Termín inteligence je jedním z těch pojmů, které velmi brzy přešly z odborného jazyka do jazyka obecného. Jedním z důsledků této „transformace“ je skutečnost, že každý rozumíme pojmu inteligence trochu jinak.

Jen letmým nahlédnutím do diskusí k článkům zdejších blogerů zjistíme, jak rozmanité mohou být pro některé čtenáře důvody pro vzbuzení pochybnosti o výši inteligence druhého člověka. Jednou je to hulvátské a arogantní chování či nesouhlas s názorem jiného čtenáře, jindy zase příliš slušné chování, souhlas s názorem čtenáře, příslušnost k určitému etniku, pravopisná chyba, apod. Ve snaze shodnout se v laickém diskurzu na skutečném významu slova inteligence se nabízí možnost přizvat na pomoc moderní vědu, v našem případě psychologii.

Nahlédnutím do první encyklopedie však s menším či větším údivem nalezneme pod termínem inteligence až 40 různých výkladů, které se zásadně liší v samém jádru své definice podle teoretického zaměření autora. Odborná i laická veřejnost je tak seznamována s analytickou inteligencí, emoční inteligencí, sociální inteligencí, IQ, g-faktorem, fluidní inteligencí, krystalickou (krystalizovanou) inteligencí, kognicí, metakognicí a spoustou dalších termínů. Přes ohromné množství rozdílných významů se nám však přesto zdá, že rozumíme tomu, když o někom řekneme, že „není inteligentní“. A dokonce se v rámci stejné sociální skupiny obvykle v takovém hodnocení shodujeme. Tato implicitní sociální shoda na tom, co je to být inteligentní, nepřichází z čistého nebe a laická psychologie se zde dotýká samé podstaty psychologie vědecké.

Právě fenomén sociální a kulturní shody ve vnímání inteligentního chování zaujal představitele relativně nového proudu nazvaného sociokulturní psychologie. Sociokulturní psychologové se pokouší nahlédnout problematiku (nejen) inteligence originálním způsobem s přihlédnutím k možným proměnám významu tohoto termínu, který jinak bývá v rámci jednotlivých sociokulturních skupin obvykle chápán jako neproblematický. Sociokulturní psychologie překračuje z historie známý a dnes již překonaný spor mezi zastánci vlivu genetické determinace a determinace prostředím, a obrací se k samotným základům porozumění obsahu těchto pojmů a jejich rozdílné interpretaci v odlišných sociokulturních podmínkách.

Poznáme inteligenci podle výsledku v IQ testech?

Jedním z nejrozšířenějších pojetí inteligence je schopnost jedince úspěšně se přizpůsobit svým okolním podmínkám, schopnost úspěšného řešení problémů. Takováto definice odpovídá i našim každodenním zkušenostem, kdy míru inteligence ostatních lidí usuzujeme na základě jejich chování při řešení problémových situací. Tyto „problémové situace“ ovšem vždy vyvstávají z našeho bezprostředního sociokulturního okolí a my jejich účastníky hodnotíme opět optikou našeho sociokulturního okruhu. Bez znalosti „kontextu“ by koneckonců jakékoliv cílesměrné chování postrádalo v očích pozorovatelů svůj smysl. Poněkud akademický problém sociokulturní determinace podoby inteligentního chování dostává reálný základ při praktickém používání testů inteligence jako jednoho z nástrojů pro její měření.

Pro formální (nikoliv funkční) označení a vymezení inteligence v moderní společnosti slouží zejména výsledky inteligenčních testů. Ačkoliv s testy inteligence a jejich výsledky operuje dnes téměř kdokoliv, vytrácí se vědomí toho, k čemu byly tyto testy původně určeny a co ve skutečnosti měří. Inteligenční testy byly vytvořeny (zjednodušeně řečeno) pro identifikaci jedinců, kteří budou mít obtíže při adaptaci na prostředí, z něhož tyto testy pocházejí a pro které jsou stavěny. První inteligenční test (A. Binet, 1905) identifikoval děti, které budou mít pravděpodobně problémy při adaptaci na nároky běžné francouzské školy na počátku 19. století. Neměřil tedy nějakou existující vlastnost, ani nesliboval vypovídat o příčinách vysokého či nízkého výsledku. Proto byly (a dodnes jsou) takové testy zpravidla tvořeny sadou úkolů, které obvykle nevycházejí z žádné vnější „akademické“ konstrukce (zmíněný Binet předpokládal, že na podobě subtestů nezáleží, hlavně jich musí být dostatečný počet a musíme znát předpokládanou, později průměrnou, výkonnost jednotlivých věkových pásem).

Inteligenční testy se postupně zdokonalují a hlavně standardizují a přizpůsobují podmínkám těch zemí, kde se používají. Toto přizpůsobování nevzniklo náhodou, nýbrž také v důsledku zkušeností s uplatněním inteligenčních testů v USA (více např. v populárně vědecké knize J. Goulda Jak neměřit člověka). Testy IQ a pokusy o hierarchizaci skupin vyplývající z jejich výsledků tehdy sehrály ponurou úlohu při tvorbě imigračních kvót a při přemýšlení o možnostech eugeniky. Přizpůsobení testů postupovalo od jejich prostého překladu (odstranění jazykové bariéry) k sofistikovanější standardizaci zejména verbální části a subtestů spočívajících ve vědomostech, tedy hledání adekvátních termínů pro jinou společnost. Protože se při standardizaci pracuje s průměrným a obvyklým chápáním situací ve společnosti, pochopitelně se uplatňuje vždy spíše mainstreemová sociokultura než pojetí sociokulturních skupin stojících na okraji. V tomto kontextu je zajímavým fenoménem přesvědčení mnoha psychologů o sociokulturní nezatíženosti tzv. nonverbálních (někdy performačních) částí testů, které přitom jednoznačně pracují se sociokulturně podmíněnými motivy (konkrétními věcmi jako je auto, klobouk, hřeben, ale i tzv. abstraktní čtverce, trojúhelníky a další symboly typické pro euroamerickou mainstreemovou kulturu).

Vraťme se ale k původnímu smyslu využití IQ testů. Identifikovat osoby, které budou mít problémy s adaptací na nároky běžné školy, není zase tak špatná věc. Bohužel, v minulosti, a někdy i v současnosti, důsledkem chápání výsledku v testu jako „objektivního měřítka“, s takovými osobami někdy zacházíme jako s neschopnými se na školu adaptovat kvůli jejich „vrozeným předpokladům“. Zde se míchá reifikace inteligence jako vrozené vlastnosti měřitelné stejnými inteligenčními testy u všech skupin obyvatel a představa, že škola je institucí, pro kterou člověk musí mít patřičné schopnosti. Takové použití testů IQ lze možná akceptovat v personální a pracovní praxi (kdy může být zaměstnavateli jedno, kde leží kořeny neúspěchu uchazeče a potřebuje znát především pracovníkův aktuální výkon), nikoliv však u instituce, která má v popisu práce vlastnosti, jež jsou určující pro výsledky inteligenčních testů, vytvářet a rozvíjet.

Laickou představu o fatálnosti výsledků IQ testů podporovala i dřívější terminologie pro rozdělení výkonů, která subnormní výsledky označovala stejně jako některé klinicko-psychologické kategorie (např. jako pásmo lehké, středně těžké, těžké a hluboké mentální retardace - dříve pásmo debility, imbecility a idiocie). Převládl tedy pocit, že výsledek v testu IQ rovnou odkazuje k nějaké skutečné vlastnosti bez předchozí klinicko-psychologické úvahy. Přitom i laikovi je jasné, že na výsledku participuje mnoho dalších fenoménů, a výsledek v testu IQ 65 může znamenat, že je daný člověk mentálně retardovaný, stejně tak jako, že je demotivovaný, hluchý, opilý apod. Zároveň je nasnadě, že ne každý s IQ 150 je génius.

Problém meziskupinového srovnávání

Obraťme nyní svou pozornost zpět k sociokulturní determinaci výsledků inteligenčních testů. Od počátku skupinového srovnávání výsledků IQ testů byly nalézány rozdíly mezi průměrnými výsledky jednotlivých sociokulturních skupin. Po první fázi, kdy ze všech testů nejlépe vycházely střední a vyšší třídy anglosaských zemí, nastala fáze standardizace testů ve státech, jejichž obyvatelé do té doby vycházely mnohem hůře a výsledky se oproti minulým měřením prakticky srovnaly (Irové, Češi, Rusové, Finové apod.), v některých případech dokonce zvýšily (Japonci a jiné východní národy, Židé). Na druhé straně zůstaly významné průměrné rozdíly mezi jednotlivými socioekonomickými skupinami (nižší X střední a vyšší třídy) a to i v případech, kdy v daných zemích tvořily socioekonomicky nejnižší třídu etnicky a národnostně identické skupiny s ostatními vrstvami společnosti.

Z pozice sociokulturní psychologie takové rozdíly nemohou nikoho překvapovat. Inteligenční testy byly vyvinuty jako praktický nástroj zkoumání schopnosti úspěšné adaptace na prostředí typické pro mainstreemovou kulturu zemí, kde vznikly a kde jsou používány (standardizovány). Ukázalo se, že vlastnosti, na které se zaměřily, a které jsou důležité pro úspěch v naší euroamerické mainstreemové kultuře, jsou dokonce v některých sociokulturních skupinách rozvinutější (například u zmíněných Japonců a některých dalších asijských národů). I jejich představitelé, žijící v mainstreemové euroamerické společnosti, si tuto excelenci uchovávají, pokud netvoří sociálně deprivovanou skupinu a pokud jejich originální sociokulturní potenciál zůstává v nějaké formě živý. Naopak socioekonomicky slabé skupiny bez ohledu na svůj původ vycházejí v těchto srovnáních vždy průměrně hůře než ostatní skupiny.

Nejhorších výsledků dlouhodobě dosahují socioekonomicky deprivované skupiny z kultur, v nichž vlastnosti měřené v testech IQ nejsou v souladu s jejich představou o inteligentním chování, tedy kultur, kde se necení rychlost zpracování informací, dávání přednosti abstrakci před konkrétním uvažováním apod. Důsledkem mixu odlišnosti kultury a propadu na sociální dno společnosti pak vznikají místa, kde inteligentní chování, a tedy schopnost adaptace na prostředí, zůstává pouze v oblasti schopnosti přizpůsobení se chaotickým okolním pochodům a ztrácí jakoukoliv kohezi (toho jsme svědky v některých ghettech, sociálně vyloučených oblastech apod.).

Jak měřit „sportovnost“ člověka.

Kdybychom chtěli představu o inteligenci jako fenoménu z pozic sociokulturní psychologie k něčemu přirovnat, bylo by to podobné, jako snaha meziskupinově srovnávat „sportovnost“ člověka. Také na první pohled poznáme nesportovní dřevo, které škobrtá o míč a neuběhne 100 metrů. Pokud bychom postupovali analogicky se vznikem inteligenčních testů, vytvořili bychom výkonový test „sportovnosti“, jehož účelem by bylo identifikovat jedince, kteří budou mít problémy při tělocviku v našich mainstreemových školách. Zařadíme jako subtesty třeba fotbal, hokej, florbal, plavání, volejbal a gymnastiku (činnosti typické pro TV na našich školách).

Výsledkem bude test, který před počátkem školní docházky odhalí úroveň „sportovnosti“ v pojetí tělocviku na ZŠ českého typu. Každému je však jasné, že pokud takový test začneme považovat za univerzální kritérium „sportovnosti“ a ještě k tomu sycené vrozenými faktory, některé sociokulturní skupiny budou v takovém testu vycházet průměrně hůře. Některé méně (tam, kde se hraje rugby, americký fotbal, stolní tenis, kriket, pozemní hokej), některé více (tam, kde se hrají šachy, vzpírání, hod polenem, lukostřelba, sumo), některé naprosto propadnou (tam, kde se nehraje nic a lidé pouze „běží nebo leží“). První skupiny mají odlišný koncept „sportovnosti“, než máme my, poslední skupina nemá žádný stálý koncept, neznamená to ovšem, že mezi nimi nejsou jedinci sportovně zdatní, pouze svou „sportovnost“ používají třeba při útěku před policií. Takovýto test „sportovnosti“ by měl svou platnost pro určení jedinců, kteří budou v našich školách při hodinách tělocviku outsidery a konkrétně u naší sociokulturní skupiny bude i obstojně odhalovat skutečná nemehla. U druhé skupiny tomu tak bude mnohem méně, profil bude kolísat podle blízkosti oblíbených sportů a třetí skupina bude celkově ve všech subtestech deprivovaná.

O vrozených charakteristikách jiných sociokulturních skupin, než je ta naše, se z výsledku takového testu nedozvíme příliš (a i u naší skupiny získáme pouze „pomůcku“), ačkoliv samotná „sportovnost“ je jistě hypotetickou vlastností s významným vrozeným základem. Dalším výsledkem zůstane to, že při použití tohoto testu u jiných sociokulturních skupin dostaneme poměrně málo diferencovaný výsledek, který bude o několik bodů průměrně nižší než u mainstreemové populace. Meziskupinově bude rozdíl pochopitelně variovat podle příbuznosti představy „sportovnosti“ v jednotlivých skupinách a opět nejnižší bude u skupiny, která nesportuje, pouze běhá, hází apod.

Problematika inteligence a kognitivních schopností člověka obecně je v psychologické obci předmětem polemiky již řadu let. Sociokulturní psychologie přichází s konceptem, který jasně apeluje na důležitost klinicko-psychologické rozvahy a mezioborové spolupráce oproti neproblematickému mechanickému vyvozování závěru z psychometrických dat.

Přesto mnohé otázky zůstávají prozatím nezodpovězeny i v oblasti případného meziskupinového srovnávání. Někteří autoři například upozorňují na skutečnost, že preference určitého stylu uvažování (tedy podoby inteligence) v různých sociokulturních skupinách, může být důsledkem jejich skrytých genetických predispozic a podobně. V každém případě výkladový rámec sociokulturní psychologie přináší do problematiky analýzy inteligence mnohé inspirativní momenty a nabourává tak zakořeněné představy o (socio)kulturní nepodmíněnosti kognitivních funkcí. Stále také zůstává otevřená otázka, jak postupovat v situaci setkání dvou či více sociokulturně odlišných skupin s nekompatibilní představou o inteligenci a inteligentním chování, žijících ve stejném prostoru.

Tomáš Nikolai (autor je psycholog, spolupracuje se společností Člověk v tísni a s Centrem interkulturního vzdělávání ústecké univerzity)