Humanitární katastrofa, tak označila pákistánská vláda situaci, ve které se země ocitla po zahájení armádní ofenzívy proti Tálibánu na severozápadě Pákistánu.
Vojáci už druhým týdnem bombardují pozice radikálů v údolí Svát a okrese Buner a Dír. Z oblasti byly ze dne na den nuceny uprchnout statisíce lidí. Desítky tisíc jich proudí do sousedních okresů z konfliktní zóny i teď. Pákistánská vláda zvládá obrovský nápor vnitřních uprchlíků s obtížemi a žádá svět o urgentní pomoc. Jednou z mála západních organizací, která v bezpečnostně rizikové oblasti pracuje je norská nevládní organizace NRC (Norwegian Refugee Council). Její programový ředitel pro Afghánistán a Pákistán, Petr Kostohryz, hodnotí z Pešáváru vzniklou situaci jako kritickou.


Petře, údaje o počtech uprchlíků se neustále mění. Jaké jsou tvé nejaktuálnější informace?

Statistiky vesměs rozlišují běžence z první a z druhé vlny. První začala na konci loňského léta a celkem při ní bylo zaregistrováno asi 560 tisíc uprchlíků. Druhá vlna vypukla před dvěma týdny a nově se zatím zaregistrovalo 485 087 osob. Z toho kolem 56 tisíc v táborech a přes 420 tisíc lidí mimo ně. Počty se ale každý den mění. Registrace se zatím zaměřují převážně na nové uprchlické tábory. V soukromém sektoru – k příbuzným, známým, do podnájmu, kam stále míří převážná většina běženců, registrace silně zaostává. Ze zóny konfliktu navíc denně vycházejí desetitisíce lidí a očekáváme, že pokud armáda naplní sliby o zvolnění režimu výjimečného stavu a nabídku dopravy z bombardovaných oblastí, bude proud nových běženců ještě několik týdnů, možná měsíců pokračovat.

Takže tvrzení vlády, že jde o humanitární katastrofu nejsou přehnaná?

Označení stávající situace, coby humanitární krize realitě zcela jistě odpovídá. Všeobecně se přepokládá, že počet nových běženců se může vyšplhat na osmset tisíc. Což by dohromady dávalo takřka půldruhého miliónu uprchlíků, kteří budou potřebovat humanitární pomoc

Můžeš popsat situaci v okolí Péšávaru, kde se nacházíš? Od minulého roku jsou tam v táborech uprchlíci z Bádžauru, které také vyhnala z domovů ofenzíva armády. Mají se nově příchozí vůbec ještě kam vejít?

V Péšávaru zatím není příliv nových uprchlíků tolik znát. Částečně proto, že se do provinčního centra dostane jen menší část z nich a také proto, že bádžaurští uprchlíci z táborů kolem Péšávaru se začali vracet domů. Největší počet běženců směřuje do okresů Mardan a Swabi, kde se usilovně staví stany pro novou vlnu. V Mardanu byly také za uprchlické tábory dočasně vyhlášeny všechny školy. Asi osmdesát procent běženců nicméně preferuje ubytování v soukromém sektoru. Otázkou zůstává, jak dlouho jim vydrží prostředky, respektive, kdy budou nuceni hledat ubytování, které poskytuje vláda a humanitární organizace v táborech.

Jak místní administrativa zvládá takový nápor organizačně?

Kromě táborů momentálně funguje téměř čtyřicet registračních míst a osmnáct humanitárních logistických center, které provozují místní úřady společně s UNHCR a WFP. Ve všech registračních místech působí i NADRA, která vystavuje ztracené či nikdy nevystavené osobní dokumenty, jež jsou podmínkou humanitární registrace. Při ní rodiny dostávají základní potravinovou pomoc (pšenice, olej, luštěniny) od WFP. Ti, co jdou žít do táborů pak obdrží také základní hygienické a domácí potřeby. Valná většina běženců totiž cestu ze Svátu, která autem trvá dvě hodiny, absolvovala pěšky za desítky hodin a do táborů přišla s holýma rukama.

V jakých životních podmínkách lidé v táborech žijí? Jak dlouho pro ně můžou být únosné?

Já jsem dnes byl ve třech táborech, které byly založeny před několika dny, a musím říct, že způsob, jakým byly zabezpečeny základní potřeby v natolik krátkém čase je obdivuhodný. Problémem, ale zůstává nedostatek ubytovací kapacity a jen základní kvalita poskytovaných služeb, které velmi záhy budou nedostačující. Velkým problémem je také obrovské vedro. Už teď, na začátku léta, je venku čtyřicet stupňů a ve stanu ještě minimálně o deset víc. Třeba pro ženy, kterým paštůnské kulturní tradice nedovolují se ve dne schovávat ve stínu, jak to dělají muži, to je nesnesitelné. Problémy jsou i s vodou. Ta dovážená rychle teplá a děti raději pijí z kontaminovaných potoků, takže nemoci spojené s vedrem a nedostatečnou hygienou na sebe nedají dlouho čekat. V neposlední řadě je obrovským problémem takřka totální závilost běženců na humanitární pomoci.

Prezident Ásif Alí Zardárí objíždí západní země a všude žádá o humanitarní pomoc pro uprchlíky ze Svátu. Jak se o ně, ale postarala vláda? Neměla se připravit líp, před tím, než začala s bombardováním?

Vládní role spočívá převážně v koordinaci pomoci, společně s různými agenturami OSN, registraci běženců mimo tábory, vydávání dokumentů a vydělování pozemků pro nové stanové tábory. Co se přímé vládní humanitární pomoci týče, zatím je zaměřena na poskytování teplé stravy, podporu zdravotních služeb a vzdělávání v táborech. Svorně doufáme, že budou následovat i další kroky.

Hodně lidí zůstává kvůli vyjímečnému stavu uvězněno v bombardovaných oblastech. Uvažuje se o pomoci i pro ně?

Bombardované oblasti jsou momentálně nedostupné. ICRC se například několik dní neúspěšně snaží do Svátu vypravit sanitky se základními léky. Předpokládá se, že pomoc bude možná pouze po ukončení vojenských operací a že ji budou potřebovat stovky tisíc lidí.

Pákistánský tisk hodně píše o vlně solidarity mezi běžnými Pákistánci, kteří ubytovávají uprchlíky, hlásí se jako dobrovolníci. Dá se to vykládat i tak, že chtějí odlehčit vládě? Že souhlasí s jejím tvrdším postupem proti Tálibánu? A co si o ofenzivě myslí uprchlíci?

Podle našich neúplných informací platí asi 65% běženců za ubytování nájem, který se pohybuje v řádech desítek i stovek dolarů. Vlna solidarity je nicméně vidět, protože stany rostou i na soukromých pozemcích, pořádají se veřejné sbírky apod. Rostoucí vliv Tálibánu v Pakistánu nebyl nepodobný situaci v Afghánistánu v polovině devadesátých let. Nejprve byl často vnímán jako hnutí přinášející pořádek, které bohatým bere a chudým dává. Až posléze začal zavádět nepopulární změny (například omezení školství pro dívky) a jeho popularita rychle klesla. Většina uprchlíků, se kterými jsem měl možnost hovořit, je samozřejmě v obrovském stresu z toho, že ze dne na den místo doma, žije ve velmi provizorních podmínkách, a doufá, že se bude moci brzy vrátit.


Kolik teď uprchlíkům pomáhá cizích humanitárních organizací jako je ta vaše? Počítám, že počet bude limitovaný špatnou bezpečnostní situací v Péšávaru. Hrozí únosy cizinců. Poskytla vám vláda nějaké bezpečnostní záruky, např. ochranku, za to, že pomáháte v tak rizikové oblasti?

Vedle agentur OSN a ICRC zde působí pár desítek pakistánských a mezinárodních humanitárních organizací, což je vzhledem k rozsahu problému velmi málo. Bezpečnostní situace není zas tak neúnosná – alespoň v porovnání s Kábulem, kde máme hlavní kancelář - a pakistánská vláda si velice dobře uvědomuje rizika, která mohou číhat, zejména na cizince. Stávající vízový režim dokonce zakazuje cizincům pohybovat se mimo Péšávar bez ozbrojené ochranky, což částečně omezuje naše možnosti výjezdu do terénu a zvyšuje závislost na místních kolezích a organizacích.

Jak dlouho plánujete v Pešáváru zůstat? Za jak dlouho se může situace stabilizovat?

Naše kancelář v Péšávaru se do minulého týdne specializovala na pomoc afghánským uprchlíkům, kterých tu stále žijí téměř dva miliony. Takže v Péšávaru zůstaneme bez ohledu na to, jakým způsobem se nová krize bude vyvíjet. Nikdo si zatím netroufá odhadnout, za jak dlouho se běženci budou moct vrátit do svých domovů. My zatím finalizujeme plány pouze do konce roku, nicméně předpokládáme, že situace potrvá déle a že rozsáhlá humanitární pomoc bude potřeba i při a po případné repatriaci.

ve zkrácené verzi vyšlo v HN