Jan Černý zde (viz jeho blog Krmítko, násypka a žrádlo) otevřel zásadní téma institucionálního tlaku na umístění sociokulturně odlišných žáků do škol vzdělávajících podle vzdělávacího programu pro lehce mentálně postižené (RVP ZV LMP). Jan Černý ve zkratce identifikoval tři „pilíře“, které charakterizují současný neuspokojivý stav. „Krmítko“ (systém bývalých zvláštních škol), „násypka“ (systém školských poradenských zařízení) a „žrádlo“ (adaptace na nové systémy obstarávání krmiva, rozuměj především způsoby financování celého systému).

Rád bych se zastavil u druhého pilíře, autorem poněkud eufemisticky nazývaným „násypka“, tedy rolí systému PPP a SPC obecně a psychologického vyšetření zvláště. Předesílám, že jako psycholog pracující ve zdravotnictví se necítím být plně a detailně informován o současné poradenské praxi.

Souhlasím s autorem, že pracovníci systému PPP a SPC jsou pravděpodobně zatíženi stejnou mírou stereotypizace jako zbytek populace. To platí koneckonců o každém oboru a není důvod předstírat, že psychologové nebo speciální pedagogové jsou výraznou výjimkou. Ačkoliv u většiny pomáhajících profesí (psychologů, pedagogů, sociálních pracovníků...) veřejnost právem předpokládá, že tomu bude jinak. S další argumentací se však (i jako dlouholetý kritik stylu práce v psychologické diagnostice dětí z odlišného sociokulturního prostředí) nemohu zcela ztotožnit.

Za každým testem hledej člověka.
Nesdílím především autorovu představu o chybné konstrukci samotných psychodiagnostických metod. Laický pohled na používané psychologické nástroje mnohdy svádí k zjednodušujícímu úsudku a bez znalosti detailní práce s metodami může vyvolávat pochopitelné obavy z „obtížnosti“ testů či „nekompatibility“ diagnostických nástrojů s požadavky běžného života. Psychodiagnostika ovšem nepředpokládá, že každý dovede vyřešit všechny úlohy obsažené v testech, ani nepředstírá, že v testech tvoří přesný obraz reálného života, ale pracuje s normami běžnými pro různé populace. Diagnostické metody z „pravěku“ jsou pochopitelně průběžně upravovány a modernizovány, takže při zachování standardů psychologického testování jsou tyto metody velmi efektivní a výrazně zpřesňují klinický obraz získaný rozhovorem, pozorováním a dalšími technikami.

Mnohé diagnostické metody s dlouhou tradicí, které by mohly být autorem označeny jako „pravěké“, jsou právě díky této tradici a zkušenostem v používání pro diagnostiku cennější, než moderní ale nevyzkoušené metody, kde není možné se opřít o klinickou zkušenost kolegů. Sdílím autorovu skepsi z pokusů o překlad či konstrukci „sociokulturně nezatížených“ testů a snahu o jejich nalezení považuji za odvádění pozornosti od skutečných problémů diagnostiky dětí ze sociokulturně odlišného prostředí. Avšak v situaci absence mnohých základních psychodiagnostických metod a celkové chudosti testového portfolia v české psychologii nelze tuto aktivitu označit jako zcela nadbytečnou. Mimo jiné i z toho důvodu, že moderní testy kognitivních schopností velmi často přinášejí novější teoretické zázemí a poznatky o psychických funkcích člověka, které se obvykle jinak k českým psychologům dostávají se značným zpožděním.

Větším problémem, než samotná konstrukce testů, je nereflektovaný způsob jejich používání, který je v České republice i mezi odborníky značně rozšířen. Čeští psychologové historicky nemají zkušenost s příliš sociokulturně diferenciovanou společností a jsou tedy zvyklí, že psychologické testy, standardizované na mainstreamové populaci, jsou do značné míry vypovídající i u skupin stojících na okraji společenského „proudu“. Zahraniční zkušenosti s diverzitou sociokulturních skupin doposud nejsou v české psychologické obci plně akceptovány, nebo jsou z různých důvodů odmítány a denunciovány jako vycházení vstříc „politické či profesní korektnosti“, což je mnohem zásadnější překážkou pro praxi než samotná podoba psychodiagnostických nástrojů. Testy jsou ze své podstaty vždy sociokulturně ovlivněné, neboť hodnotí psychickou výkonnost optikou svého způsobu „konstruování světa“ – předpokládají konkrétní kategorie, schopnost číst schematická zobrazení, umět zacházet s materiálem a být obeznámen s principem „úkolové hry“.

Používání norem mainstreamové populace na populaci výrazně sociokulturně odlišnou (tedy hodnocení psychické výkonnosti odlišných sociokulturních skupin optikou svého sociokulturního okruhu), je pak chybou především metodologickou a odbornou, i když samozřejmě také „lidskoprávní“ a etickou. Samostatnou kapitolou by pak mohla být neschopnost, nemožnost či neochota doplňovat výsledky psychodiagnostických metod informacemi z běžného životního prostředí vyšetřovaných dětí a následná korekce výsledků, které s těmito informacemi nejsou kompatibilní. Pokud se dítě stará o celou rodinu a vyjde v testech na hranici typické pro lehkou mentální retardaci, jde evidentně o neadekvátní použití diagnostického nástroje a přednost při interpretaci musí dostat informace z běžného sociálního prostředí života dítěte, nikoliv z „umělého“ prostředí testové situace.

Předsudky napříč generacemi.
Při uvažování o determinaci myšlení a praxe podobou vzdělávání u starších kolegů z oboru je nutné si uvědomit, že v době komunismu byly genetické vlivy naopak marginalizovány a genetika jako obor byla (stejně jako psychologie) brána do značné míry jako „buržoazní pavěda“. Autor má ovšem evidentně v souvislosti s genetikou na mysli pseudovědecké představy o eugenice a determinaci sociálně konstruovaných psychických vlastností (inteligence apod.) u různých sociokulturních skupin. Tyto představy jsou podle mé zkušenosti rozptýleny napříč psychologickou obcí a nelze vysledovat nějakou významnou „generační“ zatíženost. Mimo jiné i proto, že systém pregraduálního a postgraduálního vzdělávání psychologů se v současnosti nachází v určité „krizi identity“, která problémy s tematikou vzdělávání budoucích psychologů spíše prohlubuje.

„Násypka“ může být i „řešením“.
Co se týče obecnější myšlenky přebujelosti systému PPP a SPC v České republice, kterou autorův text implikuje, je nutné si uvědomit, že náš systém pedagogického-psychologického poradenství tvoří ojedinělou síť odborníků s dlouholetými zkušenostmi, který by se v případě změny zakázky ze strany společnosti a vzdělávacího systému ČR od diagnostiky směrem k intervenci mohl stát významným pomocníkem pedagogů a pedagogických pracovníků. Podmínkou by ovšem byl ústup z orientace na individuální diagnostiku a práci s jednotlivci ve prospěch orientace na školu, třídní kolektiv a psychologickou intervenci v podobě dlouhodobé spolupráce se vzdělávacími institucemi. Koneckonců, v některých mikroregionech, které se vydaly cestou integrace a inkluze, se tomu tak děje již nyní.

Systém PPP a SPC podle mého názoru nefunguje jako „násypka“ pro školy vzdělávající podle RV ZV LMP kvůli stereotypům svých pracovníků a nekvalitním diagnostickým nástrojům. Daleko zásadnějším problémem je to, co autor analyzuje v ostatních částech textu, tedy podoba systémové (a společenské) zakázky na poradenský systém. Ta by se dala formulovat jako požadavek na segregaci dětí, se kterými si běžná škola za současných podmínek neví rady. U samotných testových metod je mnohem větším problémem, než jejich konstrukce, neadekvátní způsob používání.a značná míra „glorifikace“, na které se ovšem mnohdy více podílí laická veřejnost než samotní psychologové. Chybou všech psychologům včetně autora tohoto článku je prozatím nedostatečná komunikace s veřejností a zboření mýtu o „absolutní objektivitě“ psychodiagnostických nástrojů, který je v pedagogické praxi často pevně zakotven.

Závěrem budiž řečeno, že transformace celého systému poradenské péče je podle mého názoru v nejlepším zájmu všech, nikoliv pouze sociokulturně odlišných dětí. Diverzita v české společnosti, jak kulturní tak sociální, bude nadále vzrůstat a současný systém nemá kapacitu na tolik potřebnou institucionální podporu běžným školám. Segregované vzdělávání je po všech stránkách pro celou společnost nevýhodnější, dražší a méně kvalitní (jak je vidět i na zahraničních zkušenostech), nehledě na jeho jasnou diskriminační funkci.

Tomáš Nikolai
(autor je psycholog, pracuje na Hennerově neurologické klinice VFN a v Centru kognitivní neurologie FN Motol)