„Mušaraf zmizel,“ vzlyká na chodníku před naším domem sousedka Hamna. „Cože? Už? Kdy a kam?“ Přemíra zájmu z mé strany jí viditelně překvapila. „Nevíme, ještě předevčírem vylízal misku, od té doby ale zůstala netknutá.“ Můj výbuch smíchu jí očividně nětěší. „Jenže ty mluvíš o vašem kocourovi a já o prezidentovi!“ „Aha, no tak ten asi brzy zmizí taky,“ ušklíbne se Hamna.

Bere věci s nadhledem, takových lidí je, ale mezi Pákistánci čím dál míň. Mnohahodinové každodenní výpadky proudu, rostoucí inflace, náhlé zdražení benzínu a zprávy o Tálibánu expandujícím z pohraniční oblasti s Afghánistánem hlouběji do vnitrozemí, to všechno lidi frustruje. A většina z nich neváhá označit viníka. „Mušaraf. To je jeho dědictví. Už aby byl pryč. Chceme nového prezidenta,“ rozčiluje se Ámir, písař z cihelny kus od Islámábádu. Je Paštun z oblasti tzv. kmenových území, které dostal pod kontrolu Tálibán. „Včera jsem musel ubytovat dvacet lidí, přijeli bratři i s rodinami, prchli před Tálibánci. Chtějí, aby ženy chodily zahalené a nejlíp nevycházely z domu. To ale nejde. My jsme zemědělci, u nás ženy vždycky dělaly na polích.“

Ámirova tvář dostává bojový výraz:“A ceny. Kam to povede? Tahle lahev,“ ukáže na litr a půl Pepsi–Coly,“ještě před pár měsíci stála 50 rupií, teď za ní dám 100. Tohle musí nový prezident změnit. Měl by do svých rukou dostat veškerou moc a konečně věci rozhýbat, stáhnout ceny a vyhnat Tálibánce.“

Kult osobnosti, krále, který všechno změní je v pákistánské politice jev, který neodbouraly ani poměrně demokratické volby. Běžný Pákistánec chce vůdce, který určí směr a vytrhne lid z bídy. Parvéz Mušarraf byl tímto „králem“ na konci devadesátých let, kdy Pákistánce zachránil před zkorumpovanou vládou premiéra Naváze Šarífa. Vypadá to skoro jako hříčka osudu, ale v mírně zacyklených dějinách Pákistánu, není příliš velkým překvapením, že teď, o devět let později, je pro čím dál víc obyvatel důvěryhodným vůdcem právě onen muž. Naváz Šaríf.

Saúdsko-arabská spojka

Narozdíl od svého vládního koaličního partnera Ásifa Zardárího byl Šaríf od únorových voleb konsistentní. Vytknul si dva cíle-dosadit zpět soudce Nejvyššího soudu odvolané vloni Mušarrafem a prezidenta dohnat k odstoupení. Kombinací mediálního a politického tlaku dostal vůdce PLM-N na svou stranu nejen veřejnost a většinu politiků nakonec, ale i váhajícího vdovce po Benazír Bhuttové, Zardárího. Ten s Mušarafem udržoval neutrální vztah především kvůli amnestii, kterou mu prezident udělil před volbami a jejíhož případného zrušení se obával.

Zardárího trpělivost, ale nakonec zlomil sám Mušaraf. Na konci července vyrukoval s kritikou koaliční vlády, kterou označil jako nefuknční. V kabinetu to vyvolalo zděšení – připravuje si prezident půdu pro případné rozpuštění vlády a znovupřevzetí moci? Impeachment, který vláda navrhla, měl takový scénář navždy zhatit. Plán na odvolání prezidenta zdaleka neměl jistou podporu dvou třetin parlamentu. Hlasování v rámci provincií, ale ukázalo, že Mušarrafova loď není tak stabilní, jak se zprvu zdálo. Přes palubu začali vyskakovat nejdřív jeho příznivci a pak i členové vlastní strany. Rezoluci o odvolání prezidenta schválily většinou hlasů všechny provinční parlamenty a daly vládě zelenou k zahájení impeachmentu.

Mušarafovy naděje zklamala nakonec i armáda, na jejíž případný zásah sázel. Oficiálně zaujala neutralitu. Podle neoficiálních zdrojů se, ale generálové snažili pro svého bývalého velitele vyjednat důstojný odchod bez hrozby soudu, který vyžaduje Naváz Šaríf. Jestli se jim to povedlo, zůstává zahaleno tajemstvím i poté, co Pervéz Mušarraf oznámil svou rezignaci. Mnohé neoficiální zdroje tvrdily, že okamžitě odjede ze země. Spekulovalo se o Spojených Arabských Emirátech nebo Saudské Arábii. Śéf jejích tajných služeb v pátek jednal v Islamábádu. Sám ex-prezident, ale v rezignačním projevu naznačil, že o jeho budoucnosti rozhodne lid. Nasvědčují tomu i poslední zprávy, že to bude nikoliv vláda, ale parlament, který rozhodne, zda ex-prezident vůbec může být za své činy souzen.

Pervéz Mušaraf zatím zůstává v Pákistánu. A jeho lid slaví. Rezignace prezidenta dodala Pákistánům novou naději, že se věci v jejich zemi pohnou k lepšímu. Jestli, ale bude vláda schopná jejich očekávání naplnit je velkou otázkou. Partnerství koalice stojí na velmi křehkých základech. Spojila je především nenávist k Pervézi Mušarrfovi a to je na řešení velmi složité situace, ve které se Pákistán nachází, přeci jen trochu málo.

Psáno pro HN