To jsem ještě nebyl spisovatel, když v listopadu 1970 napadl sníh a neslezl ani v únoru, kdy umřel můj dědeček, zrovna jsem pozoroval ženské, hrál na kytaru, nosil pravý baloňák, oblek Esterházy, chodil si pyšně ve zlatém věku panoptika, nevnímal falešnou svobodu a když máma objednávala autobus pro smuteční hosty, nikdo nechtěl kopat hrob, protože několik měsíců lámali hrobníci násady krumpáčů o zmrzlou půdu a zbylo nám jediné, krematorium v Nymburce,

ale bylo mi zle, jen při pomyšlení, jaké budou trable, když jsme čekali na termín a lhůty, měl jsem důvod, náhodou jsem viděl nebožtíky v nemocnici Dušní čekat na podlaze prosektury až je někdo odveze, plechové šuplíky chladnic byly plné a nebožákům na zemi vyčuhovaly z lajntuchů nohy opatřené cedulkou a proboha, nechtěl jsem vědět jak to bylo s mým dědečkem, nebyla to pohádka, žádný kulturní časopis, žádná pohoda na divadelním představení, tak tyhle trable mě vzaly,

stejně jako okupace v srpnu 1968, uletěly mi včely, jak hladoví Rusové stříleli po každém stínu, se rty rozpraskanými žízní, provokovali, nervózní a načatí, jen aby mohli rabovat a loupit, zrádci jim uvařili guláš, soucitné ženy podaly hrnky s vodou a skoro všichni okupanti bláznili se strachem v očích, obyčejní lidé, sami se svou nevypočitatelností, nevěděli kde jsou, pamětí jim bučel válečný pach smrti, ke všemu podivní Češi brečeli, motali se, házeli bezcílné myšlenky, místo aby vzali do ruky klacek, obraceli se k Marxovi a ten je nechal stát na ulici, tváří tvář nahé pravdě,

ve čtyři hodiny ráno jsem uviděl první krev, tank vymandloval na Libeňském mostě člověka, zkroutil ho jako pergamen a v krvi dalšího chlápka, jinde, až v centru, namočil fotograf národní vlajku Postav se támhle ke zdi, Mistr si Tě s ní vyfotí! vyštěkl na mě jeho asistent Ať si tam stoupne sám! řekl jsem uraženému slouhovi a podal krumpáč klukovi, který udělal díru do barelu ruského tanku, zapálil housenku tak, že fajrala

a šikmooký Mongol smrkal střely po čtrnácti sanitkách které k ohni jeli, hlídal si palební postavení, auta se rozjížděla do stran, tak jako japonský vějíř gejši a polonahý Plischke utíkal ze sanitního auta, Rusáci, kulkami velkými jako palec, stříleli pod jeho nohy, úplně auto roztrhali a bosý Plischke tancoval a to a pořád i když už Mongol střílel jinam, nikoho na Stalinovu třídu nepustil, domy hořely, vybuchovala auta, tanky smrděly jako tchoř,

Pojď k nám dělat, budou zabíjet lidi! řekla maminka, nastoupil jsem u Záchranné služby Praha, saniťák u pana Hůďy, podepsal smlouvu, převzal glejt, koupil si u zelináře broskve, slintal sladké po bradě, chvíli pozoroval jak ostatní lidi nepříčetně běhají po ulici, malují plakáty, mávají pěstí, vysvětlují nevysvětlitelné,

málokdo si na Ivany vystřelil, nikomu nedali šanci, co já vím, tak z dětské nemocnice U Hněvkovských na Karláku, za to jim Rusáci bez ustání rozbíjeli kulomety čelní stěnu vystlanou matracemi z postýlek malých a velkých dětí a když jsme přijeli pro chlápka s prostřeleným kolenem, ležel na zemi mezi patronami velkého průměru, sténal a nadával, sehnul jsem se k němu, kulka hvízdla kolem ucha

Něco se stalo? řekl jsem a demontoval prapor Červeného kříže ze zadního okénka, mával s ním na Mongoly aby přestali a když mi udělali díru do fangle, šel jsem do kolen, válel se na silnici s panem Hůďou, tssc, ještě jednou si někdo vystřelil a Hůďa se posral, myslel si, že ji koupil, hledal nebe, myslel, že to má za sebou, ale byl to jen podpatek, byl v zaměstnání, Bůh ho nechal dělat, nemohl mu odpustit práci, musel naložit chlápka do sanitky, dovézt ho tři sta metrů k Charvátům a v šedesáti se ponížený převléknout,

také dědu to zajímalo, ten bordel ho zajímal, všechno už znal, všechny ty sráče světa a když jeho pohřební vůz jel za naším autobusem, míjela nás dlouhá kolona Rusáků, museli jsme stát, ubíhal čas, zatímco v krematoriu bifloval katolický farář řeč, objednala si ho máma a teta zařídila všechno, včetně květin a tyhle Češky seděly v první řadě, farář začal, přehlédl pozůstalé, zčervenal zlostí při pohledu na věnec od komunistů, začal zostra, odnesli jsme si to

za Rusáky, za všechny ty zlaté časy, za potraty, za všechny ty viny církve, za její kolaboraci s Němci, za její námluvy s komunisty, za prezervativy, farář nám spílal, posílal anděly na imperialisty před vraty, budil svatého dědečka, nikdy jsem nebyl tak pobouřený, tak mimo, že jsem prosil, ať už konečně zajede ta truhla a dědečkovy dcery, bohyně které věděly úplně všechno, se začaly smát.

Milan Bukovecký