Přinášely naději i smrt… Spojenecké stíhací letouny (tzv. hloubkaři nebo kotláři, jak se jim od té doby také říká) jsou neodmyslitelně spojeny s posledními měsíci druhé světová války v českých zemích. Ochromovaly železniční a silniční dopravu a ničily nepřátelské stroje na letištích.

Právě před pětašedesáti lety, na poslední velikonoční neděli - 1. dubna 1945 – křižovalo české nebe přes 50 letadel, která odstartovala ze základny Madna v Itálii. Američané zanechali na území dnešních sedmi krajů (Jihomoravském, Vysočiny, Pardubickém, Středočeském, Jihočeském a Plzeňském a dokonce v Praze), od Vranovic jižně od Brna, přes Slepotice na Pardubicku, Lány na Kladensku až po Zabělou na Plzeňsku a Čejetice na Strakonicku, celkem 29 prostřílených lokomotiv.



Americká stíhačka P-38 Lightning útočí v nacisty okupované části Evropy na lokomotivu (foto: National Archives and Records Administration)

Někteří piloti zpozorovali osobní vlak na zastávce v Horních Měcholupech, která v té době ležela za hranicí Prahy. Hodiny ukazovaly pár minut před druhou odpoledne. Nejprve byla napadena lokomotiva, která inkasovala asi 70 zásahů. Několik vojáků naneštěstí začalo po letounech střílet z ručních zbraní. Reakcí na to byl okamžitý útok i na osobní vagony. Dva cestující zahynuli a šest bylo zraněno. „Za války jsem bydlel v Kolovratech. Brzy odpoledne prvního dubna jsem nastoupil do vlaku a jel do Hostivaře do práce. Když jsme se blížili k Měcholupům, začal nálet na vlak na Benešov. Stíhačky zakroužily asi ve stometrové výšce. Dal bych ruku do ohně za to, že to byly mustangy, s červenou a zelenou přídí. Tehdy se kdejaký kluk orientoval v základních typech letadel, díky příručce Kriegsflugzeuge na jejich rozpoznávání,“ vzpomínal Karel Cígler. „Při druhém průletu se ozvala dlouhá dávka a z děravého kotle se vyvalily gejzíry horké páry. Měli jsme radost, že hloubkaři vyřídili další lokomotivu, ale pak jsme si uvědomili, že by se mohli vrhnout na nás. K tomu ale nedošlo, neumím si vysvětlit proč, nemohli si nás přece nevšimnout. Vyděšení lidé vyskakovali z vagonů, jak se dalo, a rychle se snažili dostat do bezpečí – také do našeho vlaku, který stál na vedlejší koleji. Ve stěnách vagonů byla spousta děr po kulkách, z oken zbyly jen rámy, sklo se roztříštilo na tisíce úlomků, které se válely na podlaze a na kolejích. Dodnes si vybavuji hrozný pohled na mrtvého cestujícího s rozbitou hlavou. Naštěstí v tuto denní dobu bývaly vlaky směřující ven z města málo naplněny - pokud by došlo k napadení později, zcela jistě by byly oběti větší. Viděl jsem, jak jedna kulka trefila kolo lokomotivy silné asi sedm centimetrů, provrtala je a na druhé straně vykukovala její špička.“



Exploze vagónu s munici zachycená fotokulometem spojeneckého letounu při náletu ve Francii (foto: National Archives and Records Administration)

Až do poloviny roku 1944 se území dnešní České republiky, které leželo v hlubokém týlu nacisty okupované Evropy, letecká válka až na výjimky v podstatě nedotkla. Situace se změnila poté, co se české země dostaly do operačního prostoru americké 15. letecké armády, která měla základny v jižní Itálii. Obyvatelé Čech a Moravy tak mohli nejen často sledovat kondenzační pásy bombardovacích svazů směřujících na cíle v Německu a Polsku a vzdušné souboje, ale nálety byla postižena i česká a moravská města (např. Plzeň, Most, Cheb, Pardubice, Brno, Ostrava aj.).



Kapitán Walsh prolétává ohnivým oblakem z explodujícího vojenského auta (foto: National Archives and Records Administration)

Hloubkaři se začali v rostoucí míře na českém nebi objevovat od února 1945. Tyto úkoly plnily všechny tři hlavní typy amerických stíhaček: P-51 Mustang, P-47 Thunderbolt a P-38 Lightning, které byly původně určeny k doprovodu bombardérů. Ofenziva hloubkařů u nás vyvrcholila mezi 15. dubnem a 4. květnem 1945. V té době měly hlavní slovo thunderbolty z 9. letecké armády (taktické letectvo), které výrazně omezovaly a někde i zastavily provoz na železnici. Mimochodem, slovo "hloubkař" pochází z německého "Tiefflieger" (tj. hloubkový letec), v češtině se vžilo také označení kotlář, protože útoky byly namířeny v prvé řadě proti kotlům parních lokomotiv.

Stíhačky létaly nízko nad zemí, lidé tak mohli pilota spatřit v tmavé kukle a s kyslíkovou maskou - odtud asi pramení tvrzení svědků, že hloubkaři byli černoši! Ve skutečnosti američtí piloti černé pleti tehdy sloužili pouze v jediné stíhací (332.) skupině... Na druhé straně je faktem, že první hloubkový útok v tehdejším protektorátě podnikla právě tato jednotka – 24. srpna 1944 u Čáslavi.



Pamětní deska připomínající smrt kapitána Roberta B. Holmese, jehož letoun byl sestřelen 16. dubna 1945 při útoku na letiště v Ruzyni (foto autor)

V případě cílů, které evidentně sloužily nebo podle úsudku pilota by mohly sloužit vojenským účelům (lokomotivy, nákladní a cisternové vagony, plošinové vagony s vojenskou technikou, výtopny apod.), hloubkaři útočili obvykle bez varování. Pokud šlo o osobní vlak, přeletěli trať nebo nad ním zakroužili, aby upozornili na svou přítomnost, a tak vlaková četa a cestující měli čas vystoupit a uchýlit se do bezpečí. Nebylo to samozřejmě pravidlem (někdy strojvedoucí okamžitě nezastavil - bránil mu ve výhledu např. les nebo byla špatná viditelnost). Bohužel, někdy si hloubkaři vzali na mušku i civilní nákladní auta, koňské potahy, autobusy… Obětí hloubkových útoků se odhadem staly stovky obyvatel českých zemí, německých vojáků a uprchlíků (tzv. národních hostů).



Lokomotiva zasažená hloubkaři ve Francii (foto: National Archives and Records Administration)

S každým útokem je spojen nějaký příběh (někdy, bohužel, s tragickým vyústěním), který se skrývá za strohou dikcí dochovaných úředních hlášení. Některá svědectví byla zaznamenána, jiná už nebudou nikdy vyslechnuta. Uvědomme si, že každý, kdo takový útok například na vlak zažil, a to platí nejen o cestujících a železničářích, ale také o lidech, kteří se nacházeli stovky metrů od tratě, v dráze kulek vypálených z palubních zbraní letounů, že se ocitli nečekaně v přímém ohrožení života. Navíc pro většinu z nich znamenalo první skutečnou konfrontaci s válečnými operacemi.

Co mě vždycky nutí uvažovat o smyslu a účincích útoků hloubkařů, jsou vzpomínky obyvatel Mirotic, které jsou prostoupeny zármutkem nad ztrátou příbuzných či sousedů, nad pobořeným domem, v němž vyrostli... Mirotice byly jako snad málokterá jiná obec u nás postižena náletem hloubkařů. Měly totiž smůlu v tom, že leží na strakonické výpadovce, po níž projížděly kolony německých uprchlíků a vojáků. Jedna z nich se zastavila 28. dubna 1945 na mirotickém náměstí. Druhého dne, když se k ní přidaly protiletadlové kanóny na polopásovém podvozku z vojenského transportu v Čimelicích, na ni Američané udeřili vší silou. Zemřelo 13 místních lidí a pumami, raketami nebo při ostřelování byly zasaženy téměř všechny domy, na ulicích hořely vraky aut a koňských potahů, do toho se ozývala poraněná zvířata... Musel to být výjev jako z Apokalypsy - svědčí o tom sugestivní popis, který se mi nedávno dostal do ruky. Jeho autorem je kronikář Mirovic a regionální historik Jan Toman, který na místo dorazil ještě před odletem posledních hloubkařů.



Zbytky pumy, která nevybuchla při náletu amerických stíhacích bombardérů na nádraží v Dobřichovicích 19. dubna 1945 (foto autor)

Kulky z leteckých kulometů bez problémů probíjely plášť kotle i samotné topné trubky (pamětníci se zmiňují i o otvorech v kolejnicích a kolech lokomotivy). Vzhledem k principu fungování parních lokomotivy stačil teoreticky i jeden průstřel na citlivém místě, aby byla dříve nebo později v důsledku poklesu tlaku páry znehybněna. Podle střízlivých odhadů si na své konto hloubkaři připsali v českých zemích celkem nejméně 600 lokomotiv a 300 nepřátelských letadel zničených na zemi. Je třeba vzít v úvahu, že jakákoliv kvantifikace škod způsobených hloubkaři bude nepřesná či neúplná - je to dáno tím, že se bude nutně opírat pouze o ty prameny, které se dochovaly. Na jedné straně díky tomu, že protektorání správa fungovala až do samotného konce války, máme celkem dobrý přehled o útocích na tomto území, na straně druhé množství relevantních dokumentů v bývalých Sudetech se nenávratně ztratilo...

Další informace o hloubkařích si lze přečíst na webové stránce s adresou http://hloubkari.bloguje.cz

Filip Vojtášek