Britské listy 19. února zveřejnily článek M. Dokulila kritizující již dlouhodobě trapnou situaci s (ne)užíváním anglického krátkého zeměpisného jména Česka, jímž je „Czechia“. Jsem přesvědčen, že i v této záležitosti by měla občanská společnost konat a probudit i v této záležitosti lhostejně hajající domácí věrchušku.



K uvedenému článku M. Dokulila dodávám, že jméno Czechia není oficiálním anglickým krátkým jménem České republiky „…možná, nebo snad“, jak autor umírněně praví, nýbrž spolu se jménem Česko a jeho dalšími cizojazyčnými ekvivalenty (něm. Tschechien, franc. Tchéquie, rus. Čechija aj.) bylo standardizováno a kodifikováno odpovídajícím orgánem státní správy České republiky. Byl to Český úřad zeměměřický a katastrální, který tak učinil již na jaře 1993 (!) na základě rozhodnutí jeho názvoslovné komise, v níž byla zastoupena i některá ministerstva, včetně MZV ČR. Tato jména pak ČÚZK ihned zveřejnil v publikaci „Geografické názvoslovné seznamy OSN – ČR: Jména států a jejich územních částí. Names of States and their Territorial Parts. Jen jedna chybička se potom vloudila. Tehdejší ministr zahraničí J. Zieleniec si totiž nenašel čas o tomto významném aktu informovat příslušné orgány OSN, potažmo pravidelné mezinárodní konference OSN o zeměpisných názvech. A tak po dvou letech trpělivého čekání na hlas z Prahy se v centrále OSN na břehu East River rozhodli do sloupce pro zeměpisná jména státu vložit politický název Czech Republic. Co by to bylo za stát bez aspoň takového „křestního jména“? Tím jsme se v tomto ohledu ocitli ve společnosti několika „neusazených“, svou novou identitu hledajících států Afriky, jako jsou např. Středoafrická republika, nebo v Asii Severní Korea aj.

Jméno Česko se začalo aspoň doma v roce 1993 užívat, jeho německá varianta ještě rychleji zdomácněla v Německu a Rakousku. Zásluhou V. Havla a jeho slimáků však bylo zahájeno proti užívání jména Česko neomalené tažení, v němž se angažovalo nemálo osobností jako např. L. Vaculík, T. Halík, M. Machovec, V. Trefulka, argumentujících silně pocitově až absurdně (cestovatel M. Zikmund navrhoval jméno Čechrava). Hlavní jejich argument byl, že jméno Česko, Czechia nemůžeme užívat, protože jej nikdo nezná. Jakoby po roce 1918 někdo znal jméno Československo. Klasická záměna příčiny a následku. V důsledku toho se koncem 90. let začalo běžně užívat jako synonymum jména Česká republika jméno „Čechy“. Tedy historické jméno západní části dnešní ČR, která jako celek do roku 1918 měla název „Země koruny České“, vlastní Čechy pak království Čechy, angl. Bohemia, něm. Böhmen atd. Na jednotícím jméně jakým bylo Česko (známo z konce 18. stol.) přirozeně neměli zájem ani Habsburkové (viz obnovené zřízení zemské za 30leté války, zrušení dvorské kanceláře v Praze, její přemístění do Vídně a sloučení s dvorskou kanceláří pro země rakouské v pol. 18. stol.). Nikoliv náhodou jsme za druhé sv. války nebyli „Protektorat Tschechei“, či Tschechien“, nýbrž „Böhmen und Mähren“. Rozděl a panuj! V roce 1949 bylo však zemské zřízení zrušeno a federalizace z r. 1968 zplodila Českou socialistickou a Slovenskou socialistickou republiku, v těchto názvech mělo patrně největší význam adjektivum „socialistická“.

Aby se Morava po roce 1993 nestala součástí Čech, resp. nebyla zvána „východní Čechy“ vznikla mj. v roce 1998 v Brně občanská iniciativa Česko/Czechia. Po dlouhodobé kampani a mravenčí práci v součinnosti s Českou geografickou společností a řadou osobností z jiných vědních oborů a ostatních sfér společnosti naše média postupně začala jméno Česko opět používat. Došlo k obratu i v zahraničí (Německo) – vždyť jedině co se užívá se také vžije. Naše media totiž pochopila velký politický, geopolitický, ekonomický (potřeba značky „Made in Czechia“), kulturní aj. význam krátkých, tj. zeměpisných jmen států. V čem především spočívá? Politická jména se mění se změnami státního zřízení a někdy i režimů (jen kolikrát se od roku 1918 změnilo politické jméno našeho státu!). Zeměpisná jména naproti tomu vznikají zvyklostí, tzv. územ opřeným o praktickou potřebu. Vyjadřují kontinuitu, trvalost daného státu v čase a prostoru. A že by český stát, jeho hranice, nebyl i dnes přes svou tisíciletou státnost některými kruhy v zahraničí zpochybňován, o tom lze úspěšně pochybovat.



Přesto však v užívání jmen Česko a Czechia ve vládních a státních strukturách, tj. mezi srdnatými bojovníky za české národní zájmy, dosud silně převažuje nepochopitelná lhostejnost a ignorance, snad i sabotování těchto jmen. Světlou výjimkou byl přístup ministra E. Zemana, který ve Věstníku MŠMTV č. 11/1999 vydal doporučení celému rezortu jméno Česko a jeho cizojazyčná synonyma používat tam, kde je to vhodné či dokonce nutné. Pro jeho náměstky pro tělovýchovu to však byl cár papíru, jeho nástupci ve funkci ministra zaujali pak oblíbenou pozici mrtvého brouka (viz níže). Dále to byl Senát PČR, který v době předsednictví Petra Pitharta hlasováním schválil uspořádání 7. veřejného slyšení Senátu, které se dne 11. května 2004 konalo na téma „Funkční rozlišování spisovných názvů Česká republika a Česko a jejich cizojazyčných ekvivalentů“ a výslovně je podpořilo i zvláštním provoláním. Marnost, nad marnost. Česko, Czechia apod. v českých politických, správních, podnikatelských, sportovních aj. kruzích neuslyšíte, neuvidíte. Stále se při slovních a písemných proslovech „českorepublikuje“, příp. „čekripablikuje“. Pokud nikoliv, tak je náš stát politiky starostlivě-vlastenecky „pojmenováván“ „Tato země“, v menší míře „Česká kotlina“ (jakoby moravských úvalů nebylo). Stačí se zaposlouchat kupříkladu do malostranského nebo televizního tlachání našich poslanců a dělat si čárky. Zarytým Moravistům to vůbec nevadí, protože Morava se podle nich „rozpouští“ jen ve jméně Česko, nikoliv zřejmě v oněch zde uvedených naší politickou elitou promyšlených novotvarech a dokonce vůbec ne v označení Česká republika, jako dříve také nikoliv ve jméně Československo. Pro dokreslení jinou fantasmagorií je možné uvést, že na jedněch webových stránkách jakési moravistické strany se nalézal požadavek změnit jméno Česká republika na „Republika Čechy a Morava“ – vida, stačilo by dosadit místo Republika pojem Protektorát. Že internetový portál ministerstva zahraničí ČR sloužící k prezentaci Česka v zahraničí má adresu <www.czech.cz>? To lze považovat jen za takovou shnilou švestku na zkaženém koláči. Obdobou je známý výrok šéfové o něj pečujícího odboru MZV, podle níž jsme malá země na to, abychom si mohli dovolit mít její dva názvy. Slovensko je patrně větší jak rozlohou, tak počtem obyvatelstva. Odbornost především.



Vrcholnou nekulturnost a neomalenost však při státní sportovní reprezentaci dlouhodobě předvádějí české sportovní svazy na čele s Českým olympijským výborem a s tichou asistencí, ne-li podporou MŠMT ČR. Jak jsem uvedl Česko, Tschechien aj. jsou „za vodou“. Avšak nejdůležitější ekvivalent v „lingua franca“, angl. Czechia, má smůlu. Prostě se neužívá, ignoruje, norma nenorma. Stát jako sponzor olympijské (nejen) sportovní reprezentace by přeci měl dbát na to, aby jeho reprezentanti měli na úborech jeho krátké jméno. Už jen proto, že tato jména se pro svou neměnnost, praktickou krátkost a tím zapamatovatelnost používají k označení „země původu“ výrobků. Tedy v našem případě potřebujeme nahradit světoznámou značku „Made in Czechoslovakia“ značkou „Made in Czechia“, nikoliv zoufalým „Made in Czech“ („Uděláno v Čechovi“). Proč asi třeba sportovci Číny mají na dresech „China“, jiní „Belarus“, „Germany“, nebo „Deutschland“, „France“, „Bahamas“…??? Jde přeci také, či zejména, o reklamu ve světovém obchodě, tudíž o obrovské peníze. A tak od ZOH v Naganu a později v Turíně dlouho trvalo než se nechvalně známé a zavádějící „CZECH“ (Čech, Češka, český, čeština), jež vskutku není jménem naší vlasti, z pozadí dresů hokejistů vytratilo.

V našem Absurdistánu však nepřipadalo v úvahu, že by se začalo používat již léta standardizovaného jména Czechia. S tím sice kdysi začaly některé sportovní svazy (např. házenkáři), avšak brzy s nimi bylo v této věci vyběhnuto. Kým a proč? Na rozdíl od mezinárodního praxe se při nejlepším používá politické jméno Czech Republic, často jméno žádné i v mezistátních zápasech (třeba tenisté mají tento název sice na bundách, nikoliv však na dresech, v nichž se pohybují při hře). Reprezentanti jsou však v médiích viděni zejména v dresech, při závodech či utkáních. Tam už přecházejí do jakési anonymity, někteří mají na dresu státní znak (kdo si jej má pamatovat, jakého že státu, pokud jde o využití v reklamě, na konzervu s pražskou šunkou se nesmí použít), nebo kód CZE – viz obdivuhodnou Martinu Sáblikovou (že bychom se mohli dočkat „Made in CZE“ ?), nebo nic, tuším, že sjezdaři. Na rozdíl od nich třeba i dlouhé jméno Liechtenstein vidíme na nohavicích jeho reprezentantů. Proč to „zakonspirování“? Sportovci v tom ovšem „nejedou“ – navléknou si to, co jim dají.



Co s tím, řekli si bafuňáři. Czech Republic je dlouhé slovní spojení a tudíž nepraktické. Začali to řešit místo jednoduše složitě. A to malými písmeny, až toto jméno nebylo k přečtení (viz např. atleti na LOH, nebo MS). Pokrok však i v tomto případě byl nezadržitelný – ve Vancouveru můžeme na bundách sportovců vzadu na bedrech (jak promyšlené – vždyť tam nemohou být žádné nápisy při dekorování vítězů v TV vidět) velkými písmeny přes celá záda vyvedené CZECH a pod ním se krčící drobně napsané „REPUBLIC“. To je na hrudi doplněné českým patentem „Czech team“ – českým týmem však je i mužstvo Sokola Horní Dolní, které si vyjelo zahrát do družební vesnice kousek za hranice třeba v Rakousku. Lze vůbec takto zpotvořovat oficiální politické jméno státu, dané názvem jeho ústavy – Ústava České republiky? No, nejsou v tom pánové sami. Na světové výstavě v Číně bude náš pavilon označen Czech Republic, písmena budou naštěstí stejně velká, avšak slovo Czech bude červeně, Republic zeleně. Jakoby k sobě ona slova a tudíž jejich obsah a symbolika nepatřily.

Pro takovou praxi v zacházení se jmény a jménem naší vlasti nejsem schopen nalézt racionální důvody. Až se i mým kolegům a kolegyním zdá, že příčinou není ignorance, ale promyšlený postup v prosazení ostudně štěkavého, k jazykovým hříčkám se slovem „Czech“ svádějícího (viz vyzývavá trička s „Czech me out“ na hrudi děvčat) jména Czech namísto jazykově vznešeného Czechia. Možná jsme náhodou přišli na důležitou stopu. Jeden „významný“ český politik, původem ze stáje V. Havla, nyní také přeběhlík k ODS pravil, že proti jménu Česko nic nemá, avšak že mu potíže dělá jméno Czechia, a to pro jistou podobnost, či rod se jménem Russia. Měl by tudíž asi napsat např. do Austria, Slovakia, Slovenia, Australia, Latvija aj., že by se tam měli nad anglickými názvy svých zemí zamyslet a pokud možno je v zájmu jejich ideologické čistoty změnit. Pozor před latinskou příponou –ia!! I taková Gruzie(a) se proto mýlí se svou diplomatickou akcí o přejmenování na angl. „Georgia“. Dotyčný činitel je určitě zaneprázdněn prací pro mezinárodní prestiž ČR a blaho jejího obyvatelstva. Snad ho potěším, že zásluhou forsírovaného jména Czech se začínají u nás, i v zahraničí, objevovat trička i čepice s nápisem „Česká“.

I Česká televize se vyznamenává. Na obrazovkách jí u sportovních přenosů dlouhodobě nevadí, že jsme tam označováni Czech Rep (bez tečky, to pak není zkratka, jmenujeme se asi Český rep). Ve Vancouveru se aspoň užívá Czech Republic, což však vedle jmen Slovakia, Sweden, France, Canada etc. stylisticky i věcně působí poněkud exoticky. Naši komentátoři někdy jméno Česko používají, avšak značně převažují slovní spojení jako: český tým, česká reprezentace (vyhrává, vede, prohrává, hraje špatně……). V případě našich soupeřů jim nedělá problém užívat jejich krátká jména. Asi zní hrději výrok, že „….český hokejový tým porazil Slovensko“. Česko by jej patrně neporazilo. Nevím, nechápu.



Na závěr poněkud z jiného soudku, ovšem poněkud nechutného. Korunu všemu nasadily ČOV a Český svaz ledního hokeje do nebe volající nekulturností v případě užívání státního znaku. Historie se opakuje. Deník Právo zveřejnil 13. 2. t.r. barevnou fotografii interiéru šatny našich hokejistů ve Vancouveru. A jako v Turíně před čtyřmi lety byly i ve Vancouveru před sedačkou každého hráče koberečky s barevně vyvedeným velkým státním znakem České republiky. To se nám to po něm šlapalo, ne-li…., že. Oba orgány tím hrubě porušily zákon č. 352/2001 Sb. “O užívání státních symbolů České republiky a o změně některých zákonů“. Velký státní znak symbolizuje mj. tisícileté trvání českého státu a jednotu jeho historických zemí (viz znaky Čech, Moravy a Slezska, z nichž se skládá). Podle jeho § 1, odst. 2 lze státní symboly „…užívat jen v souladu s tímto zákonem, a to vhodným a důstojným způsobem“. Státní znak jsou podle § 2, písm. u) oprávněni užívat „sportovci při reprezentaci České republiky“. Právě olympijské hry jsou v televizní době nejúčinnější reklamou, novočesky „zviditelněním“ zúčastněných států, protože na úborech sportovců mohou být jen „loga“ států, nikoliv soukromých aj. sponzorů. Těmito „logy“ jsou de facto i státní znaky a jména států. Zákon v §3, odst. 1, písm. f) jednoznačně praví, že „….velký státní znak „…se užívá k zevnímu označení dresu sportovců reprezentujících Českou republiku“. O předložkách a kobercích v šatně našich hokejistů (fotografie z ostatních k vidění nebyly) tu není ani slovo. Tímto “přečinem“ spáchaným ČOV a ČSLH – porušení tohoto zákona je pouze „správním deliktem“ – a nečinností příslušných státních orgánů byla jen názorně předvedena značná absence státotvornosti, kulturnosti a úcty ke státním symbolům námi tak milované České republiky. Jde o jiný příklad do jaké míry je „tato země“ ve skutečnosti právním státem, jaká je kulturní úroveň jejích „elit“, těch, kteří mohou rozhodovat a konat.

Avšak i zákonem chráněná státní vlajka si zde přichází na své. Jako mor se již několik let šíří popisování naší vlajky (v bílém pruhu) odkudže, zda z „Horních“ či „Dolních“ „Kotěhůlek“ naši fanoušci přijeli. Že by šlo o marketingový tamního obecního úřadu? Má nás těšit, že, jak je z Vancouveru vidno, fanoušci některých států se již námi inspirovali? No, aspoň takto přispíváme k růstu kulturní úrovně v globálním měřítku. Co naplat, že podle §9, písm. j) na státní vlajce „…nesmí být žádný text, vyobrazení, obraz, znak nebo odznak, kytice, smuteční závoj a nesmí být svazována do růžice…“. V písmeně k) téhož paragrafu se jednoznačně praví, že „…státní vlajka nesmí být používána v poškozeném nebo znečištěném stavu“.

Kdo neskáče není Čech, hop, hop, hop, ty naše náhradní štěstí!

Literatura:

ČIŽMÁROVÁ, L. (1999): K peripetiím vývoje názvů našeho státu a postojů k nim od roku 1918. Příspěvek k 80. výročí vzniku Československé republiky. Naše řeč, 82, č. 1, s. 1–15.
ČIŽMÁROVÁ, L. (2004): Česko v senátu ČR. Geografické rozhledy, 14, č. 1/2004/05, s. 24–25.
Geografická jména České republiky. Geografické názvoslovné seznamy OSN. Český úřad zeměměřický a katastrální, Praha 2002, …..
JELEČEK, L., (2009): Jméno Czechia/Česko po šestnácti letech. Geografické rozhledy, 10, č. 1, s. 19–21.
JELEČEK, L., RUBÍN, J. (1998): Čechy jako synonymum pojmů Česká republika, Česko, české země, země Koruny české, aneb ztrácejí se nám Morava a Slezsko. Geografické rozhledy, 7, 1997/8, č. 4, s. 100–102.
KREJČÍ, P. (2007): Czechia: devadesát let po vzniku Československa, patnáct let po jeho rozpadu, ale i deset let po naganském triumfu. Klaudyan, 4, č. 2, s. 51–58 (www.klaudyan.cz).
KREJČÍ, P. (2008): Don’t be afraid of CZECHIA, it needs your help! Klaudyan, 5, č. 1, s. 30–37 (www.klaudyan.cz).
KREJČÍ, P. (2009): Česko svůj oficiální anglický překlad má už 16 let! Vesmír, 88, březen 2009, s. 200–202.
Pracovní znění Stanoviska které bylo předneseno a projednáno na shromáždění představitelů několika vědních oborů, jehož se účastnili někteří z pozvaných zástupců hromadných sdělovacích prostředků. Setkání uspořádala Česká geografická společnost v budově Přírodovědecké fakulty UK v Praze na Albertově dne 29. 1. 1998. In: Geografie – Sborník ČGS, 103, 1998, č. 2, s. 120–122; Geografické rozhledy, 7, 1997/1998, č. 4. s. 99–100.
SCHNUR, P., Jméno české vlasti. Salon: literární příloha Práva 28. 10. 2000.
SCHNUR, P., Logo bez logiky. Právo 17. 7. 2004
Těsnopisecký záznam ze 7. veřejného slyšení Senátu Parlamentu České republiky „Funkční rozlišování spisovných názvů Česká republika a Česko a jejich cizojazyčných ekvivalentů“

Doc. RNDr. Leoš Jeleček, CSc.
historický, regionální a sociální geograf
Přírodovědecká fakulta Univerzity Karlovy v Praze