I kdyby se v Islámábádu zastavily všem lidem hodinky, o čase přehled neztratí.
K pravidelným výzvám muezzinů k motlitbě se nedávno přidal ještě další „orientační“ faktor. Výpadky elektřiny.V každém obvodu přicházejí v jinou dobu, nicméně s železnou pravidelností jednou za tři hodiny. Pokud to berete z humorné stránky, učí vás to plánovat. Zvyknete si, že mezi sedmou a osmou ráno vodu na čaj v rychlovarné konvici prostě neuvaříte, že je lepší si na inkriminové hodiny naplánovat schůzky, než přemlouvat baterku u laptopu, ať ještě chvíli vydrží. Naučíte se dávat svíčky a čelovku na stejná místa, abyste si ve tmě ušetřili hru na slepou bábu a to, že v jedenáct večer máte nucenou večerku se snažíte brát jako výhodu pro delší spánek. Jenže...
“Chci se odstěhovat do Itálie. Prostě to udělám,” sděluje mi známý Nisar poté, co se vrátil ze třídenního školení v Římě. Když se ho ptám na důvody, nasadí blažený výraz a vypálí:”Je tam tak čisto a řidiči se chovají mile. Stačí, abys jako chodec dal nohu do vozovky a už zastavují, nikdo tam netroubí, to ticho.” Jeho popis mě rozesmál. Jakkoliv mám Itálii ráda, rozhodně jí nepovažuji za ráj ticha a veleslušných řidičů. Jenže pak si vybavím jedinou cestu do práce a musím dát Nisarovi za pravdu. V porovnání s pákistánským řidičem, je ten italský skutečně vzorem všech řidičských ctností a grácie.