Účastnice zájezdu: jak jsme jeli s cestovní kanceláří k moři
Účastnice zájezdu (skoro jako od Viewegha) jsou zpět. Rozhodla jsem se narychlo, že dětem letos dopřeju nekomplikovanou dovolenou bez tatínka ala "cestovka". Ani si nepamatuju, kdy jsem cestovní kancelář využila naposled. Tak ať děti (dvě holčičky a syn kamarádky) taky vidí, jak cestuje lid. Chtěli jsme krátký let, moře, písek, all inclusive bez starostí a příznivou cenu. No, tak jsme to dostali a k tomu celou řadu dalších až neskutečných pitoreskních zážitků s našimi spoluobčany cestujícími za sluncem. Uáá. Budu vám to dávkovat postupně. Wifi připojení tam bylo spíš jen jako vtip, tak jsme si dali nečekaný digitální detox a jsme o týden pozadu.
Myslím, že je blbý, když jakýkoliv národ ovládne nějaké letovisko. Vždy je to otravné. Lepší je rozmanitost. Letos naštěstí necestují Rusové. Francouzi a Němci byli v hotelu v menšině, zato Češi dorazili masivně, takže občas jsme si (zejména u bazénu) s kamarádkou lékařkou Maruškou připadaly jako v Podolí nebo na Mácháči.
Češi kompletně obsadili resort, především okolí bazénu... Během prvního dne se spálili do ruda (a že to v Africe fakt opaluje), k tomu se nalévali drinky z all inclusive a tvořili nesmyslné fronty na všech místech, kde to vůbec není potřeba. Vzpomněla jsem si na toho pána, co se na Chodově postavil do fronty na předražené bižu šperky PANDORA a když se ho reportér zeptal, na co čeká, řekl, že neví, ale asi něco dobrýho, když na to každej stojí frontu... Tohle náš národ umí kdekoliv... i v all inclusive letovisku. Fronta! Postavím se tam.
Ale my si tím nekazily náladu a raději se ke krajanům pokud možno nehlásily.
Tento díl zápisků z naší dovolené na Djerbě, chci věnovat jazykové (ne)vybavenosti našich spoluobčanů přesouvajících se s „cestovkou“, kteří jsou v nouzi skutečně velmi kreativní.
Češtinou se dorozumíte všude, hlavně, když to bude PO-MA-LU
Především tedy obdivuji odvahu každého, kdo neumí ani jeden cizí jazyk, že se neohroženě sám vydává do světa. Protože já bych se bála, že při prvních potížích si nebudu vědět rady a aspoň u jednoho člena výpravy bych si zajistila základní znalost angličtiny.
Ne tak ale ryzí český či slovenský cestovatel. Vlastencovo srdce může zaplesat, neboť tito lidé pojali pocit, že češtinou či slovenštinou se dorozumíte zcela všude a stačí mluvit PO-MA-LU a oni to ti "místní blbečci" už nějak pochopí.
To, že jsou tam Tunisané hovořící arabsky tak trochu doma a my jaksi na návštěvě s pro ně cizí chrčivou naprosto nesrozumitelnou hatmatilkou, jim nějak ne a ne docvaknout. A když Češi a Slováci jsou v hotelu většinou, to už je úplné jazykové peklo a pro mě pokladnice vtipných historek.
Tunisané samozřejmě chápou, že je v jejich obchodím zájmu naučit se několik našich frází, protože blbý krajan se na "ahoooj, jag si máááš??? Chceš zadáármoo? Českíííí?" nachytá a už kupuje ručníky, palmičky (vývoz palem je mimochodem zakázán), jezdí na nebohém znaveném žíznivém koni či smutném velbloudovi (kde jsou ochránci zvířat, když je potřebujete) nebo kupuje předražený výlet do nikam.
Možná v „devadesátkách“ jsme byli všichni chvilkově oslněni, když někdo věděl, že existuje Česko (Československo) a uměl "ahoj", ale dnes už je to spíše otravné. Já například na dovolené češtinu pokud možno od sousedů slyšet nechci, naopak chci poslouchat cizí jazyky a používat angličtinu nebo němčinu či italštinu a ne si připadat jak doma v hospodě.
Čau amígo, yesterday čokolád!
Mezi naše top zážitky patřilo setkání se slovenským párem na pláži, které u jejich lehátka navštívil místní prodejce čehosi. Probíhalo to takto. Prostorově výrazný Slovák opálený do ruda pozdraví prodejce nadšeně „Čau amígo!“. Prodejce je také nadšen, protože když se s nim začnete bavit – on tomu samozřejmě rozumí tak, že chcete nakoupit. To ale neprohlédl Slovák, ten si nejspíš myslí, že našel na pláži kámoše. Prodejce hovoří pěknou angličtinou a říká Slovákovi: „Kde jste včera byli, neviděl jsem vás tady?“ Slovákova manželka zachytí slovo: „Yesterday“ a začne to opakovat. Yesterday, yesterday – to je zítra, že jo? Něco ti chce – že zítra. Chlap Slovensky směrem k prodejci – Zítra co, amigo? (Yesterday je včera... cedím přes zuby já...)
Prodejce pochopí, že je zle, chechtá se a praví plynulou angličtinou: „A tvoje pěkná paní preferuje taková velká tlustá růžová prasátka, jako jsi ty, nebo by se jí spíš líbil někdo čokoládový jako já?“ Blbka samozřejmě zachytí slovo „Čokolád“ – a začne říkat – „yeees, yees, čokolád, ňam, ňam…“ Hele, on nás zítra zve na čokoládu asi?“ To už se musím držet, abych nevyprskla smíchy. Směje se i prodejce a vytáhne google translator a hlasem řekne text arabsky. Ten se krásně přeloží do Slovenštiny a konečně pár pochopí, že jde o nabídku prodeje nějakého výletu na Pirátskou loď či co. Raději jdu plavat do moře, abych to nemusela poslouchat dál.
Néééé cibule, nééééééé tomáto!
Paní u snídaně stojí za mnou ve frontě na čerstvou omeletu, co dělá přímo kuchař. Přesto, že není ještě na řadě, začne na kuchaře mávat rukama a volat. „Já – já – dvě omelet! Néééé cibule, nééééééé tomáto!“ Kuchař valí oči na mě, já se chechtám a raději to přeložím, aby paní dostala, co potřebuje. Pak kuchař udělá omeletu mně a paní ječí, že ona ale říkala – nééé cibule, néé tomáto. „Ještě nejste na řadě…. A nebojte, kuchař už to pochopil,“ říkám já, usmívám se a myslím si něco o prdeli, stejně jako onen kuchař.
Další veselou historku zachytila moje spolucestovatelka Maruška, když na chodbě uviděla nešťastnou Češku, která si zabouchla klíč (kartu) v pokoji. Přiběhla k nebohé uklízečce a volala na ni přes celou chodbu. „Heeelp, Heeelp, dvééééře PUFFF!“
Maruška byla také svědkem úžasného objednávání vody na all inclusive baru, kde se dotyčný nebo dotyčná (už nevím) dožadovala: „JEDNO AQUA!!!“ - naštěstí měla vztyčený JEDEN prst a tím také ukazovala na plastovou lahev, takže číšník nakonec pochopil.
Já do vás doláááre a vy do mě bezcenné papíreeeee
Při odjezdu se ještě vracely na recepci plážové ručníky, které sice hotel poskytuje zdarma za vratnou zálohu, ale vy zálohu zaplatíte většinou v eurech nebo jiných valutách a oni vám ji samozřejmě pak vracejí v místní měně. Ta je vám poslední den k ničemu a tak trochu se počítá s tím, že to necháte jako dýško nebo si koupíte pohled či odznáček v místním marketu. Jasně, je to ojeb… ale proboha, jsou to asi 2 a půl eura nebo tak něco. Je to napsané velkým písmem česky v pokynech od delegáta. Prostě se to tu tak dělá, nechceš to? Nejezdi do Tunisu… Ovšem stejně se paní na recepci začne rozčilovat a provolávat v pro Tunisany nesrozumitelném jazyce: „Já do vás doláááre a vy do mě bezcenné papíreeeee“. Nevím, jak to dopadlo, možná tam kvůli 85 korunám stojí ještě dnes…
To je pro dnešek asi tak všechno.
Ať žije cestování s cestovními kancelářemi. Je to skutečná zábava.
Myslím, že je blbý, když jakýkoliv národ ovládne nějaké letovisko. Vždy je to otravné. Lepší je rozmanitost. Letos naštěstí necestují Rusové. Francouzi a Němci byli v hotelu v menšině, zato Češi dorazili masivně, takže občas jsme si (zejména u bazénu) s kamarádkou lékařkou Maruškou připadaly jako v Podolí nebo na Mácháči.
Češi kompletně obsadili resort, především okolí bazénu... Během prvního dne se spálili do ruda (a že to v Africe fakt opaluje), k tomu se nalévali drinky z all inclusive a tvořili nesmyslné fronty na všech místech, kde to vůbec není potřeba. Vzpomněla jsem si na toho pána, co se na Chodově postavil do fronty na předražené bižu šperky PANDORA a když se ho reportér zeptal, na co čeká, řekl, že neví, ale asi něco dobrýho, když na to každej stojí frontu... Tohle náš národ umí kdekoliv... i v all inclusive letovisku. Fronta! Postavím se tam.
Ale my si tím nekazily náladu a raději se ke krajanům pokud možno nehlásily.
Tento díl zápisků z naší dovolené na Djerbě, chci věnovat jazykové (ne)vybavenosti našich spoluobčanů přesouvajících se s „cestovkou“, kteří jsou v nouzi skutečně velmi kreativní.
Češtinou se dorozumíte všude, hlavně, když to bude PO-MA-LU
Především tedy obdivuji odvahu každého, kdo neumí ani jeden cizí jazyk, že se neohroženě sám vydává do světa. Protože já bych se bála, že při prvních potížích si nebudu vědět rady a aspoň u jednoho člena výpravy bych si zajistila základní znalost angličtiny.
Ne tak ale ryzí český či slovenský cestovatel. Vlastencovo srdce může zaplesat, neboť tito lidé pojali pocit, že češtinou či slovenštinou se dorozumíte zcela všude a stačí mluvit PO-MA-LU a oni to ti "místní blbečci" už nějak pochopí.
To, že jsou tam Tunisané hovořící arabsky tak trochu doma a my jaksi na návštěvě s pro ně cizí chrčivou naprosto nesrozumitelnou hatmatilkou, jim nějak ne a ne docvaknout. A když Češi a Slováci jsou v hotelu většinou, to už je úplné jazykové peklo a pro mě pokladnice vtipných historek.
Tunisané samozřejmě chápou, že je v jejich obchodím zájmu naučit se několik našich frází, protože blbý krajan se na "ahoooj, jag si máááš??? Chceš zadáármoo? Českíííí?" nachytá a už kupuje ručníky, palmičky (vývoz palem je mimochodem zakázán), jezdí na nebohém znaveném žíznivém koni či smutném velbloudovi (kde jsou ochránci zvířat, když je potřebujete) nebo kupuje předražený výlet do nikam.
Možná v „devadesátkách“ jsme byli všichni chvilkově oslněni, když někdo věděl, že existuje Česko (Československo) a uměl "ahoj", ale dnes už je to spíše otravné. Já například na dovolené češtinu pokud možno od sousedů slyšet nechci, naopak chci poslouchat cizí jazyky a používat angličtinu nebo němčinu či italštinu a ne si připadat jak doma v hospodě.
Čau amígo, yesterday čokolád!
Mezi naše top zážitky patřilo setkání se slovenským párem na pláži, které u jejich lehátka navštívil místní prodejce čehosi. Probíhalo to takto. Prostorově výrazný Slovák opálený do ruda pozdraví prodejce nadšeně „Čau amígo!“. Prodejce je také nadšen, protože když se s nim začnete bavit – on tomu samozřejmě rozumí tak, že chcete nakoupit. To ale neprohlédl Slovák, ten si nejspíš myslí, že našel na pláži kámoše. Prodejce hovoří pěknou angličtinou a říká Slovákovi: „Kde jste včera byli, neviděl jsem vás tady?“ Slovákova manželka zachytí slovo: „Yesterday“ a začne to opakovat. Yesterday, yesterday – to je zítra, že jo? Něco ti chce – že zítra. Chlap Slovensky směrem k prodejci – Zítra co, amigo? (Yesterday je včera... cedím přes zuby já...)
Prodejce pochopí, že je zle, chechtá se a praví plynulou angličtinou: „A tvoje pěkná paní preferuje taková velká tlustá růžová prasátka, jako jsi ty, nebo by se jí spíš líbil někdo čokoládový jako já?“ Blbka samozřejmě zachytí slovo „Čokolád“ – a začne říkat – „yeees, yees, čokolád, ňam, ňam…“ Hele, on nás zítra zve na čokoládu asi?“ To už se musím držet, abych nevyprskla smíchy. Směje se i prodejce a vytáhne google translator a hlasem řekne text arabsky. Ten se krásně přeloží do Slovenštiny a konečně pár pochopí, že jde o nabídku prodeje nějakého výletu na Pirátskou loď či co. Raději jdu plavat do moře, abych to nemusela poslouchat dál.
Néééé cibule, nééééééé tomáto!
Paní u snídaně stojí za mnou ve frontě na čerstvou omeletu, co dělá přímo kuchař. Přesto, že není ještě na řadě, začne na kuchaře mávat rukama a volat. „Já – já – dvě omelet! Néééé cibule, nééééééé tomáto!“ Kuchař valí oči na mě, já se chechtám a raději to přeložím, aby paní dostala, co potřebuje. Pak kuchař udělá omeletu mně a paní ječí, že ona ale říkala – nééé cibule, néé tomáto. „Ještě nejste na řadě…. A nebojte, kuchař už to pochopil,“ říkám já, usmívám se a myslím si něco o prdeli, stejně jako onen kuchař.
Další veselou historku zachytila moje spolucestovatelka Maruška, když na chodbě uviděla nešťastnou Češku, která si zabouchla klíč (kartu) v pokoji. Přiběhla k nebohé uklízečce a volala na ni přes celou chodbu. „Heeelp, Heeelp, dvééééře PUFFF!“
Maruška byla také svědkem úžasného objednávání vody na all inclusive baru, kde se dotyčný nebo dotyčná (už nevím) dožadovala: „JEDNO AQUA!!!“ - naštěstí měla vztyčený JEDEN prst a tím také ukazovala na plastovou lahev, takže číšník nakonec pochopil.
Já do vás doláááre a vy do mě bezcenné papíreeeee
Při odjezdu se ještě vracely na recepci plážové ručníky, které sice hotel poskytuje zdarma za vratnou zálohu, ale vy zálohu zaplatíte většinou v eurech nebo jiných valutách a oni vám ji samozřejmě pak vracejí v místní měně. Ta je vám poslední den k ničemu a tak trochu se počítá s tím, že to necháte jako dýško nebo si koupíte pohled či odznáček v místním marketu. Jasně, je to ojeb… ale proboha, jsou to asi 2 a půl eura nebo tak něco. Je to napsané velkým písmem česky v pokynech od delegáta. Prostě se to tu tak dělá, nechceš to? Nejezdi do Tunisu… Ovšem stejně se paní na recepci začne rozčilovat a provolávat v pro Tunisany nesrozumitelném jazyce: „Já do vás doláááre a vy do mě bezcenné papíreeeee“. Nevím, jak to dopadlo, možná tam kvůli 85 korunám stojí ještě dnes…
To je pro dnešek asi tak všechno.
Ať žije cestování s cestovními kancelářemi. Je to skutečná zábava.