„Pleteš si pivo a nádraží“ říkával můj děda, když chtěl vyjádřit, že se někdo dopustil opravdu zásadního omylu v chápání významu slov a v interpretaci určitých jevů či situací. Pořekadlo je to sice málo zdvořilé, často však velice trefné. Vybavilo se mi nedávno při četbě textu Ondřeje Šteffla „Ukradnou média školám vzdělávání?“ (autorův blog na Aktualně.cz, 22. 11. 2009).

Úvod článku tvoří dva obrázky – fotografie tygra a netypickým způsobem zobrazená tasemnice. Následuje autorova věštba, že tygra, ač není ve školních osnovách, určitě pozná každý, zatímco tasemnici, přestože se v biologii probírá několikrát, nepozná téměř nikdo. Dále se čtenář dozví, že je statisticky prokázáno, že čtrnáctileté děti tráví před televizí a u počítače stejnou dobu jako ve škole a ... Internet ani televize si ovšem nestěžují na nepozornost a nemají s posluchači ani kázeňské problémy. Závěr pak korunují výroky... Všechna tato média (jmenovitě internet, televize, reklama, hudba, počítačové hry) navíc nejen vzdělávají, ale i vychovávají a Mnozí stále věří, že žáci tygra znají ze školy a že se ve škole naučí vše, co je v osnovách...

Celý text má patrně za cíl podsunout čtenáři pozoruhodnou myšlenku, že myslícího člověka (učitele), je ve výukovém procesu možné (a možná i potřebné) nahradit strojem, aby se tak zabránilo postupné přeměně myslícího člověka (žáka) v nemyslící stroj. Na cestě k tomuto cíli je pak třeba zásadně zredukovat objem probíraného učiva, jelikož čím méně věcí se člověk učí, tím lépe se je naučí. Nudné a nepodstatné učivo (jako tasemnice) je pak třeba nahradit učivem zábavným a potřebným (tygr).

Takže – mohou média ukrást školám vzdělávání? Určitě nemohou. Stejně jako jízdní kolo nemůže připravit o práci trenéra cyklistické reprezentace. Ve své funkci si totiž nekonkurují. Právě naopak. Jak kolo a tak i trenér jsou nedílnou součástí tréningového procesu a poctivý trénink je podmínkou nutnou pro dosažení hodnotného výkonu. Ve sportu si nikdo roli trenéra a cvičebního nářadí nepoplete, stejně tak jako nikomu nepřijde divné, že cyklista v rámci tréniku plave, přestože pak v plavání nezávodí. Je jistě vítané, pokud je nějaká část přípravy na výkon zajímavá či zábavná, ovšem představa, že by si závodník v rámci tréninku vybíral jen zábavné a nenáročné aktivity je absurdní. Trenér může pomoci talentovanému sportovci v případě momentálního nedostatku motivace, či motivovanému sportovci překonat určité nedostatky jeho talentu. Ale ani bůh neudělá mistra světa z netalentovaného lempla.

Představa, že budou naše ratolesti místo učitelů vzdělávat počítačové hry a internet je stejně absurdní, jako že se dítě zavřené v knihovně naučí samo číst. Pokud mu někdo neřekne, že něco jako čtení existuje, bude si v lepším případě stavět z objemných svazků encyklopedií komíny a kouličkami vytvořenými z vytrhaných stránek se bude strefovat do lustru nad hlavou, možná ho tu a tam zaujme nějaký ten obrázek, ale písmena bude zcela jistě považovat za nezajímavou dekoraci s velmi diskutabilní estetickou hodnotou. A i v případě, že bychom onomu dítěti objasnili, že ty černé znaky na bílém podkladu nesou nějakou informaci, nepřečetlo by větu „Máma má mísu“ dřív, než by mu z hlavy vypadnul první šedý vlas. Pokud učitel dítěti neřekne jak a hlavně proč se vzdělávat, k žádnému vzdělávání nedojde. Tím ovšem v žádném případě netvrdím, že učitelem nemůže být např. rodič, skautský náčelník bydlící ve vedlějším vchodě či tisíc mil vzdálený odborník na pohyb tektonických desek přispívající do populárně vědeckého měsíčníku na internetu.

Otázka z nadpisu páně Štefflova článku se dá ovšem chápat i ve smyslu, zda lidé komunikující s dětmi prostřednictvám článků na internetu a programující počítačové hry nemohou mít na naše děti větší vliv než jejich učitelé. V tomto případě bych řekl, že možná mohou, ale ne v oblasti vzdělávání. Internet je pro dítě především zábavná instituce. Podbízí se mu, neklade na něj žádné nároky, nic nevyžaduje. Zahlcuje ho tisíci způsoby možného rozptýlení, nevyžaduje pozornost ani odezvu, jediné co chce je čas. Bez kontroly výkonu a korekce chyb, posilovaní motivace a obousměrné komunikace ovšem nemůže probíhat žádné vzdělávání.

Ano, hrál jsem počítačové hry, které si se mnou povídaly, počítaly mi body a levely a nemohl jsem se od nich odtrhnout po několik dní a nocí. Možná jsem se za tu dobu naučil pár triků jak lépe přechytračit digitálního nepřítele, ovšem pro reálný život mi to nedalo nic, co by stálo za tak vysokou časovou investici. Zkrátka byla to zábava, odpočinková aktivita. A to je pravý opak práce, tréninku, vzdělávání se... Kdo si takové věci plete, může pak snadno zaměnit pivo za nádraží i křídu za učitele a svést tak spoustu lidí na scestí...

Miloslav Pouzar
Ústav environmentálního a chemického inženýrství
Fakulta chemicko-technologická
Univerzita Pardubice