Když jsme s kolegyní novinářkou Lucií Tomanovou začaly na přelomu ledna a února psát první články o koronaviru v Číně a varovaly jsme před jeho podceňováním a sledovaly, co nový virus dokáže v tělech pacientů a jaké následky u části z nich zůstavají, věděly jsme, že to bude těžká a dlouhá bitva.

Věděly jsme obě také dost brzy, že svět se kvůli novému neznámému viru promění a hodně dlouho věci zkrátka nebudou uplně stejné „jako předtím“. Co jsme ale obě podcenily, je lidská zabedněnost. Chápala jsem, že vir Češi - ale i jiné národy - podceňují v lednu, kdy byl ještě daleko, ale že stejná debata bude nutná i ve chvíli, kdy se na světě k dnešnímu dni nakazilo již 5 699 030 a 352 494 lidí zemřelo, mě znovu a znovu šokuje.

Jak se daří některým "vyléčeným" pacientům

Je pro mě čím dál těžší zprostředkovat některé informace z Česka přátelům v Itálii nebo v USA, například mojí sestře, která žije v New Yorku a musela z něj utéct se dvěma malými dětmi a třetím “na cestě“ pryč do Atlanty, protože prostě v New Yorku se nákaza šířila a zabíjela tak rychle, že na ulici stály u nemocnic mrazící vozy, aby bylo denně kam dávat stovky mrtvých na covid. Moji přátelé v zahraničí osobně znají nemocné i lidi, co bohužel zemřeli, i ty, kteří se s nemocí stále perou a to už řadu týdnů – mají trvalé následky i po negativních testech a není jim vůbec dobře.

Můžete si přečíst také článek z The Guardianu - popisuje příběh britského zdravotního experta, který virus podceňoval a pak ho prodělal a tak nějak mu "došly fóry."

'Weird as hell’: the Covid-19 patients who have symptoms for months

A znám už podobné případy i z Česka. Manžel mé kamarádky, stejně starý jako já - prostě mladý svěží čtyřicátník, se nakazil na začátku března. Koronavirus chytil od nakaženého kolegy v práci, který přiletěl ze služební cesty z Vietnamu. Manžel mé kamarádky měl první tři týdny pocit, že má spíše lehký průběh – kašel, teploty, bolesti svalů – nic zásadního. Tahle nemoc je ale zákeřná v tom, že zpočátku má většina pacientů pocit, že to doma zvládnou „jako lehčí chřipku“. Nemoc se rozjíždí později – většinou až 8-11 den. V případě mého známého to bylo ještě později. Sanitka ho odvezla až po 3 týdnech s dechovou nedostatečností a pár dní si poležel na kyslíku v nemocnici na Homolce. Protože měl 2 negativní testy po sobě, byl brzy propuštěn domů a ve statistice je zapsán jako dávno uzdravený. Přitom je mu stále blbě a to i po 2,5 měsících. Cítí slabost, únavu, bolí ho hlava, kondice naprosto nesrovnatelná se stavem před nákazou. Obíhá teď různá vyšetření a snaží se s doktory přijít na to, co to s ním tedy je a co virus v těle napáchal. Podle rozhovorů s vyléčenými, které tu a tam přinese třeba česká televize ve zprávách, je spousta podobných případů. Rekonvalescence je dlouhá a to i u mladých, zdravých lidí, kteří mají lehčí průběh. Nevím, o tohle máte zájem? Já tedy moc ne.

Šest týdnů na ventilátoru

Na twitteru i facebooku se hojně sdílel příběh amerického svalovce, který si také myslel, že se ho virus netýká a pak strávil 6 týdnů na ventilátoru. To je tak trochu vzkaz pro všechny ty neporazitelné namachrované frajírky u nás, kteří mají pocit, že na ně nemoc nemůže. Bohužel nikdo nevíme, jak naše těla zareagují. Někdy s minimálními příznaky přežije 100 letá babička a jindy to nečekaně skolí i mladíka. Takže více pokory by neškodilo.


Co v tom Česku blbnete?

Rozhovor s přáteli v zahraničí probíhá asi takto: "Hele, co blbnete v tom Česku, vždyť jste na tom byli tak dobře. Proč spěcháte s tím uvolněním? Otevírají školy? Proč tak rychlý návrat, když zdaleka není konec? Vždyť Slovensko je na tom líp a přitom jsou mnohem opatrnější."

„No, víš… je pro mě těžké to vysvětlovat - ale ono tady dost lidí na koronavirus….nevěří.“ „Jak jako nevěří?????? Oni se nedívají na zprávy? Nevědí, co se děje v jednotlivých zemích?“ „No, myslí, že je to hoax… že to je nějaká bouda, nafouknutý problém, mediální bublina.“ „To snad ne?! A co ti všichni mrtví, co tu máme?! 100 000 lidí jen tady v USA!“ „Těžko se mi to vysvětluje… Ti podle nich zemřeli na něco jiného… nebo používajíí takovou podivnou formulku „s kovidem“. „Aha… Jako s AIDSem? S cholerou? S Ebolou? S rakovinou? Nemoci tedy neexistují? Protože většina lidí přece nakonec zemře na zástavu srdce nebo mozkovou smrt…“ „Jo, nějak tak… Argumenty na ně nezabírají, je to bezmoc.“ „Tomu se těžko věří!“ Dlouhé mlčení. A já se stydím. Za ty popírače. A jejich řeči.





Popírání holocaustu

Nikdy jsem tomu úplně nerozuměla, jak bylo v minulosti možné, popírat holocaust, když prokazatelně zemřely miliony lidí. Zemřeli ti lidé dnešní logikou popíračů tedy „s válkou?“, zemřeli by jednou stejně? Byli asi trochu nemocní a slabí, když nezvládli koncentrák? Teď to bohužel chápu…. Jak asi muselo být lidem, kteří s nasazením vlastního života přinášeli zprávy z koncentračních táborů, kde nacisté zabíjeli židy v plynových komorách a lidé tomu nevěřili, protože, to přece není možné… Oni tam přece určitě jen pracují v těch táborech - a navíc, kdo by si tím chtěl kazit nedělní procházku? Nechte nás žít a myslet pozitivně! Pokud se o tom objevil někde článek – noviny jistě přeháněly?

Šmucleriáda a stupidní boj o roušky

Musím říct, že Češi mě 2x mile překvapili – dokonce dojali. Poprvé, když se vrhli s vervou na domácí šití roušek a podruhé teď, kdy i poté, co se roušky staly dobrovolné, je spousta dál nosí. To mi dalo naději, že značná část spoluobčanů chápe, že nejde o žádný výmysl české vlády, ale o individuální ochranu každého proti viru, který s nařízeními vlády nesouvisí a zatím fakt nikam nezmizel.

Ambiciozní zubař Roman Šmucler, kterého je všude plno, přestože není zrovna lékařem v oboru virologie, byl zcela zaskočen. Přišel s pohotovou reakcí z planety Konspirace, když pravil: „Musím uznat, že v Praze je fakt spousta lidí s rouškou na ulici a klidně i dvacetiletí. Je to jako 1968/1969. Nejdřív náhubek nasadili silou, pak už to dělali lidé sami. Tato noc nebude krátká…“ Šmuclerovi stoupenci pak došli ke geniálnímu závěru, že kdo si nechal roušku, automaticky má v sobě zakořeněn komunismus a k tomu volí Babiše. Zajímavé je, že předtím pořád volali po svobodném rozhodnutí a volnosti, teď svobodu mají a zase je to problém? Že by to bylo tím, že si venku mezi dobrovolně orouškovanými připadají náhle tak trochu jako neohleduplní sobci? To už ale není náš problém, že.



Je pro mě fascinující, kolik lidí, které jinak považuji za inteligentní, se zapojilo do války proti rouškám v rukou mocných, kteří nás utlačují náhubky. Přitom roušky tu byly vždycky – nejen pro lékaře, ale například i pro onkologické pacienty nebo pacienty se sníženou imunitou, kteří je nosili, aby snížili možnost nákazy, např. v MHD. Nikdo je nechtěl UMLČOVAT, ale pomoct jim přežít a snížit riziko ohrožení.

Roušky samozřejmě mají funkčnost různou, nic není stoprocentní – a jako mokré – jsou k ničemu, proto je potřeba je často měnit za čisté. Ale není pravda, že mají nulovou účinnost. Viz video, kam až doletí kapénky bez zakrytí úst a kam doletí s nimi.





Jak chrání rouška se můžete přesvědčit i ZDE

Jistě, všichni víme, že to není ideální ochrana a je to otravné, ale lepší zatím nemáme. Pokud se podíváte na to, jak dopadly země, které nasadily roušky včas – jsou na tom výrazně lépe, než ty, které s tím začaly později nebo vůbec. Tvrdit, že vláda nás tu uvrhla do rouškokracie… mi přijde jako tvrzení, které se hodí spíše na konspirační weby typu Sputnik nebo Aeronet. Je to nesmysl. Roušky přece nejsou jen v Česku – je to něco, co testují vlády všude.

Jinak já osobně jsem v tuto chvíli (kdy je situace v ČR docela dobrá) pro roušky uvnitř a tam, kde je zvýšený počet cizích osob. Lidé, kteří si hrají na disidenty, když na jednání mezi lidmi na protest sundají roušku... no to už mi takzvaně hlava vůbec nebere.

Nákazu jsme v Česku přísnou karanténou zpomalili, logicky proto nemáme tolik úmrtí

Nejnovější modlou popíračů je statistika, která prý dokazuje, že – virus není nebezpečný, protože na něj v Česku nakonec skoro nikdo nezemřel – jen 317 lidí. Tato úvaha má ale jednu zásadní trhlinu v logice. A člověk by řekl, že je to na první pohled zřejmé... Jasně, že naštěstí zemřelo málo lidí, protože jsme přece přijali velmi přísná opatření a ta zabrala. Pamatujete na „společně to dokážeme“ – no, tak jsme to prozatím dokázali. To je dobrá zpráva. Byli jsme opatrní, dodržovali zákaz vycházení - a proto se infekce zatím neměla šanci rozjet a nepřišlo zahlcení zdravotního systému a zbytečný nárůst úmrtí.

Vyvozovat z nízkého počtu úmrtí po karanténě, že virus tím pádem není nebezpečný, je asi jako říkat, že když se podařilo včas uhasit požár, tak z toho plyne, že oheň není nebezpečný. Tak určitě...

Pokud takového popírače potkáte, můžete ho uzemnit následující tabulkou, která jasně ukazuje, jak jsme opatřeními srazili reprodukční číslo. Funguje to… Dodržujeme-li sociální vzdálenosti, je-li většina z nás opatrná a nechodí se sdružovat ve velkých skupinách, virus nemá, jak se dál šířit a oslabuje.

Celou prezentaci dat UZISu k 20.5. si můžete prohlédnout ZDE



Podvržené fotky rakví a titulní strana NY TIMES

Popírači také milují sdílení zaměněných fotek rakví z Itálie, které mají prokázat, že virus neexistuje a za vším jsou ilumináti, Gates, co nás chce očipovat, Babiš, zelení mužíci (doplňte si sami). Tak, pokud se vám chce s nimi debatovat, zde máte zbraň na protiútok. Ano, ta fotka pochází odjinud a někdo ji upravil a dal na sociální sítě, ale vtip je v tom, že oficiální média ji nezveřejnila. To, že se podvrh dostal na sociální sítě, nedokazuje vůbec nic, ani není podkladem pro tvrzení, že média (včetně České televize) se podílejí na výrobě největší lži světa - viru, co není.



Příběh jednoho hoaxu, který obletěl svět: Lampedusa 2013 = Bergamo 2020

Vir skutečně je a zabíjí. Viz titulní strana New York Times se jmény zemřelých, kdo nevěří, ať tam běží a může si to na hřbitovech začít ověřovat.



Nechte nás žít. Nedá se nic dělat. Vir tu s námi bude navždy!

Ano, tohle je nejoblíbenější výkřik popíračů. Ale je to tak vážně? Pravda je, že zatím stoprocentně nikdo neví, co bude. Možná tu skutečně vir bude i na podzim a další a další sezóny. Možná ale naopak zeslábne a téměř vymizí jako SARS nebo MERS. Možná se najde účinný lék. V Česku se na pacientech testuje hned několik medikamentů a postupů - včetně krevní plazmy od vyléčených pacientů.



A možná také bude na konci roku dostupná první vakcína a Covid nás přestane otravovat stejně jako jiné nemoci, proti kterým máme účinná očkování. Každopádně si myslím, že se vyplatí s návratem k normálnímu životu bez jakékoliv opatrnosti ještě počkat. Už jen z ohleduplnosti k lékařům a ohroženým skupinám. To, že jsme měli štěstí a opatření zabrala, ještě neznamená, že se nákaza nemůže znovu rozšířit a zbytečně zabíjet. Promoření, dle nejnovějších výzkumů ve Švědsku, totiž nevyšlo a protilátky má i nyní pouze malé procento obyvatel. Zato mrtvých tam mají k dnešku 4125. Hlavně, že je nechali žít jejich životy…. Tedy vlastně, jen některé.... a těch druhých, co to odnesli, se na názor už nikdo zeptat nemůže. Bohužel.

Nepíšu tento seriál, abych někoho strašila. Také chápu, že nemůžeme zůstat všichni zavřeni doma a musíme omezeně fungovat. Ale jít z extrému do extrému a předstírat, že virus jsme již zcela porazili a dál nás nezajímá, je pohled poněkud krátkozraký.