Dvacet let liberalizace nabízí možnost ohlédnutí za rámec vývoje liberální ekonomiky, v níž se má každý postarat o sebe a nespoléhat na pomoc státu. Ten vývoj byl svým způsobem zajímavý, zejména pro člověka,který podstatnou část života strávil pilným studiem, aby nejdříve maturoval,pak vystudoval třeba univerzitu, nastoupil do vědeckého ústavu,kde po desítce let získal kandidaturu a po další desítce let velký doktorát.A v šedesáti letech měl plat továrního mistra, starou škodovku a podnikový byt.

Naproti tomu polovzdělanci v rámci privatizace získali miliardy za zničené průmyslové podniky, nebo za jednoduché operace, jakými bylo např. přelepení tabulek na cisternách s naftou, z níž se tak stal lehký topný olej, nebo dovoz čisticího prostředku v sudech, z něhož se obratem stal potravinářský líh a vyrobily se hektolitry rumu někde v kůlně polozříceného statku.Co naplat,že někteří skončili v sudech,potopených na Orlíku,nebo byli odstřeleni jako divá zvěř na čekané, v lepším případě pak skončili u soudu a v kriminále. Díry v ekonomice to zacelit nepomohlo, stát tu zůstal jako do naha svlečená zneuctěná žena, a jak se z toho dostat, to nikdo neví.

To byla ovšem epocha diletantů, kteří se jen nebáli rizika, neboť zjistili, že to riziko je minimální, protože slušní lidé se jen zvolna probírali a pokoušeli se křísit policejní, soudní, kontrolní a bůhví jaké orgány, které jsme předtím-protože to byli přece sluhové komunizmu-museli zrušit.

Když se podařilo aspoň zčásti konstituovat celou tu kontrolní, justiční a řídící strukturu, museli diletanti skončit. S obyčejnou zlodějnou, byť i rafinovanou, to už tak dobře nešlo. Přišla totiž také konkurence. Konkurence kvalifikovaná, opírající se o pevné pozice v politických stranách, v parlamentě i ve vládě. Vznikla organizační schémata, do nichž bylo třeba se vejít a využívat je. Například taková výběrová řízení - to je přece jedinečná příležitost,jak se dostat k miliardám ze státního rozpočtu a dotacím z EU. A nastoupili geniové liberální ekonomiky, kteří nic neriskují, neboť pracují podle platných zákonů, které i sami vytvářejí.

Takový příklad nám nabízí třeba záležitost s mýtným. Ačkoliv od počátku bylo zřejmé, že je nejjednodušší přijmout německý systém, využívající satelity, bylo výběrové řízení nastaveno tak,aby byl přijat systém mýtných bran, kterými bylo nutno ozdobit všechny dálnice. A to navzdory tomu, že bylo od samého začátku zjevné, že v Čechách bude mít mýto smysl jedině tehdy, když se budou vozidla sledovat celoplošně, s ohledem na hustou komunikační síť. Když se takové řešení má dnes realizovat, mluví se potichu o kombinaci už existujícího systému mýtných bran se systémem satelitním, který má realizovat stejný dodavatel. Takže kdyby se hned přijal německý systém, nemusely se vyhodit miliardy za brány,systém by dávno fungoval celoplošně, a při pravděpodobném přechodu na satelity Galileo by se to vyřešilo přeprogramováním. Ten,kdo koncipoval zakázku mýtných bran byl tedy opravdu genius liberální ekonomiky.

Snad ještě geniálnější nápad je „zelená energie“. Zákon, který umožňuje platit za každý kilowat z tzv.ekologických zdrojů až desetinásobek ceny energie, vyrobené např.v jaderné elektrárně, s odůvodněním, že to podporuje ekologii, je prostě dokonalý. Zaručuje stabilní, dlouhodobý příjem výrobcům i provozovatelům „ekologických“ zdrojů, především větrných a slunečních elektráren. Jedná se především o ty sluneční, které jsou fyzikální a technický nesmysl. Vůbec se nerespektuje prostý fakt tzv.“denního oblouku“, který na obloze opisuje Slunce od východu k západu. Přitom totiž kolísá výkon slunečních panelů od nuly při východu, přes polední maximum, a opět k nule při západu. Nehledě k dalším omezením, danými počasím, stárnutím panelů, zaprášením atd. Z hlediska energetiky vůbec nejde o energii,-zdroj je nestabilní, v noci a v zimě nefunkční, takže bez rezervy klasických zdrojů tepelných, vodních i jaderných se stejně neobejdeme. Jedná se tedy především o zisky pro výrobce a provozovatele, když mají těch 13 Kč za kilowat, které stejně zaplatí spotřebitel.

Takže z hlediska ekonomiky se jedná jak u mýtného,tak u zelené energie-zejména té sluneční-o něco, jako tunelování veřejných prostředků na přísně zákonném podkladě. Podobných příkladů se jistě najde víc - autor se omezuje jan na to, co je mu profesně nejblíže, a chtěl jen vyslovit svůj obdiv genialitě tvůrců takových projektů, kdy se sypou peníze do kapes někoho, kdo kašle na názory odborníků, znalých podstaty věcí, s drzostí nemaskovaných bankovních lupičů.

Boris Valníček