I české veřejnosti je jistě známo, že na univerzitách v Rakousku protestují studenty. Na první pohled ta zpráva asi nezní příliš zajímavě. Největší posluchárna v Rakousku – Auditorium Maximum (Audimax) na vídenské univerzitě - je obsazená už víc než měsíc (ve chvíli, kdy vychází tento textčtyřicet dní, dvě hodiny a pět minut). Nejde již jenom o Audimax, ale i mnohé další posluchárny devíti univerzit v celé zemi jsou obsazené protestujícími studenty. Vlna protestů už zasáhla i Německo, kde je momentálně 63 univerzit obsazených, vedle toho také Švýcarsko, Itálii, Anglii, Francii, Polsko, Chorvatsko, Srbsko, Albánii, Nizozemí a USA.

Jak to začínalo?
Ve čtvrtek, 22. října, se shromáždilo několik set studentů Akademie výtvarných umění a Vídeňské univerzity, aby vyjádřili nespokojenost se svou studijní situací. Zcela spontánně a neplánovaně se protestující studenty rozhodli obsadit největší posluchárnu v Rakousku - Audimax Vídeňské univerzity. Zpráva o tom se rozšířila jako požár a studenti z okolních institutů se k obsazení obrovské auly připojili. To, co začalo jako spontánní demonstrace, se během týdne rozšířilo téměř do všech rakouských univerzitních měst a stalo se obrovský protestním hnutím. Sedmý den po obsazení proběhla ve Vídni jedna z největších studentských demonstrací rakouských dějin se 40 000 účastníky, z řad nejenom studentů, ale i jejich pedagogů či lidí z neakademické sféry.

Proč studenti protestují?
V posledních letech se situace na rakouských univerzitách výrazně zhoršila. Posluchárny jsou přeplněné, není dost seminárních míst, zápis přednášek a seminářů funguje bez nadsázky jako loterijní hra, kdy si studenti v bakalářském studiu už nemají možnost vybrat přednášky podle zájmu atd. Největší problém tvoří trvalé podfinancování vysokých škol a ukvapené zavedení nové studijní struktury v rámci boloňského procesu.

Jak protest funguje?
I když celá akce byla spontánní a žádná skupina ho neorganizovala, velmi rychle vznikla veškerá potřebná infrastruktura. Rychle vytvořená studentská samospráva funguje díky téměř stovce pracovních skupin, které se starají například o stravování („Volksküche“), zpravodajství, první pomoc, uklízení, ale i o obsah protestů a diskutují o alternativách ve vysokoškolském vzdělaní. Pracovní skupiny prezentují svou práci v plénu v Audimaxu, kde se o každém návrhu hlasuje. Přímá samosprávná demokracie je specifikem tohoto hnutí. To v praxi znamená, že neexistuje žádná hierarchie a každý se může účastnit všech rozhodovacích procesů. Důležitou roli hraje i internet, hlavně domovská stránka (http://unsereuni.at) a virtuální sociální sítě jako Facebook, Twitter, Youtube.

Co studenti chtějí?
Studenti formulovali své seznamy požadavků. Jeden je obecný a druhý je určen konkrétně pro Vídeňskou univerzitu. Na jedné straně jde o financovaní univerzit, tedy o to, aby vysoké školy dostaly dost peněz na zajištění svého provozu. Na druhé straně jde v protestech i o to, jak mají univerzity vypadat. Požadována je například (re)demokratizace univerzit, volný přístup ke vzdělání pro všechny, 50% žen na všech úrovních univerzity a odstranění dalších specifických bariér, jež na rakouských univerzitách vznikly (viz: článek seznamu požadavků, „Selbstbestimmtes Studium“).

Určitě je nutné diskutovat o tom, jestli všechno, co protestující studenty žádají, je přijatelné a zda i způsob protestů je vhodný. Ale to je podle mě přesně to, čeho dosáhl tento protest – že (nejen) v Rakousku veřejnost konečně diskutuje o terciárním vzdělaní, jeho smyslu a dnešním fungovaní vysokých škol!

Marlene Groß

Více na: http://unsereuni.at/