Nedávné rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve sporu italského státu a jeho obyvatelky finského původu Soile Lautsi v otázce odstranění kříže ze školní stěny nevyvolalo u nás velký mediální ohlas. Důvodem je přirozeně to, že problém se týká především otázek vztahu náboženství a společnosti, potažmo vztahu církve a státu, tedy otázek pro český veřejný prostor málo atraktivních. Jenže celý spor lze vidět i v jiné, a podle mě důležitější rovině, a to z pohledu samotných lidských práv.

Mnohem větší mediální ohlas na celý spor lze logicky zaznamenat v zemích s výraznou katolickou většinou, například v Polsku. Kromě běžných médií, novin či televize, se problému věnuje i jedno z listopadových čísel společensko-kulturního týdeníku Tygodnik Powszechny. Všechny komentáře i rozhovory s právními odborníky celkem jednoznačně zdůrazňují, že tento soudní konflikt vyvěrá z hlubšího střetu dvou rozdílných světonázorů, na jedné straně právo na nejen formální zakořenění křesťanské identity ve společnosti a na druhé straně právo na laický, sekulární názor a jeho svobodné společenské praktikování. Jak píše ve svém krátkém příspěvku Tomáš Halík: „Myslím, že vážnější než to, zdali bude či nebude viset kříž ve školních třídách, je diskuze o samotných rozhodnutí Štrasburského tribunálu. Ozývají se v něm dva krajní pohledy, z jedné strany netolerantní sekularizmus, který tlumočí svobodu vyznání jako 'svobodu od vyznání', a z druhé strany podrážděné hlasy těch, pro které kříž i náboženství jsou jediným standardem kulturní a etnické identity a katolicismus 'politickým vyznáním'.

Nechci tady zpochybňovat zjevný fakt, že celý konflikt se odehrává na hlubší rovině světonázorových sporů. Myslím si však, že vidět celý soudní spor ve smyslu „katolický lid versus Lauri“ či „stát versus občan“ není úplně přesné. Štrasburský tribunál totiž není soudem obecných práv společenských, ale konkrétních práv lidských. Z pohledu lidských práv se mi pak jeví problém v obrácené rovině, než v citovaném článku Tomáše Halíka. Mnohem víc jde totiž podle mě právě o bytí či nebytí onoho konkrétního školního kříže.

Pokusme se pod nánosem všech těch světonázorových úvah podívat na konkrétní sociální souvislosti sporu. Paní Lauri argumentuje, že kříž který visí ve třídě narušuje její právo na sekulární výchovu svého dítěte. Co to ale vlastně je ono „právo na výchovu“? Z radikálního konzervativního pohledu je rodina základem výchovy a má na ni téměř monopol. Rodič je zde plně odpovědný za výchovu, proto má také právo plně rozhodnout, na jakých hodnotách bude výchova postavena. Úkolek školy je pak pouze vzdělání, tedy pouze děti „dovzdělat“, aby ony „rodinné“ hodnoty byly schopny uplatnit i ve společnosti. Z radikálně liberálního pohledu naopak určuje hodnotový rámec výchovy společnost, respektive stát. Rodina pak musí respektovat obecné hodnoty společnosti, kterým se učí děti ve škole. Jejím úkolem je pak pouze učinit tyto hodnoty srozumitelnější pomocí emocionálních a duševních prostředků. Zkrátka jde ve vyhraněné podobě o to, zdali rodina určuje obsah výchovy a škola pouze doplňuje formu či naopak.

Je jasné, že v normální společnosti je třeba hledat mezi oběma krajními pohledy únosný kompromis, k čemuž by měl dopomáhat mimo jiné i onen Štrasburský tribunál. Podle mého názoru však nepomohl. Jistě, paní Lauri má svobodné právo vychovávat své dítě v rámci hodnot sekularismu, laicismu či ateismu. Pokud neporušuje zákony (např. tím, že by dítě vychovávala v duchu totalitních ideologií), není důvodu žádné společenské intervence. Paní Lauri se však domnívá, že vyvěšení kříže před zraky jejího dítěte je již ze strany školy činem intervenčním.

S tím však nelze souhlasit. Paní Lauri prostě nechce přijmout onen kompromis těch dvou výše nastíněných radikálních postojů, kdy je na jedné straně plně respektováno právo rodiny utvářet hodnotový rámec výchovy jejího dítěte, na druhé však také právo školy doplňovat tento rámec o obecné hodnoty celé společnosti. V tomto kompromisním pojetí není posláním školy děti „řádně převychovat“(jak tomu bylo v totalitních režimech), jak se patrně domnívá paní Lauri. Škola tu plní úkol jakési prvotní sociální simulace společnosti. Intenzivní společenství třídy je zároveň jakýmsi společenským mikrokosmem. Děti se zde učí vzájemným vztahům, respektu, toleranci, ale zakoušejí i spory a neporozumění. Avšak zatím je to jenom jako. Zatím je to jen hra. Právě tato sociální škola hrou je v rámci onoho kompromisu zase svobodným právem školy, respektive společnosti a státu. A škola hrou musí být názorná (orbis pictus). A jak lépe znázornit to, že většina třídy jsou křesťané, než nenásilným vyvěšením kříže na zeď?

Až synové paní Lauri jednou vyrostou a patrně jako nevěřící se budou adaptovat ve většinově křesťanské společnosti, budou vděčni škole za tuto „obraznou“ přípravu stejně tak, jako své matce za upřímnou výchovu.

Vojtěch Tomášek
student antropologie na FHS UK