Pákistánskému prezidentovi hrozí odvolání z funkce. Poprvé v historii země. Tzv. impeachment proti prezidentu Parvízi Mušarafovi navrhly koaliční strany PPP a PML-N. Jejich hlavní představitelé Ásif Zardárí a Naváz Šaríf chtějí, aby Mušaraf požádal parlament o vyslovení důvěry. Pokud neuspěje, měli by ho zákonodárci odvolat. Co může takový krok s asijskou nukleární velmocí udělat? Scénářů se nabízí několik.

Mušaraf se nevzdá lehko

Koaliční partneři sice na veřejnosti nasadili sebevědomou tvář a tvrdí, že odvolání prezidenta mají v kapse. Dvou třetinovou podporu obou komor parlamentu, ale ve skutečnosti zdaleka jistou nemají. Chybí jim k tomu minimálně 21 hlasů.Ty mohou získat od menších stran a nezávislých. Stejně tak ale Parvíz Mušaraf. Politiky proto v nejbližších dnech čekají hlavně zákulisní bojůvky. Přemlouvání, smlouvání, vážení sympatií. Že si jejich přemírou není jistý ani prezident naznačilo jeho zrušení cesty na zahájení Olympijských her a urychlené svolání štábu odborníků na ústavní právo. Média spekulovala i o tajné schůzce s velitelem armády Ašfakem Kajáním. Armáda byla Mušarafovou oporou celých devět let jeho vlády a dá se očekávat, že jako často v dějinách Pákistánu, bude její postoj v případě kritického vyvrcholení situace rozhodující. A nebo ne? Mušarafův zapřisáhlý nepřítel Naváz Šaríf mu přes média vzkázal: „80. i 90. léta už jsou za námi.“ Narážel sice na možnost, že by chtěl prezident využít svého práva rozpustit parlament, k roli armády se, ale jeho věta vztahuje také a možná víc, než se na první pohled zdálo.

Armáda alias deux ex machina

Únorové volby z Pákistánu sice neudělaly demokracii, ve vztahu vojáků a exekutivy, nicméně ke změně došlo. Armáda se z řešení „civilních“ záležitostí do značné míry stáhla. Poměrně klidně ohodnotila (aniž ovšem provedla) i požadavek koalice, aby velitelé v budoucnu s vládou konzultovali všechny prováděné vojenské operace. K humbuku došlo až nedávno, kdy se exekutiva pokusila pod sebe – konkrétně pod ministerstvo vnitra – stáhnout tajné služby. Politici nicméně rychle pochopili, že vstoupili na příliš tenký led a od svého nařízení raději upustili. Alespoň načas. Sžívání se civilistů s generály tedy probíhá nikoliv bez zádrhelů, leč v rámci hledání nového vztahu mezi dlouho odloučenými partnery. A je s velkým otazníkem, zda by se armádě chtělo, v případě eskalace současné situace, narušit tento vývoj dalším z řady armádních pučů. U lidu by jí to, narozdíl od toho posledního v roce 1999, mnoho sympatií nepřineslo. Jak správně připomněl Naváz Šaríf, ta léta jsou za námi. Tehdy byl nenáviděným, zkorumpovaným premiérem, kterého armáda pomohla generálu Mušarafovi vyhnat ze země. Jako už víckrát v trochu zacyklených dějinách země „spasila“ lid od zlého vůdce. Jenže teď je v pozici onoho zloducha nikoliv Šaríf, ale Mušaraf. To, že mezi lidmi není populární ukázaly nejen únorové parlamentní volby a nedávné provinční volby v Pundžábu, ale upozorňují na to i průzkumy veřejného mínění. Podle posledního, provedeného Mezinárodním republikánským institutem se sídlem v USA, si přeje Mušarafovo odstoupení 83% obyvatel. Kdo naopak vychází s čím dál s lepším hodnocením je - Naváz Šaríf.

Šaríf vítězící, čekající

To, že se Šaríf, podobně jako před devíti lety Mušaraf, staví do role „posledního spravedlivého“ je v Pákistánu už téměř folklór a zdá se, že paměť obyvatel vláčených rostoucí inflací, cenami potravin i benzínu a vleklou energetickou krizí, je milosrdně krátká. Šarífova pozice se ale mění i v očích generálů. Jeho strana PML-N je islámsky konzervativní, s velkou podporou v Saudské Arábii. A tradiční islamisté zas mají, jakkoliv se to snažil Parvíz Mušaraf změnit, sympatie armády. Je sice zbytečné spekulovat, zda se armáda v případné kritické situaci přikloní k Mušarafovi či Šarífovi. Prezident by měl téměř jistě navrch. Jak už jsem ale naznačila, armádě se nechce do sporu vměšovat, alespoň zatím a raději by nechala politiky, ať si vyřeší svůj spor na parlamentní půdě.
V případě, že by prezident odstoupil nebo byl v zákonném procesu odvolán bude mít Naváz Šaríf dvounásobný důvod k radosti. Nezbavil by se jen své „noční můry“ Mušarafa. Téměř jistě by vyšel vítězně i z případného duelu o sympatie armády a lidu s vdovcem po Benair Bhutové, Ásifem Zardárím. Ten kličkováním mezi závazky k voličům a strachem ze zrušení amnestie, kterou mu před volbami udělil právě prezident, nezískal na váženosti ani u občanů a rozhodně ne u vojáků. Mužem činu se pomalu ale jistě v očích všech stává Naváz Šaríf, Zardárího koaliční partner a možná i budoucí soupeř.