Současný fenomén, o kterém se zatím bůhvíproč nepíše, je, zdá se mi, dosti alarmující. Role se obrátily. Mamince v určitou chvíli rupnou nervy a opouští muže i malé děti. Zaplatí alimenty a odejde středem.


Když se před jednou dekádou v Brně tehdy zhruba pětačtyřicetiletá kolegyně (herečka) rozhodla, že už má všeho dost a rozvede se, nechala manželovi (režisérovi) na krku tři děti. Dvě větší a dceru na prvním stupni základní školy. Málokdo to chápal. Zvláště ženy nad tím kroutily hlavou. Odstěhovala se do garsonky a začala se skutečně věnovat pouze sama sobě. Co bylo před deseti lety zarážející, je ale dnes až překvapivě častým jevem, který by stálo za to důkladně prozkoumat.
V generaci žen narozených v 80. letech, s nimiž se v rozšířeném kruhu známých setkávám, se děje dosti zajímavý a také nebezpečný jev. Maminky dětí na prvním stupni základní školy opouštějí své ratolesti. Podají žádost o rozvod a samy se odstěhují do garsonky. Jedna chce “žít”, druhá hledá klid, rovnováhu a sebe samu, třetí se zamiluje jinde.
Hned několik případů najednou jsem potkala nedávno na školním srazu po letech od základky. Zarazilo mě, jak si čerstvě rozvedené maminky svou novou pozici užívají. Tyto ženy měly podle svých slov běžné manželství, ve kterém se postupem času staly finančně závislými na svých mužích.
Za peníze, které po troškách a vždy “na něco konkrétního” od manžela dostaly, vychovávaly prý “jeho děti”. „Já jsem dětem dala všechno a on si chodil domů kdy chtěl, naštvanej a peskoval mě, co všechno není hotové za jeho vydřené peníze.” Na této zkušenosti se shodovaly. A také ve škodolibé radosti, že se ony nedávno vrátily do práce a s přehledem mu zaplatí alimenty: „Ať se teď snaží ratolesti vychovávat on.”
Dalším shodným bodem klábosení bylo, že si velice pochvalovaly fakt, že si děti vyzvednou jednou za čtrnáct dní na víkend. Odpadá tím každodenní starost a rutina. Děti si jich najednou váží a jsou na své maminky hodné. Matky je vezmou na super výlet, kde je nechají stláskat všechny sladkosti. Pak jim koupí něco hodně drahého nebo zakázaného, například lego, mobil, psa apod. V neděli večer je s úsměvem na tváři vrací jejich vystresovaným otcům.
Zde se porozvodové role otočily. Na třídním srazu se výše popisované ženy dohadovaly s těmi mateřsky smýšlejícími o tom, že jejich jednání není neslýchané a už vůbec ne nelidské. Podle nich je to zkrátka normální a rozhodně nejsou ani první ani poslední. Vidí to přece všude kolem sebe.
Zpovzdálí je pozorovali naši kluci, dneska už dospělí tátové. Pár z nich tahle životní zkušenost také neminula. Často ze dne na den zůstali sami s malými dětmi na krku a s alimenty od exmanželky v kapse. Jeden je hrdý na to, jak zvládá roli otce samoživitele, druhý nezvládá nic a vzteká se na všechny a na všechno. Každopádně všichni tito tatínkové musejí v devět večer domů, protože jim končí hlídání, potřebují podepsat úkoly a nachystat svačiny.

Žijeme ve zvláštní době, kdy si každý může svobodně určit model, který mu vyhovuje. Proč si ale zrovna tenhle začíná volit čím dál tím více českých maminek?