Víc než šest desetiletí funguje Pákistán na principu přežívání. Nijak zásadně nemění ani podmínky pro život svých obyvatel, ani geopolitické nasměrování. Zabití Usámy bin Ládina v Abbottábádu způsobilo, že se země ocitla na pomyslném rozcestníku. Má jedinečnou možnost zvolit jiný směr. Proč k tomu ale s největší pravděpodobností nedojde, ačkoliv by Pákistán změnu tak potřeboval? Důvodů je dost.

„Když jsme vyhlásili Pákistán jako islámský stát, vystavili jsme naší zemi obrovskému riziku. Dovolili jsme, aby se problémy spojené s islámem kdekoliv na světě, staly součástí naší politiky, proto jsme teď epicentrem sektářských válek a nevíme, jak z toho ven,“ popisoval mi nedávno složitou situaci ve své zemi bývalý vládní politický zmocněnec pro Severní Vazíristán, Chálid Azíz. Právě oblast, kterou měl před lety na starost je dnes hlavním útočištěm radikálních islamistů a semeništěm problémů souvisejících s ozbrojeným džihádem. Islám a vládou nekontrolovaná kmenová území jsou jen dva střípky z mozaiky, která skládá problém soudobého Pákistánu. Jak ukazují příklady jiných islámských zemí, náboženská víra sama o sobě není důvodem pro selhání obranných a sebeobranných mechanismů státu, v případě Pákistánu tkví kořeny hlouběji. Islám měl vytvořit národ a stát, jenže ten zkrátka nedrží pohromadě.

Džinnáhovy přehmaty

„15.srpen je dnem zrození nezávislého a suverénního Pákistánu. Je naplněním osudu muslimského národa. Naším cílem by měl být mír uvnitř i navenek.“
Provolával před 64 lety k nadšeným davům štíhlý muž s pevným držením těla a aristokratickými rysy v obličeji. Slova Muhammada Alího Džinnáha, který Pákistán vydupal z rozpadajícího se britského impéria, naplňovala místní muslimy exstatickou nadějí na lepší časy. „Otec zakladatel“ měl jasnou představu, jak by měla budoucí „Země čistých“ (doslovný název Pákistánu v urdštině) vypadat. Konstituční parlamentní demokracie, kde jsou si všichni občané rovni bez ohledu na náboženství nebo kastu. Dodnes je v Pákistánu mnoho lidí, kteří se zabývají myšlenkou, jak by na tom jejich země byla, kdyby M.A.Džinnáh nezemřel rok po jejím založení. Smrt obecně respektované osobnosti, která ovšem měla tendenci držet kontrolu nad všemi složkami nově vznikajícího státu, vytvořila naprosté mocenské vakuum. Nikdo z politiků neměl zkušenosti s vládnutím a budováním státu. Jediné, co za své kariéry zažili bylo bourání stávajících poměrů a opoziční lavice. Za deset následujících let se v premiérském křesle vystřídalo sedm předsedů vlády, z toho jen dva měli jakous takous podporu veřejnosti. Stejně dlouho trvalo, než Pákistán dostal první ústavu. Málo zkušeností a čas ztrácený intrikařením politických elit nahrával dvěma dalším skupinám, které získávaly na síle. Byrokratickému aparátu a armádě, která měla z dob koloniální Indie, jako jediná v nové zemi jasně danou organizační strukturu. Politici si od prvních krůčků Pákistánu začali podkopávat budoucí pozici tím, že se k armádě uchylovali, coby k arbitrovi svých sporů. Armáda sílila také díky významné finanční pomoci, kterou dostávala od 50. let ze Spojených států. Ty Pákistán učinily strategickým partnerem v boji se Sovětským svazem. Místo rozvoje civilní složky byl kladen důraz na rozvoj té obranné. Vojáci, v britské Indii jasně apolitičtí a sekulární, si postupně vybudovali patronsko-klientské vazby s byrokratickou složkou státu a tu civilní dostali do sobě rovné, či spíše podřazené pozice. Byrokracie, ani armáda se nemusí zpovídat voličům, nic jim tedy nebránilo, ani nebrání ve sledování vlastních zájmů, byť jsou na úkor společnosti a jejího rozvoje. Muhammad Alí Džinnáh kromě způsobilosti kolegů z Muslimské Ligy vládnout, podcenil ještě dvě další věci. Víru postavil nad etnickou příslušnost a o Kašmíru v roce 1947 prohlásil:“Spadne nám do klína jako zralé ovoce.“


Bližší košile než kabát

„Balúčem jsem po několik staletí, muslimem 1400, ale Pákistáncem jen 50 let,“prohlásil v rozhovoru s britským novinářem Owenem Bennettem Jonesem v březnu 1999, bývalý guvernér a ministr Balučistánu Naváb Akbar Bugtí Chán. Ten se v 90. letech stal neoficiálním vůdcem balúčského boje za autonomii a tím i nepřítelem státu číslo jedna. Smrt z rukou armády ho dohnala před pěti lety. Jeho slova ale přesně vystihují pocity víc než třetiny pákistánské populace. Z pěti hlavních etnik (Paňdžábci 44,7%, Paštuni 14,7%, Sindhové 14,1%, Muhádžirové – přistěhovalci z Indie - 7,6%, Balúčové 3,6%), které tvoří současný Pákistán (Bangladéš se odtrhnul v roce 1971), se k němu dvě – Paštuni a Balúčové - nechtěly připojit, Sindhové měli výhrady. Od počátku mají problém s malou mírou nezávislosti a centralistickým řízením státu v jehož vedoucích složkách převládají dominantní Paňdžábci. Nejde tedy jen o etnickou, ale i ekonomickou otázku.
Nerovnoměrné rozdělování prostředků a vysávání místních zdrojů federální vládou se nejvýrazněji projevuje v provinciích, které jsou „shodou okolností“ v posledních letech nejvíc spojovány s terorismem. V Balúčistánu to je do určité míry zaviněno „válkou“, kterou místní nacionalisté vedou s Islámábádem od roku 1973. Druhým „otloukánkem“ je bývalá Severozápadní hraniční provincie, dnešní Chajbar Pachtunchva, a FATA tvořená sedmi kmenovými územími.

Kmenový skanzen

„Kdyby jsme místo do bojůvek s Indií, investovali do kmenových oblastí, mluvíme dnes o úplně jiné zemi.“ Cháled Ahmed, politický analytik

Paštúnská území, která Durrandova linie rozčísla na konci 19.století ve dví (část zůstala v Afghánistánu, druhá na pákistánské straně), mají ještě z doby britského impéria zvláštní administrativní režim. Provincii Chajbar – Pachtunchva, stejně jako další tři pákistánské provincie, spravuje guvernér, který se zodpovídá, nikoliv vládě, ale přímo prezidentovi. V případě FATA (Federálně spravovaných kmenových území), které tvoří volně průchodnou hranici mezi Pákistánem a Afghánistánem, je situace ještě složitější.
Už Britové vnímali tato území jako „nárazník“ proti ruskému vpádu do Indie. Využívali bojovnosti místních kmenů a záměrně tuto oblast nerozvíjeli pro případ, že by padla do rukou nepřítele. Pákistánská vláda jen vklouzla do vyjetých kolejí a spravuje FATA prostřednictvím zcela anachronického zákona (Frontiers Crime regulation – pozn. aut.) z roku 1903. Ten drží moc v rukou úzké skupiny lidí, tzv. maliků, kmenových stařešinů, kteří se zodpovídají politickému agentovi, vládnímu politickému zmocněnci.
“Systém zajišťuje poměrně jednoduchý dohled nad kmeny a zároveň brání jakémukoliv rozvoji oblasti, protože není v zájmu kmenových vůdců. Vzdělaní lidé by v takových podmínkách nevydrželi. Zatímco ve zbytku Pákistánu je gramotných 54% obyvatelstva, ve FATA je to jen 17,5% a z ženské populace dokonce jen 3%.“ nastiňuje smutnou situaci Chálid Azíz a přidává zajímavou historku: “V 16. a 17. století se snažili nad rebelujícími paštunskými kmeny získat kontrolu mughalští panovníci. Jeden po druhém si zde se svými vojsky vylámali zuby, až na Aurangzéba, kterému se to v roce 1675 podařilo. Nikoliv bojem, ale obratnou diplomacií. Kmenové vůdce postupně poštval proti sobě a penězi rozložil jejich jednotu. Když se ho ptali na recept zázračného úspěchu odpověděl:“Paštúna si nemůžeš koupit, ale můžeš si ho pronajmout!“ Pravda, která s největší pravděpodobností pomohla k úspěšnému přežívání v místních nevlídných podmínkách i současným militantním islamistům a afghánské narkomafii. Ruku v ruce s násilím. Kmeny, které se nedaly „zaplatit“ a radikály ze svých území vyháněly, byly podrobeny tvrdému nátlaku. Členové al-Káidy a Talibanu začali systematicky vraždit kmenové vůdce (zabili 275 maliků) a kohokoliv, kdo se jim stavěl na odpor. Mocenské vakuum vyplnili svými lidmi, často indoktrinovanými mully (islámskými kleriky). Na územích pod svou „správou“ vybírají daně (údajně až 2 miliardy rupií ročně, které pak jdou na platy džihádistům), jakousi formu výpalného za zaručení „klidu“. Ten radikálům nijak nenarušovala ani vláda. V roce 2002 sice do oblasti poslala armádu, ale ta nastavila modus mnohokrát zmiňovaný i v souvislosti s pobytem Usámy bin Ládina v Abbottabádu – „vědomá slepota“. Příliš pozdě začalo armádě docházet, jakou si na svém dvorku pěstuje saň a některým jejím složkám to, zdá se, nedošlo nebo lépe - nechce dojít - dodnes.

Propad do chaosu

„Válku proti terorismu vnímá většina Pákistánců jako americkou, nikoliv naši válku. Náš boj je boj o Kašmír,“ řekl mi po jedné konferenci bývalý šéf pákistánské tajné služby ISI, generál Asad Durrání. Do detailů o tzv. dvojí hře, kterou pákistánské tajné služby, potažmo armáda se Spojenými státy od počátku společného boje proti islamistům hrají, zacházet nechtěl. Měl za to, že tím co řekl, vysvětlil dost.
Zájmy armád dvou států nemůžou být logicky zcela totožné, v případě Pákistánu a Spojených států se ale postupně ukázalo, že na sebe často doslova narážejí. Washington musel urazit dlouhou cestu, než si to plně uvědomil, důkazem čehož byl nedávný zásah proti Usámovi bin Ládinovi. Američané o něm nikomu z pákistánského velení neřekli. Jejich počáteční naivitu nebo spíš nedůslednost, ilustruje jako jeden případ za mnohé, událost stará 10 let. O operaci, nazývané v ISI „Velký útěk,“ píše v knize Propad do chaosu, známý pákistánský novinář Ahmed Rašíd „Po 11. září 2001 měli důstojnící ISI a příslušníci pákistánských pohraničních jednotek (Frontier Corps) nařízeno do dvou měsíců opustit Afghánistán, který postupně obsazovali Američané a armáda Severní Aliance. Když pak došlo na obklíčení bojovníků al-Káidy a Talibanu u Kundůzu, ukázalo se, že spolu s nimi jsou tam i stovky členů pákistánských bezpečnostních složek. Prezident Mušarraf tehdy osobně vyprosil na Dicku Cheneym, aby z Kundůzu mohl Pákistánce odvézt do bezpečí.“ Bushova administrativa schválila několik tajných nočních letů. Nikdo nekontroloval, kdo se tehdy nalodil. Výsledkem bylo, že z původních odhadovaných pěti až sedmi tisíc Talibů, se Severní Alianci po dobytí Kundúzu, vzdalo pouhých 3 300 mužů. Jak Ahmedu Rašídovi přiznal nejmenovaný pákistánský důstojník „Velký útěk“ měl nesmírný dopad na vývoj války v Afghánistánu, významem prý předčil i pozdější útěk vůdců al-Kaidy z Tora Bora. ISI dostala spolu se svými lidmi v letadlech do bezpečí neznámý počet špiček Tálibanu i zahraničních radikálních bojovníků z IMU (Uzbecké islámské hnutí) a al-Káidy. Těm pak dovolila usídlit se v Jižním a Severním Vazíristánu. Pochopila prý tehdy, že s Američany může hrát i „svou hru“. Nejmenovaný americký diplomat Rašídovi k incidentu prozradil:“Mušarraf nás obalamutil, dali jsme svolení vyvézt jeho lidi, ISI, ale rozjela mnohem větší akci a dodnes nevíme, kolik lidí dostala ven. Nikdo nechtěl v tu dobu shazovat Mušarrafa a jeho pozici u armády, ISI, ale očividně chtěla být v Afghánistánu do poslední chvíle, jela proti Američanům vlastní operaci.“ Pozice armády a ISI ve válce proti terorismu není zcela jasná dodnes. Velení armády spolupracuje s Američany do té míry, aby neutli štědré dotace, které Pákistánu za boj proti teroristům plynou (za období 2001-2009 dostal Islámábád z Washingtonu pomoc v hodnotě 13 miliard dolarů, z toho 9 miliard šlo armádě). O tom, že boj Pákistánců proti radikálům je do velké míry selektivní, si štěbetají „zasvěcení“ už léta. „Američané přijdou a odejdou, Indie za zády nám ale zůstane,“ odpověděl mi na otázku, proč armáda kryje místní radikální elementy, jeden pákistánský důstojník. Nepřátelství s Indií je alfou omegou fungování pákistánské armády. Do jisté míry oprávněný strach z velkého souseda a nukleární mocnosti, je ale bezpečnostními složkami záměrně zveličován a programově indoktrinován do hlav jak nových členů armády, tak veřejnosti (což není těžké při pomyšlení, že skoro z každé pákistánské rodiny někdo slouží nebo sloužil v armádě a armádní školy jsou považovány za nejlepší v zemi, tudíž na nich chce každý studovat). Že to funguje jsem se přesvědčila na vlastní kůži. Kdykoliv zavedete s průměrně, ale i lépe vzdělaným Pákistáncem rozhovor na téma Indie, nemůžete čekat konstruktivní dialog, podobně jako, když s rodilým Rusem mluvíte o Čečensku. Indie je zlo, Pákistán s ní byl čtyřikrát ve válce, může za všechny naše problémy a teď se navíc rozhodla obsadit Afghánistán a kuje tam pikle proti Pákistánu, atd. Kamarád, který studoval v Dillí mě nicméně ujistil, že na druhé straně hranice propaganda funguje obdobně. „Pákistán považuje svou bezpečnost za ohroženou od doby svého vzniku a to formuje vztahy s ostatními zeměmi v oblasti. Vysvětluje to jeho přátelské vztahy s Čínou a nakonec i se Spojenými státy, které vnímá jako externí nárazník proti Indii. Situace v celém regionu se dá vnímat prizmatem pákistánsko-indického konfliktu,” summarizuje situaci Daniel Markey z amerického Institutu pro zahraniční politiku.
Faktem zůstává, že armáda na „indické hrozbě“ a nacionalistickém boji o sporné území Kašmíru, postavila svou neotřesitelnou pozici, má z ní hodně peněz a moc. Kdyby o nepřítele přišla, zmizí i tyto výsady. Není proto divu, že vždy, když chtěla civilní vláda, udělat vůči sousedovi vstřícný krok a začít jednat například o posílení vzájemného obchodu, což by zkomírající pákistánská ekonomika potřebovala jak sůl, došlo na indickém území k teroristickému útoku. „Shodou okolností“ byli útočníci vždy nějak spojeni s Pákistánem. Záškodnická válka a teroristické útoky jednotlivců nebo malých skupinek mudžáhidů, byla taktika, která se v boji o Kašmír, prokázala být účinná. ISI a armáda vypracovaly celý systém výcviku „bojovníků za svobodu“, výhodné se v tomto ohledu prokázalo také spojení s konzervativními islámskými kruhy.

786

je numerologický ekvivalent tzv. basmaly, úvodní věty v Koránu, Bismi ´lláhi ´r-rahmáni ´r-rahím (Ve jménu Boha milosrdného, slitovného). Generální štáb nově vzniklé pákistánské armády si toto číslo v roce 1947 zvolil za své identifikační. Islámská identita armády byla tehdy pouze formální, důstojníci byli víc „Brity“ než Pákistánci a vůči islámskému kléru se spíš vymezovali. Dokazuje to i zápis z deníku prvního generála, který v Pákistánu vyhlásil výjimečný stav a ujal se v roce 1958 vlády, Muhammada Ajjúba Chána:“Boj s mully je politický. Mullové považují vzdělaného muslima za svého největšího nepřítele v boji o moc. I to je důvod, proč se kdysi stavěli proti vzniku Pákistánu. Chtěli, aby hinduisté drželi vzdělané muslimy zkrátka. Musíme si proto na tyto politické podvodníky posvítit. Bitva, jakkoliv nepříjemná, je nevyhnutelná a musí být vyhlášena v zájmu silného a progresivního Pákistánu,“ poznamenal si v roce 1967 a jeho slova dnes nabývají na závažné aktuálnosti.
Mullové mezitím skutečně zaujali významnou mocenskou pozici v rámci pákistánské společnosti a jsou spolu s několika vlivnými bohatými rodinami, které drží v rukou velkou ekonomickou moc, hlavní brzdou jakýchkoli společenských změn. Vzdělanější část veřejnosti to vnímá a začíná volat po změně.
„Úzkou vazbu mezi armádou a mully vybudoval režim generála Zijá ul-Haka na konci 70. a počátku 80. let. Jedním z důvodů byl ozbrojený džihád proti Sovětům v Afghánistánu, druhým pak v 90.letech pomoc Kašmířanům v boji za nezávislost,“ nastiňuje počátky současného „problému“ armády, Šudža Naváz, autor knihy „Zkřížené meče, Pákistán jeho armáda a vnitřní bitvy.“ Zijá ul-Hak se významně zasadil o islamizaci celé společnosti. „Změnil vzdělávací systém, přepsal dějiny Pákistánu a islám vložil do všech aspektů našich životů. Po sovětské okupaci Afghánistánu a vyhlášení džihádu proti ní, vstoupila do hry také Saudská Arábie, která začala pumpovat peníze do náboženských škol,“ popisuje postupnou proměnu společnosti nukleární fyzik a politický analytik Parvéz Hoodbhoy. Medresy, kde se narozdíl od státních škol nemuselo za výuku platit, se během několika let rozrostly z několika stovek na několik tisíc a sehrály významnou roli v šíření extrémního islámu.
Důležitou roli, jako ostatně po celou dobu existence samostatného Pákistánu, měly také Spojené státy, které platily za vyzbrojování a výcvik afghánských mudžáhidů. Extremistické skupiny skupiny jako Laškar-eTajjiba , Džaiš-e Muhammad a další se staly regulérní součástí pákistánských bezpečnostních struktur, extremismus a terorismus se staly nástrojem státní politiky.„Je to až absurdní, jeden den je nazýváme hrdiny, osvoboditeli a mučedníky a vy pak druhý den chcete, abychom jim říkali teroristé, to zkrátka není možné,“ vysvětloval mi před čtyřmi lety kamarád z Pákistánu důvod, proč je místní veřejnost tak váhavá v odsouzení teroristických skupin a proč o nich média nemluví buď vůbec nebo spíš s pozitivním nádechem. Jenže od té doby se leccos změnilo. Radikální skupiny se navzájem propojily, vznikly nové a stát začal i nad „svými“ islamisty ztrácet kontrolu. Přestože si to některé části bezpečnostních složek nechtějí stále připustit, prudký nárust obětí domácího terorismu začal otevírat oči alespoň veřejnosti. ( Zatímco mezi léty 2003-2006 zemřelo vinou teroristických útoků 1600 civilistů, jen od ledna 2010 do května 2011 to bylo 2 654 civilních! osob) Útoky na hotel Marriott v Islámábádu (kde v roce 2008 zahynul i český velvyslanec Ivo Žďárek) nebo na kriketový tým Šrí Lanky a návštěvníky hudebního festivalu v Láhauru byly pro většinu obyčejných Pákistánců šokující a děsivé. Terorismus najednou začali vnímat jako něco, co ovlivňuje jejich každodenní život. Zatímco dřív se dali radikálové rozdělit do přibližně pěti skupin, které sledovaly odlišné zájmy (sektářské, kašmírské, al-Káida, afghánský Taliban a pákistánský Taliban), v posledních letech se situace stala mnohem nepřehlednější. Staré skupiny se transformovaly, vznikly i nové (např. paňdžábský Taliban – pozn. autorky), násilnější, rafinovanější, rekrutující své členy ze středních, vzdělaných vrstev a méně ochotné k politickému vyjednávání. Navíc dřív samostatné skupiny začaly mezi sebou spolupracovat a útočit na domácí cíle, často bezpečnostní složky. Útoky na Mánavanskou policejní akademii v Láhauru a Generální štáb ozbrojených sil v Rávalpindí z roku 2009 jsou toho důkazem. V reakci na ně se celý svět začal už pokolikáté ptát. Jak moc věřit místním politikům a armádě, když tvrdí, že mají pákistánský jaderný arzenál pod kontrolou? Podobně jako své armádní ústředí?

Dokola a nebo vpřed?

Jak velká je šance, že se poměry v Pákistánu v dohledné době změní? Nějaká ano, ale jde o to, z jakého úhlu pohledu se budou ony změny posuzovat. Pokud z „našeho“ tedy západoevropského potažmo anglo-amerického pohledu, tak budeme asi zklamáni.
Protože to, co považujeme za výhodné „my“, nemusí sdílet pákistánské elity.
Je zájem o postupný rozvoj, ale ne zásadní společenské změny, nejsou pro lidi u moci výhodné.
Pákistán nutně potřebuje pozemkovou reformu, zkomírající ekonomika volá po zlepšení systému zdanění obyvatelstva (daně z příjmu v Pákistánu platí jen mizivé procento lidí, většinou zaměstnanci. Jiné daně jsou spíše na dobrovůli než propracovaném vymáhání ze strany státu), nezbytné jsou změny v prokorupčním justičním systému, v demokratizaci politických stran, seznam je dlouhý.
Ačkoliv veřejně politici proklamují vůli se změnami začít, zvlášť jsou-li v opozičních lavicích, reálně na nich zájem nemají. Jen by tratili. Civilně-armádní elita, která Pákistánu vládne, se má ve své zemi velmi dobře, tak, jak se většině Čechů ani nesní. To, že na ně doplácí stamilióny ostatních Pákistánců a velká část z nich žije pod hranicí chudoby, je jiná věc. Doposud to elitám procházelo, tak proč ne dál? Snad nikde jinde na světě se do čela státu nevrací pořád stejní lidé, dochází sice ke generačním obměnám, ale jména zůstávají stejná. Mocné klany Bhuttových, Šarífů a dalších, dbají pečlivě na to, aby v jejich politických stranách nedocházelo k demokratickým nepravostem ve stylu volby předsedy, vše má přesný hierarchický řád. Když Pákistáncům občas dojde s tímto rodinným podnikem trpělivost, přijde armáda, převezme moc, ale velké změny nebyly nikdy ani v jejím zájmu. Ztratila by tak zásadní vliv na zahraniční politiku své země a také v civilním sektoru, který za šedesátiletou existenci Pákistánu, doslova prorostla.
K férovému posouzení je potřeba dodat, že případné pokusy o zlepšení (které ve svých začátcích plánoval například P. Mušarraf) vždy účinně zbrzdí konzervativní islámské kruhy (které, jak bylo řečeno, mají od dob Zijá ul-Haka stabilní vliv i v rámci obranných složek státu).
Stejné je to v boji s teroristy. Zatímco část médií i lidí ve vládě a v armádě volá po „plošném“ skoncování s radikalismem (tedy s ukončením rozdělování „hodní-staří“ a „noví-zlí“ radikálové), další část společnosti do této fáze nedospěla a z výše zmiňovaných důvodů, asi ani nikdy nedospěje. Největším současným strachem pákistánského vedení tak zůstává nebezpečí, že Spojené státy po abbottábádském incidentu přehodnotí svůj vztah a především finanční pomoc Pákistánu. To by byla velká rána pro místní ekonomiku, která na ní do velké míry závisí. Jenže ani pro Spojené státy by nebylo výhodné narychlo překopávat svojí dosavadní regionální politiku a proto se dá očekávat, že pokud z počítačů Usámy bin Ládina CIA nevyšťourá zásadní informace, které by dokazovaly spolupráci pákistánských armádních špiček s nejhledanějším teroristou světa, budou se obě země snažit krizi přejít a pokračovat ve vzájemné spolupráci alespoň do doby, než bude změna přirozenější.
Faktem je, že indické zapojení do rekonstrukce Afghánistánu, signalizuje směr, kterým se může chtít Washington v budoucnosti ubírat. A Pákistán? Po incidentu v Abbottábádu vykonaly pákistánské mocenské špičky dvě zásadní zahraniční cesty – do Číny (opakovaně) a do Ruska.

Ve zkrácené podobě vyšlo v Orientaci LN