uchazečem“ v minulosti. Protože čas potřebný k přijetí publikace do tisku, její následné publikování a zejména pak citace na publikované práce jsou, například v matematice, všechno otázky několika let, pouze hodnocení založené na dlouhodobém sledování badatelových aktivit se může blížit objektivní pravdě.

Cílený výzkum a vývoj mají jiný charakter a jiné poslání než výzkum základní. Zde je možné zadat konkrétní cíle, konkrétní zakázku, a poměrně snadno kontrolovat, zda zadání bylo či nebylo splněno. Každému rozumnému člověku je jasné, že cílený výzkum bez výzkumu základního nemůže dlouho smysluplně existovat. Na druhou stranu je třeba vyvrátit některé zjednodušené představy o tom, že každý tým by měl obsáhnout vše, od výzkumu badatelského až po špičkové aplikace. To v dnešní době není možné a je třeba pečlivě vážit v jaké oblasti je ten který vědecký tým dobrý a proč si podporu zaslouží. Je třeba též respektovat správné proporce mezi základním a aplikovaným výzkumem. Podpora cíleného výzkumu je nezbytná, neboť jeho rozvoj pomáhá i rozvoji celého hospodářství. Z posledního vývoje mám však bohužel dojem, že řada lidí, kteří vládnou penězi na vědu a výzkum, vidí spásu ve větším financování aplikovaného výzkumu na úkor výzkumu základního. To pokládám za velmi krátkozraké a pokud k tomu skutečně dojde, nemohu se ubránit následujícím otázkám:

1. Jak budou vysoké školy vychovávat mladé odborníky vybavené posledními poznatky světové vědy?
2. Jak budeme přebírat nové poznatky základního výzkumu ze zahraničí, když na to nebudeme mít vychované lidi?
3. Kdo bude pracovat na cílených projektech, které, pokud mají mít nějaký efekt, musí vycházet z hlubokých poznatků základní vědy?

V posledním bodě se možná můžeme spolehnout na vědecké pracovníky z „východu“. Nejsem si s tím však docela jistý a ptám se také na jak dlouho? Brzy bychom se pro ně stali jen přestupní stanicí na jejich cestě do nějaké „civilizovanější“ země.

Velice mne zklamal vývoj zejména v roce 2004. Tento rok byl posledním rokem nejen pro výzkumné záměry, ale také pro výzkumná centra. Téměř paralelně došlo k novým soutěžím o nové výzkumné záměry a nová výzkumná centra. Ocitli jsme se v situaci, kdy mnoha mladým a nadějným lidem, kteří spojili svůj osud s výzkumem (a dosáhli v něm již prokazatelných výsledků), končily pracovní smlouvy a ještě měsíc před jejich vypršením nebylo rozhodnuto o tom, zda budou finance na jejich platy pro příští období. Jak mohou tito lidé plánovat svůj další život, jak mohou žádat o hypotéky a půjčky? Jak je možné na jedné straně hovořit o podpoře vědy a výzkumu a na straně druhé se takto chovat k lidem, kteří jsou „budoucností“ vědy a výzkumu u nás? Považuji současný stav za trestuhodný, ale bohužel, jak je u nás „dobrým zvykem“, nikdo za něj není zodpovědný! Myslím, že cílená sabotáž by neměla „větší úspěch“.

Nepatřím k lidem, kteří se vyhýbají otevřené diskuzi nebo odmítají svůj díl odpovědnosti za současný stav. Působil jsem v komisi Grantové agentury České republiky, v odborné komisi Rady pro výzkum a vývoj,… Často však cítím bezmocnost a marnost snah o změnu systému. A tento pocit je nanejvýš frustrující! Chtěl bych proto touto cestou vzkázat mladší generaci, která bude postupně přebírat zodpovědnost za další vývoj vědy, aby dobře vážila to, komu dovolí, aby jejich jménem tento vývoj ovlivňoval. Tvůrčí vědci se příliš nehrnou do působení v komisích a v radách. O to větší nebezpečí je v tom, že o osudu tvůrčích vědců budou rozhodovat diletanti – „pseudovědci“ a pochybní „manažeři vědy“, kteří ochotně převezmou vůdčí roli v týmech, ochotně zasednou v komisích a grémiích a formou rozdělování finančních prostředků pak další vývoj vědy budou diktovat.

Vybudovat dobrý vědecký tým, který se stane uznávaným jinými vědeckými pracovišti, je záležitost namáhavá a dlouhodobá. Vyžaduje nejen značnou dávku trpělivosti, ale i štěstí. Zničit takový tým je však velmi snadné a může k tomu dojít poměrně rychle! Jak rozeznat tvůrčího vědce od pseudovědce? Existují některá kritéria, která není tak těžké prověřit. Tvůrčí vědec má za sebou výsledky, a pokud se dostanete do některé z bibliografických databází, pak jeho seznam publikací je obvykle několikanásobně kratší než je seznam jeho citací. Pseudovědec za sebou žádné zásadní výsledky nemá a jeho seznam publikací (který může být v jeho životopisu poměrně dlouhý, publikace jsou však v pochybných časopisech a sbornících) je mnohonásobně delší než je jeho seznam citací (který nemusí v těchto databázích obsahovat vůbec žádnou položku). Tvůrčímu vědci jde především o radost z poznání a zahájené projekty se snaží vždy dotáhnout do konce. Pseudovědec se soustřeďuje především na „čárky“ a neustále zakládá nové řešitelské týmy a zahajuje nové projekty. Tvůrčímu vědci je obvykle dobře rozumět, když mluví a dokáže výsledky svého výzkumu srozumitelně sdělit i nezasvěcenému posluchači. Když však mluví pseudovědec, není mu často vůbec rozumět. Používá mnoho cizích slov, která mají vyvolat zdání učenosti a zakrýt skutečnost, že nemá žádné výsledky, které by mohl posluchači sdělit.

Jsem přesvědčen o tom, že řídit vědu (ve smyslu badatelského výzkumu) nelze. Lze jenom moudře podporovat její rozvoj a přitom otevřeně sdělit daňovému poplatníkovi, jak a za jakým účelem byly jeho peníze použity. Věřím také tomu, že tento rozvoj nelze zastavit. Historie to jasně prokázala. Zásadní otázkou však je, zda tomu tak bude „navzdory“ anebo „díky“ jednání orgánů zodpovědných za rozdělování finančních prostředků.

Poznámka. Tento článek vyšel v Bulletinu AV č.3 v roce 2005.

Pavel Drábek,
katedra matematiky, Fakulta aplikovaných věd ZČU v Plzni