Vážení, posílám Vám svůj skromný názor s chutí přispět, alespoň malým dílem do diskuse. Já jsem obyčejným studentem 4. ročníku magisterského studia obor Právo na ZČU v Plzni a po celou dobu studuji v upravené formě studia tzv. „individuál“. Své studijní povinnosti si průběžně plním a nemám (vyjma jednoho zápočtu z minulého semestru) nesplněné studijní povinnosti. Všechny zkoušky jsem vykonal řádně u vyučujících, ke kterým jsem byl v rámci studia přidělen. Na všechny zkoušky jsem se připravoval a vykonal je bez pomůcek (tahák apod.)

Můj studijní průměr je 1,8. Nikdy jsem se nesnažil přebíhat do jiné studijní skupiny jen proto, že vyučující má nižší nároky (a to ani v případě osoby, která je svou náročností vyhlášená mezi studenty i vyučujícími  ). Toto vše uvádím jen proto, abych osvětlil, že nejsem problémový student, který hledá cestu, jak si studium ulehčit. Jsem průměrný student jako většina ostatních.

Na úvod si dovolím jen krátké vyjádření ke kauze, která hýbe celou fakultou. Fakulta má problém, to je naprosto bez diskuze. Ten problém poškozuje všechny – studenty, vyučující, fakultu, i celé vysoké školství. Stejně tak je třeba říci, že to co se stalo na Plzeňské fakultě práv se tu v menší, tu ve větší míře děje téměř všude. Myslet si, že tomu tak není je mírně řečeno naivní. Na druhou stranu by bylo cynické, tento fakt bezděky přijmout, nebo se snad tvářit, že je to tak v pořádku. Není! Je to však obraz celkového stavu společnosti její vyspělosti, zralosti a hodnot, které uznává. Je jedno jestli je to politika, justice, zdravotnictví, fotbal nebo školství, všude jsou lidé slušní i ti druzí, a co víc není je černá a bílá, jsou i odstíny šedé. S korupcí v různé formě se ve svém životě zpravidla setká téměř každý. Pozitivní na každém takovém skandálu je, že (jak doufám) se věci posunou vpřed. Celá kauza je pro média vděčné téma a proto byla patřičně nafukována i za pomocí dohadů a manipulovaných informací.

„Individuál“ nebo podvodník?

I zde si neodpustím malý úvod s osobním příkladem. Studovat vysokou školu jsem začal ve vyšším věku (32 let), z prostého důvodu, studium jsem si po maturitě prostě nemohl dovolit. Moje maminka, živila z platu dělnice dvě dospívající děti na studiích. Byl začátek devadesátých let a nabytá svoboda šla ruku v ruce s ekonomickými problémy. Tak jsem se rozhodl, že se nejprve musím postarat sám o sebe a škola šla stranou. Když jsem se po letech rozhodl, že se pokusím dodělat si vysokoškolské vzdělání, chtěl jsem na práva. Na druhý pokus jsem byl přijat ke studiu a té šance si nesmírně vážím (!) a to tím víc, že studuji hlavně pro sebe. Nejsem tu proto, že si to rodiče přejí, ani proto že mi to předepisují tabulky, ani proto, abych díky titulu měl vyšší tarifní plat, … Podnikám, mám malou firmu, tak si ani dnes nemohu luxus denního studia dovolit. Jediná možnost je upravená forma tzv. „individuál“. Podobně jsou na tom desítky jiných studentů, kteří studují ve vyšším věku, ale i někteří mladí studenti, kteří pochází ze skromnějších poměrů a musí si ke studiu přivydělávat. A to nemluvím o ženách - matkách, které musí zvládnout péči o děti popř. svou profesi a studium (..mimochodem mají můj nebetyčný obdiv). Věřte mi, že o to více si všichni možnosti studovat vážíme.

Studium v upravené formě pro nás není výhoda, jak by se na první pohled mohlo zdát, ale je naším „nuceným“ handicapem. Je pro nás v mnohém náročnější, máme méně času, informace musíme hledat a shánět složitěji než denní studenti. Studium je pro nás náročné nejen časově, ale i finančně. Ročně mě studium stojí několik desítek tisíc korun na cestovném a pomůckách - učebnicích. Každá návštěva školy byť kvůli jen kvůli 5 minutám (např. dohodnout se na podmínce zápočtu) znamená obětovat celý den a 260 km.

„Nikdo Vás nenutí tady studovat ..“ je zaklínadlo, které často slýcháme. O tom, jak přízemní je tato poznámka, svědčí fakt, že to víme sami nejlépe. My chceme a studujeme z vlastní vůle. I proto se pereme s problémy, které nám a především nám (ne tak vyučujícím), tento způsob studia přináší. Nutno říci, že zápasíme s celou řadou zbytečných překážek, které nám mnohdy záměrně kladou do cesty sami vyučující. Zápasíme i s tím, že je nám často jasně dáváno poznat, jak jsme nepohodlní a na obtíž.

Osobně jsem přesvědčen, že si šanci studovat zasloužíme. I my máme přeci právo na vzdělání, tím spíš, že si jej jako daňoví poplatníci sami hradíme. Nezanedbatelným přínosem je myslím i vzájemná interakce mezi námi a studenty v denním studiu. Myslím, že se obohacujeme navzájem a tím obohacujeme i naši školu. Když už jsme jednou získali možnost studovat v upravené formě, měla by nám tato možnost být zachována. Pokud ne, dovolím si tvrdit, že je to špatné řešení. Pro demonstraci uvádím hypotetický příklad.

Vezměme dva studenty - A a B. Student A je mladík po maturitě z dobré rodiny, studuje řádně v denním studiu. Studium mu hradí dobře situovaní rodiče a netrpí nouzí. Více než škola ho zajímají večírky a ročníky prolézá jak se dá. Tu si vypomůže tahákem, tu přeběhne k méně náročnému vyučujícímu, zkoušky dělá na podruhé na potřetí, ale studuje „ŘÁDNĚ“
Naproti tomu student B je mu 40, má své náročné povolání, rodinu. Studium si hradí sám přímo (cestovné, knihy atd.) i zprostředkovaně na daňových odvodech. Volný čas s vypětím sil věnuje studiu, aby si zvýšil kvalifikaci. Zkoušky dělá zpravidla na poprvé, je si vědom, že každá cesta ho stojí čas i peníze, a studuje v upravené formě tedy tzv. „individuálem“.

Kdo z nich je lepší student? Kdo z nich má větší právo studovat? Kdo z nich zužitkuje své vzdělání lépe pro něj samotného i pro společnost? Kdo z nás má na tyto otázky 100% odpověď?

V souvislosti s kauzou na naší škole zhoustla atmosféra. Nutno však podotknou, že především akademická obec je zodpovědná za to jak školy fungují. Každý si musí položit otázku, zda byl vždy spravedlivý, slušný a poctivý. Mnozí vysokoškolští učitelé "spravedlivě" zvedají prst se slovy: "To by se u nás nestalo!" Omyl Vážení, dějí se takové a další nepravosti i na jiných státních vysokých školách. Je pouze kde, jak a kdo za nimi stojí a v jaké míře.

Množství titulů není zárukou slušnosti a dokonce ani moudrosti. Lidé, kteří vědí, se často bojí vystoupit proti tomu co se děje. My studenti víme, jak snadno nás někdo může 3x vyhodit od zkoušky, protože jsme byli „hubatí“... Čeho se asi bojí poctiví vyučující? Tohle celé není o systému školství, ale je to o chování a zralosti všech zúčastněných. Bohužel slušnost se dnes jaksi nenosí, prostě není v módě.

Ota Nevšímal