Na nedávno vyvěšeném blogu pana profesora Hořejšího („Pan prezident to Evropě pěkně osladil, před landsmanšaftem nás zachránil“) se strhla diskuze o poválečném vyhnání Sudetských Němců a oprávněnosti takového postupu po té, co autor jednoduše nazval tento dějinný akt nemorálním, a to z důvodu tehdejšího nespravedlivého uplatňování kolektivní viny.

Čtenář diskuze si nemohl nepovšimnout někdy až emocionálního nasazení některých diskutujících. Závěr a výstup si každý jistě pro sebe udělá sám. Mne napadly určité otázky, se kterými bych se chtěl s vámi podělit.

Přesto, že z morálního hlediska je věc celkem jasná (činit příkoří jednotlivci na základě jeho zaškatulkování do jisté skupiny a nikoli na základě jeho činů je opravdu nemorální), v určité skupině diskutujících se z nějakého důvodu objevila potřeba tuto skutečnost relativizovat a vykreslovat způsob vyhnání Sudetských Němců když ne jako něco správného, tak alespoň jako něco nutného v tehdejších poměrech. Jakkoli s takovými názory nesouhlasím, plně respektuji jejich nositele. V diskuzi upoutal moji pozornost jeden její aspekt – nemohl jsem v četných oponujících komentářích přehlédnout znovu a znovu se opakující indicie ukazující na uchopení problému klasickým myšlenkovým dělením na „my – Češi“ a „oni – „Sudetští Němci“. Je zároveň zřejmé, že se v tomto případě diskutující sami považují automaticky za příslušníky skupiny „my – Češi“, tuto skupinu si ve svých myšlenkách nějak definují, cítí se jejími členy, cítí s ní sounáležitost a cítí silnou potřebu tuto skupinu hájit proti nařčení z nemorálního jednání.

V reakci na toto pozorování mne napadly tyto otázky:

Co to je nebo kdo to je v tomto skupinovém pojetí „my – Češi“? Jsme to my Češi jako národ? Co nebo kdo jsou potom „oni – Sudetští Němci“? Jsou to Němci jako národ v minulosti žijící v Sudetech? Co přesně mají diskutující na mysli? Z toho, jak se o těchto skupinách hovoří a nebo s těmito pojmy operuje, nelze nenabýt dojmu, že se v mnoha diskuzních příspěvcích skutečně jedná o rozdělení na „my – náš národ“ a „oni – jejich národ“. To ovšem ve mně vyvolává další otázky, které jsou v současnosti, myslím, docela aktuální.

Co to vlastně „my – náš národ“ je? Jak tento pojem definujeme? Jsme to my, kdo máme České rodiče a tedy jsme České národnosti? Nebo jsme to my, kdo jsme se narodili ci žijeme na území dnešní České republiky? Co v nás způsobuje, že se řadíme do skupiny lidí s názvem Češi? Co nás navzájem poutá (pokud nás něco poutá)? Cítíme sounáležitost s ostatními členy této skupiny? Pokud ano, proč?

Abych se v tom sám nějak zorientoval, vytvořil jsem pro sebe následující (obecný) postulát (č. 1), který odvozuji svým selským rozumem a logikou:

„Každá skupina lidí se skládá z jednolivců. Skupina bez jednotlivců nemůže existovat, protože jednotlivci ji tvoří. Naproti tomu jednotlivci mohou existovat bez skupiny, skupina jednotlivce nijak netvoří (nevytváří).“

Postulát č. 1 obratem aplikuji a vytvářím postulát č. 2, ve kterém tvrdím toto:

„Skupina zvaná Češi či Český národ je tvořena jednotlivci. Tato skupina bez jednotlivců nemůže existovat, protože jednotlivci ji tvoří. Naproti tomu tito jednotlivci mohou existovat bez této skupiny, neboť tato skupina je nijak netvoří (nevytváří).“

Co tím chci říct?

Věřím, že lidé se rodí a žijí jako jednotlivé bytosti žjící svůj individuální život se svými touhami, sny a plány. Je přirozeným jevem, že se lidé jako jednotlivci svobodně sdružují do skupin. Je to pro ně výhodné, mohou utvářet ve skupinách vztahy, vzájemně se obohacovat, spolupracovat, vytvářet hodnoty a především společně někam směřovat a něco společně sdílet. Proto skupiny existují – vytváří je jednotlivci, kteří se dají doromady, jednotlivci, které spojuje nějaký společný zájem či idea. Skupina, jejíž existence je založena na těchto aspektech, má podle mne dobrý potenciál se vyvíjet směrem, kdy její jednotlivci budou svoji přítomností v ní obohaceni. Jednotlivci jsou v takové skupině z vlastní vůle, z vlastní vůle do ní něco přinášejí a investují, a ví, proč v ní jsou. (konkrétní příklady si jistě čtenář najde sám)

Existuje ale ještě i jiný druh skupin, do kterých lidé z nějakého důvodu ne vstupují či je vytváří v pravém smyslu slova, ale rádi se do nich dělí – a to do skupin vyznačujících se určitým znakem. Kriteriem může být třeba barva vlasů, barva očí, barva kůže, rodný jazyk, momentální výše příjmu, značka auta, ale také národnost a mnoho jiných dalších. Všiměme si, že společnou charakteristikou všech těchto znaků je především to, že některé z nich si jednotlivec nemůže z vlastní vůle vybrat (barva očí, národnost) a některé často nemůže v krátkém časovém horizontu vlastní vůlí ovlivnit (výše příjmu, značka auta). Přesto je možne na nich postavit ideu skupiny, do které potom jednotlivci patří nebo jsou do ní řazeni ne primárně na základě své svobodné vůle, ale na základě nějakého konkrétního (veskrze vnějšího popisného) znaku – tito jednotlivci jsou pak buď lepší, horší nebo „jiní“ než ostatní, to podle ideje, kterou je na daný znak nahlíženo.

Je zajímavé, že se tato myšlenková schemata ráda uchycují v myšlení lidí, i když je zřejmé, jak jsou nesmyslná. Já jsem si svůj rodný jazyk, národnost či barvu kůže nevybral, momentálně se nacházím ve finanční situaci, ve které se nacházím – proč bych měl být kvůli některým z těchto znaků lepší, horší či jiný než někdo další, kdo do mé takto (někým) definované skupiny nepatří?

Tato myšlenková schemata ráda žijí svým (dlouhým) životem ve společnosti a pradoxně jednotlivci, kteří jsou jejich nositeli (pravděpodobně každý z nás v určité míře), většinou nabývají dojmu, že opravdu patří do té či oné takto podivně definované skupiny. Člověk pak může mít pocit, že to není on jako jednotlivec, kdo tvoří a definuje skpinu, ale že je to naopak skupina, která definuje jeho (někdy to bereme už jako samozřejmost a to třeba i v pojmech jako „národ“). Je to ale skutečně pravda? Podle mého názoru není. Je to přelud. Nikdo, žádný jednotlivec, a tedy ani skupina skládající se z jednotlivců, nemá morální právo mne definovat či posuzovat mne, zda jsem nějaký (lepší, horší či „jiný“) na základě znaku, který mohu minimálně ovlivnit. Myslím, že skupiny takto tvořené či definové ve skutečnosti své členy nijak neobohacjí, spíše je ochuzují, chybí jim hodnotná idea, která by je posunovala dopředu, a často se zacyklí do sebe. Navíc potřebují ke své existenci ty druhé, ty „jiné“, lepší či horší, neboť to je součástí jejich podstaty.

Jak je to tedy s námi – Čechy? Jak jako samostatní jednotlivci definujeme a vytváříme svoji skupinu? Co to je, co nás navzájem spojuje, na čem stavíme svoji sounáležitost? Máme jako skupina jednotlivců nějakou společnou ideu, nějaký cíl, nějakou vizi, které sdílíme? Nebo nás spojuje pouze fakt, že jsme všichni nositeli určitých znaků, které se nám přihodily a které jsme si nevybrali (jazyk, národnost etc.)?

Jazyk – Jak nás jako jednotlivce spojuje rodný jazyk? Ano, můžeme společně navzájem komunikovat. Přináší nám ale otázka našeho rodného jazyka nějkou společnou vizi či cíl? Možná kdysi, v dnešní době ale mluvíme svobodně Česky a tedy svůj jazyk už máme a bez problémů jej používáme – o co bychom ještě v této otázce mohli společně usilovat?

Národnost – Jak nás dnes jako jednotlivce spojuje prostý fakt, že máme jistou národnost? Přináší nám otázka národnosti nějakou vizi či cíl? Dnes máme svůj stát, otázka národního sebeurčení jako skupiny jednotlivců, kteří chtěli být svobodní, už je, myslím, za námi.

Spojuje nás snad naše historie? Jak? Český národ jako skupina má bohatou historii, ale zásluhy nemůžeme odejmout konkrétním jednotlivcům, kteří se na ní tehdy podíleli, to nejsou naše společné zásluhy (rozuměj zásluhy nás všech a zásluhy nás v současnosti). Navíc naši historii (snad krom té bezprosředně nedávné) jsme si vy ani já z vlastní vůle nevybrali – ta nám byla dána tím, kde jsme se narodili (stejně jako národnost a jazyk).

Když tímto způsobem přemýšlím o pomyslném pojmu "my - Češi" v některých místních diskuzích, docházím k závěru, že něco takového jako "my - Češi" či "my - Český národ" mi dnes v pojetí, tak jak ho někdy v diskuzích vnímám, tedy veskrze jazykově-národnostním, příliš neříká, neboť za tímto pojmem nějakou soudržnou skupinu lidí, která by sdílela společné vize a cíle, nevidím. Co naopak vidím je spiše jakýsi přelud, který se vznaši v myslích a emocích mnohých z nás (ano, přiznám se, že mnohdy i v emocích mých) - je to pocit jakési sounaležitosti s naším "Českým národem", a to právě na základě rodného jazyka či národnosti, které jsme si nikdo z nás nevybrali. Jako kdyby tento náš pojem "národ", založený na veskrze vnějších znacích, jaksi abstrahoval do jistého myšlenkového obrazu a našeho vnitrniho světa, kde "Český národ" vnímáme jako naše útočiště, něco, co je naše, co známe, kam patříme a co nás obklopuje a chrání nás.

Co když je to ale jinak? Co když to všechno je skutečně jen myšlenkové schema v našich myslích? Co když nic takového neexistuje? Co když jsme jen jednotlivci žijící na tomto ne zrovna přivětivém světě, kteří toho vlastně nemají zas až tak moc společného, jednotlivci, kteří se právě proto mohou pokusit najít skutečné společné zájmy, skutečné společné cíle a vize a začít vytvářet něco nového a společného pro budoucnost?

Na závěr

Jsem Čech, ale vím, že tato skutečnost vůbec neříká nic o mne, o tom, kdo jsem a jaký jsem. Někdo byl Sudetským Němcem, ale tato skutecnost vůbec nemohla nic říci o něm, o tom, kým byl a jaký byl. Myslím, že uplatňováním kolektivni viny bylo způsobeno mnoho bolesti na všech stranách. A to pouze nesmyslně na základě veskrze vnějších znaků - barvě očí, barvě vlasů, národnosti… My jsme ale především jednotliví a konkrétní lidé, kteří skupiny tvoříme. Skupiny nevytváří nás.

Vít Raiser