Proč nás vlastně duše tolik znepokojuje?
Že mne nikdo nepochválí za kritiku do vlastních řad, to jsem samozřejmě čekal. Nečekal jsem však, že hlavním důvodem, proč budu kritizován není ani tak to, že vytýkám našemu národnímu společenství určité chyby (samozřejmě tato část kritiky je zde také), ale to, co mi nejvíce čtenáři vyčítají, je samotný pojem duše.
Cituji jeden hlas za všechny: „Z duše se mi protiví, když někdo začne s kolektivním popisem. Není žádná pravda, že existuje nějaká duše kolektivu, tedy například ona česká duše. Celkový dojem z kolektivu jistě možné je mít, ale je to množina tolika prvků, že průměrování je zjednodušujícím nesmyslem.“
Ujišťuji tohoto váženého čtenáře, stejně jako jiné, že jsem nějaké průměrování množiny mnoha individuálních lidských prvků neměl v žádném případě na mysli. Na tom všem mne ani tak nezaráží, že někdo nesouhlasí s mým názorem na naše vlastní chyby, ale že pro většinu z nás je člověk redukován, tedy zploštěn na individuum, které je mohutnými bariérami oddělené od jiných podobných individuí.
Za této situace vstoupil do diskuse bystrý redaktor blogů pan Libor Stejskal a jak já to chápu tak trochu se mne zastal, když napsal: „Naprosto s Vámi souhlasím, že neexistuje žádná česká duše, český archetyp stejně jako neexistuje žádný jiný národní typ. A uvažovat v těchto stereotypech je dost ošidné.
Na druhou stranu ale existuje jakási historická zkušenost, která se do určité míry přenáší v dané skupině lidí z generace na generaci. Jde dle mého o soubor vzorců chování/myšlení, které jsou ovlivněny celou řadou faktorů, neustále se vyvíjejí a jedinec je nemá nijak geneticky kódovány.
Řekněme, že se jedná o určité modely chování/jednání, které v daném čase a v dané skupině lidí převládají. A samozřejmě jim někdo podléhá více, jiný méně, někdo třeba vůbec.“
Je to sice od pana redaktora hezké, ale i jemu musím zkazit trochu radost. Takové skutečnosti jako archetypy existují, dokonce i archetypy různých národních společenství. A když je budeme zaklínat jako „soubor vzorů chování a myšlení“ (ale to je právě archetyp), tak na tom nic nezměníme. Totéž se týká slova model. Nejde přece o to, jakou nálepku přilepíme na skutečnost, že v našem duševním životě existuje mnoho věcí, které jsme my sami nevytvořili, musíme se s nimi dennodenně vyrovnávat a které pocházejí často z velmi vzdálené minulosti.
Dám vám, milí čtenáři, jeden zajímavý příklad. Dnes již slavný psycholog a psychiatr Carl Gustav Jung začátkem dvacátých let minulého století objevil, že se ve snech jeho německých pacientů opět začínají objevovat obrazy nordického boha Wothana, kterého C. G. Jung nazývá plavá bestie (podle způsobu, jak se v podvědomí těchto lidí projevoval). Zabýval se tímto jevem hlouběji a zjistil, že v německé společnosti obecně se začíná projevovat jakýsi podivný pohyb ve smyslu oněch podvědomých hnutí a začal o tom přednášet. Mluvil o tom, že jestliže se tyto tendence prosadí, čeká Evropu nebývalé kataklysma a krvavá lázeň. Wothan je totiž bůh války, moderním jazykem bychom řekli, že je archetypem všeho, co v člověku představuje válka, agresivita, nenávist (rasová, náboženská, etnická), pomstychtivost a podobně. Přednášel o tom v různých evropských zemích, včetně Velké Británie.
Ale proč by takové varování brali reálně myslící Evropané vážně? Je tady jeden blázen, který tvrdí, že psychologie má svůj vlastní předmět bádání a že jím není nic jiného, než psyché, česky duše, profesor Carl Gustav Jung. To je názor, ke kterému se bojí přiznat i většina současných psychologů, natož na počátku minulého století. Co je to mozek, to víme dobře. Co je to individuální já, to také nějak víme (nebo alespoň tušíme), ale jakmile se vyskytne sebemenší náznak, že jsou hranice těchto našich základních jistot překračovány, začínáme se bránit. A jestliže neexistuje duše, jsou vývody pana profesora Junga jistě zajímavé a nepostrádají vtipu, ale že by se nějak mohly projevit v dalším historickém vývoji, to snad nemůže myslet nikdo vážně.
Myslím, že ti, kteří se obávají, že budou staženi do nějaké anonymní duše kolektivu, nemusí mít žádné obavy. Systemičtí rodinní psychologové dnes již dobře vědí, že má-li být terapie účinná, nemohou léčit jen toho, kdo má na první pohled psychické potíže. Zkušenost říká, že je daleko lepší pracovat s celou rodinou. Je pravidlem, že potíže ukryté někde uvnitř rodinného systému se projeví právě prostřednictvím jeho nejslabšího prvku. A tím je právě ten člen rodiny, který se jeví jako nemocný.
Je to něco podobného, jako když si podvědomé síly, které se projevují v mysli mnoha členů německé společnosti, hledají cestu svého projevu. Najdou ji mezi těmi, kteří jim kladou nejmenší odpor. A právě takový byl Adolf Hitler.
Všichni nějak víme, co je to dav. Právě s tím dovedli lidé jako Hitler mistrně pracovat. Ale nedívejme se tak daleko do minulosti, nadšení komunističtí svazáci odhodlaní v zájmu všeobecného dobra k čemukoli, nebo dav rozvášněných fotbalových fanoušků, kteří nenávidí vše, co není „naše“. Právě proto, když někdo vysloví slovo „duše“, okamžitě nás napadne, že nemůže jít o nic jiného, než o jakousi psychiku právě takovéhoto úděsného kolektivu. Skutečně. Nic horšího si představit nedovedu.
Jenže kolektiv (a to jakýkoli) nemusí být davem. Může být také tím, co označuje krásné české slovo „společenství“, i když vytvořit společenství je nekonečně těžší, než dav. Je však třeba na tom pracovat a obvykle (alespoň u nás) vzniká, i když jen na chvíli v okamžiku bezmezné všeobecné nouze. Všichni jsou na jedné lodi a proto bariéry (hlavně ty společenské), které mezi lidmi zpravidla existují, alespoň na chvíli ustoupí do pozadí. Něco takového se v celonárodním měřítku stalo například v okamžiku nečekané sovětské okupace v srpnu 1968. Doktor Scott Peck, který se tímto jevem dlouhá léta zabýval, píše:
Členové skupiny, která se proměnila v společenství mají ze sebe coby kolektivu radost. Dá se spíše říci, že pociťují rozkoš. Vědí, že společně něco získali. Kolektivně objevili něco, co má velikou hodnotu. Když se skupina změní v společenství, dojde k dramatické změně ducha. A nový duch je téměř hmatatelný. Není možné jej přehlédnout. Ten, kdo to někdy zažil se už nikdy nezeptá „Jak poznáme, že vzniklo společenství?“
Něco takového vydrží většinou jen krátkou dobu, to ale neznamená, že to neexistuje. Svědčí to jen a jen o naší neschopnosti tohoto „dramaticky změněného ducha“ (jak by řekl doktor Scott Peck) po delší dobu udržet. Vyžaduje to skutečně velkou práci při překonávání vnitřních bariér vůči druhým, které se v nás stále znovu a znovu vytvářejí. Podmínkou vytvoření společenství je totiž otevřenost vůči druhým. A s tím jsou u nás stále velké problémy. A nejen u nás, jinde na tom nejsou o mnoho lépe.
„Skupiny, které vyloučily odlišné lidi, protože byli chudí nebo pochybovační, rozvedení nebo hříšní, protože jsou jiné rasy či národnosti, nikdy nemohou vytvořit společenství. Takové skupiny tvoří vlastně obranné bašty proti společenství,“ píše doktor Scott Peck.
Ve svém minulém článku jsem napsal „Odpovědnost za to, jak se s tímto dědictvím vyrovnáme však leží na každém z nás. K tomu by však bylo třeba naučit se umění kultivovat svou duši a její podstatnou součástí je schopnost přijmout všechny negativní stránky, které se projevují v mém společenství, i u mě samého (tj. uvědomit si je jako mé vlastní). Kdysi se tomuto kroku říkalo přijetí viny.“
Na to někteří čtenáři reagovali velice podrážděně. Například: „O jakém problému to mluvíte? Odpovědnost každého z nás je dána jeho podílem na moci. Jestliže něco nemůžu ovlivnit, pak za to ŽÁDNOU odpovědnost nenesu. Takže ani před žádnou odpovědností nemůžu utíkat. Kdy už to konečně vezmete na vědomí?“
A tím se dostáváme od duše společenství (většího nebo menšího) k duši jednotlivé osoby. A také k tomu, za co vlastně neseme nebo neneseme odpovědnost. Problém je, jak již bylo řečeno, v tom, že v naší duši působí jisté mohutnosti (a také schopnosti), které nevznikly během našeho života a přesto náš život ovlivňují. Nemusíme zde diskutovat o tom, jak vznikly a jakého jsou původu, to může být různé, ale my sami jsme je nestvořili a přitom se k nim musíme nějak odpovědně a vědomě vztahovat, protože ovlivňují náš život. Důležité ale je, že pokud jsou tyto mohutnosti společensky hodnoceny jako dobré, rádi se k nim hlásíme, například: „Češi mají zlaté ruce (nebo ručičky), které si dovedou vždy poradit téměř s jakýmikoli technickými problémy, právě díky velké schopnosti improvizovat. Český národ tradičně miluje vzdělávání a to již od středověku.“
Jestliže se ale v naší duši objeví jakýkoli stín už křičíme, že to nejsme my, takoví přece nejsme a být nemůžeme. Místo abychom si řekli: „Ale ano i toto jsem já. Vše, co se objeví v naší duši, i když to vypadá značně nepřijatelně, jsem také já. Může to vše pocházet z pradávné minulosti, kterou nikdo z nás do hloubky ani nedohlédne, ale právě já s tím konečně začnu něco dělat a začnu svou duši těch pradávných skrytých nenávistí, závistí a podobně konečně zbavovat. A to nemůže za mne nikdo jiný udělat.“
A to je přesně to, co jsem měl na mysli, když jsem psal o odpovědnosti za naši minulost. Většina lidí si možná řekne, že když proběhne taková proměna v jedné lidské bytosti, že se vlastně nic neděje, že to nic neznamená. Já jsem ale přesvědčen, že každá taková proměna je úžasný a mimořádně významný lidský čin.
A na závěr ještě jedna věc, která vše ještě zatemňuje. Protože jsme zvyklí myslet předmětně obvykle se ptáme: „Co je to vlastně duše?“ Neustále máme snahu hledat nějakou definici. Není divu, žijeme ve světě objektů. Duše ale není objekt, nýbrž subjekt, je dána naším prožíváním. Tím ale není méně skutečná. Jak píše Rudolf Starý: „Je třeba rozlišovat tzv. psýchu a to, co vystihuje řecké slovo psyché. Psýchu chápe jako souhrn různých mentálních dispozic a je to tedy něco, co má každý člověk, již proto, že má centrální nervovou soustavu s mozkem.
Naproti tomu duše je něco jiného, rozhodně to není něco, co má každý ve stejné míře. Duše je totiž tím nejautentičtějším tvůrčím dílem každého člověka a vytváří se teprve hloubkou, intenzitou prožívání všeho, s čím se člověk setkává.“
Snad by se to dalo říci také tak, že duše se vytváří teprve konkrétním vztahováním se ke světu, konkrétním prožitkem světa a je tedy zcela nezaměnitelná. A je to také něco, o co může člověk přijít. Ale zřejmě také něco, co zde po sobě může zanechat, jako součást „Anima mundi“ (Duše světa), jak tomu říkali staří filosofové, i když se to zdá být zcela fantastické. Je to ale asi jednodušší, než se nám na první pohled zdá. Již samotný způsob, jakým prožíváme svět, mění jeho stav. To, co se nám jeví jako vnější, nemůže být odděleno nějakou absolutní přehradou od toho, co vnímáme jako vnitřní.
Podle toho, co říká C. G. Jung, je duše právě tím, co transformuje zkušenost těla, proto nemůže být duše a tělo chápáno jako něco odděleného. Co člověk neprožije, je pro duši ztraceno. A naopak, čím intenzivněji něco prožije, tím větší to má pro duši hodnotu. Úlohou člověka je tedy rozvíjet intenzivní vědomé prožívání skutečnosti. Právě to byl cíl starých mystiků, nad jejichž snažením my dnes ohrnujeme nos. Co může být vyšší, než intenzivní vědomé prožívání jednoty se vším, co existuje, dnes bychom řekli s celým vesmírem? Zkušenost jednoty v osobních vztazích však nazýváme láska. A právě něco podobného je před nás postaveno jako ten nejvyšší životní cíl. Že něco takového je nemožné a nesmyslné? Snad! Vše ale nasvědčuje tomu, že se v dějinách objevily alespoň některé lidské bytosti, kterým se něco takového podařilo. Proč by se to postupně nemohlo podařit všem?
Jak ale přesvědčit naše současníky, že hluboké a intenzivní prožívání všeho, s čím se člověk setkává (tj. práce na onom nejautentičtějším tvůrčím díle každého člověka, kterému říkáme lidská duše) má nejen úzce osobní, ale i univerzální, dnes bychom asi řekli kosmický význam. Tak to raději neříkejme a nerušme ty, kteří polovinu své životní energie vydají na to, aby jejich zkušenost světa byla co nejpovrchnější, stejně by se něčemu takovému jen vysmáli.
Miroslav Žák