Blog byl smazán. Stalo se tak omylem a nikoli ze zásahu záludné redakce. S ní jsme se naopak domluvili, že by bylo dobré sem text znovu vyvěsit, i když už nebude mít pěkných 66 tisíc přečtení a 3,5 tisíce liků, které měl. Nezcenzurovaná verze zde:

Stav poporodní péče je u nás místy katastrofální. Člověk, který jí osobně neprošel, nemá šanci pochopit, co se za zdmi odehrává. Zvláště, když jsou noviny plné jen děkovných postů celebrit. Na základě mého osobního příběhu vám předkládám sondu, díky níž, chcete-li, můžete nahlédnout do situace, kdy se rodí bez nadstandardu.

Před rokem jsem tuto šanci dostala ve vyhlášeném pražském Podolí. Nebyla to naše první volba. Měli jsme s mužem zaplacenou nadstandardní péči v malé nemocnici v Neratovicích, ale když bylo třeba vyrazit, oznámili mi stop stav. Nepřijali mě. Rychlým přeměřením krevního tlaku bylo jasné, že s náhlými 160/110 je třeba vydat se do nejbližší porodnice, kterou je Ústav péče o matku a dítě v pražském Podolí. Sem jsme chodili už na ultrazvuky a z přístupu sester jsme byli rozpačití. Proto Podolí nebylo naší první volbou.

Administrativa přednější než člověk
V čekárně jsme vysvětlili stav. A čekali. Nic se nedělo. Nervozita stoupala. Po přijetí lékařkou už byl tlak dost přes 200. Nemocniční personál začal ihned zkušeně jednat vyplňováním potřebné dokumentace. V „porodním přání“ (přiložené písemnosti, kde píšete po čem toužíte a co si výslovně nepřejete) jsem měla uvedenou především jednu věc: „Nesnáším porodní kozu, nenuťte mě prosím na ní trávit více času než bude potřeba.“ Po sáhodlouhé administrativě mě odvezli do porodní kóje, kde jsem dostala přidělenou kozu, na které jsem strávila pod přístroji pěkných 18 hodin. Střídali se u mě lékaři ve věku mediků, kteří konstatovali, světe div se, že se na té koze můj stav nijak nelepší a že moc netuší, co se mnou. Miminko si naštěstí lebedilo v bříšku jakoby se nechumelilo.

Pak se stal zázrak a přišel mě zkontrolovat bývalý primář nemocnice, který právě nastoupil do služby. Vše se mnou probral a velmi laskavě mi doporučil porod císařským řezem s tím, že za mnou přijde kdosi, kdo mi vysvětlí varianty tohoto porodu a budu si moci vybrat jestli v plné narkóze nebo při smyslech v částečném umrtvení. Nikdo nepřišel. A tak jsme se až po porodu v plné narkóze dozvěděli, že kdybychom zvolili jinou variantu, mohl by můj muž být u toho a netrpět za dveřmi. Panu porodníkovi jsem neskutečně vděčná za to, jak svou práci odvedl. Bezpečně přivedl na svět naší čtyřkilovou zdravou dceru i přes komplikace způsobené mým náhlým vysokým krevním tlakem a přinesl ji mému muži do náručí. Já to bohužel prospala. Ukazovali mi jí prý při výjezdu ze sálu, ale já si to vůbec nepamatuji. A rovněž mi dle mého muže dávali podepsat nějaké dokumenty. Jaké – to nikdo z nás netuší. Ale podepsala jsem! Zhruba pět minut po probuzení z narkózy, kdy si nepamatuji ani fakt, že mi ukázali novorozenou dceru.

Krutá realita
Na jednotce intenzivní péče byli všichni neskutečně milí a nápomocní k rychlému zotavení rodičky. Motivovali nás a radili nám. Navíc mi přinesli ukázat malou a to i rozřezaného člověka postaví na nohy. Ohromně jsem se těšila na oddělení šestinedělí, kde se setkám se svou dcerou a budu s ní moci konečně být. Můj muž se zatím snažil zajistit možnost nadstandardu, abychom mohli být všichni tři spolu. Nepodařilo se.

Na oddělení šestinedělí mě přivítala sestra hrubým odseknutím, že dítě nedostanu, protože se určitě ještě nedokážu postarat ani sama o sebe. A tím to začalo. Dostala jsem přidělenou postel na třílůžáku, kde jsem se hlavou opírala o stěnu sousedící s pokojem našich novorozenců. Plakali dnem i nocí. Jestli tam plakalo i moje dítě, to už se nikdy nedozvím. Prosila jsem, ať mi ji nechají, ale bylo mi sděleno, že dokud nemám mléko, je zbytečné abych měla dítě u sebe. Na kojení mi malou sestra vozila ve společném vozíku s miminkem spolubydlící, které mělo nevysvětlitelné horečky a cestou často mou malou princeznu pozvracelo. Bála jsem se o ni, přece jen sami nevěděli, proč má tak vysoké horečky, a prosila je, jestli bych si pro ni mohla jezdit sama (jsou to vedlejší dveře), abych jí nedostávala pozvracenou od jiného novorozence v takovém stavu. Prý ani náhodou, to by tady chtěla každá. A pak mi ji začali vozit s modřinami. Z čeho ty modřiny byly – jestli z odběrů krve, nějakého očkování či neopatrné manipulace - mi odmítali říci. Univerzální odpověď byla: „Kdo se moc ptá, moc se dozví. Soustřeďte se na sebe, ať máte mléko.“

Mléko jsem měla. Jen jsem to jako prvorodička jaksi netušila až do chvíle, kdy se po dvou dnech vyměnila směna a přišla první normální sestra, která mi řekla, že mám katastrofálně zatvrdlá prsa a je potřeba z nich mlezivo dostat horkou sprchou na hrudník. Poslušně jsem tak učinila. Naštěstí mě u toho chytil pan doktor, který mi šel zkontrolovat tlak. Ono totiž pouštět si na hrudník horkou vodu při tak vysokém tlaku, to už je pomalejší konec i skočit z okna. První normální sestra mi dala odsávačku, a světe div se, najednou bylo mléka, že jsem ho mohla půjčit půlce oddělení. Večer na mě zaútočila sestra, které jsme přezdívaly Hitchcock, jak to, že krmím dceru lahví a nikoliv stříkačkou. Jak jsem to mohla vědět? Když jsem se jí na možnost půjčení té stříkačky zeptala, znechuceně mávla rukou a už nepřišla.

Zde je také dobré zmínit, že horečnaté blinkající miminko sousedky, které se nijak nelepšilo sestry pro sražení teploty sprchovaly. Maminka je prosila, jestli by u toho mohla být, aby se to naučila, protože taková situace může nastat i doma. Nemohla.

Dítě jsem nemohla dostat k sobě také z toho důvodu, že jsem si měla především odpočinout, protože doma k tomu již podle sester nedostanu prostor. Představme si tedy jak takové prostředí k rekonvalescenci po císařském řezu vypadá. Na tomto třílůžkovém pokoji nonstop slyšíte novorozence z vedlejšího pokoje. Máte rozsvíceno ve dne v noci. Každé tři hodiny vám sestra přiveze dítě, které se marně snažíte zhruba tři čtvrtě hodiny nakojit za neustálého peskování sester. Pokud se na něco zeptáte, jste převážně odmítnuta. V mezičasech docházelo ke kontrolám příslušných lékařů pro dospělé. Kdy jsem si tedy měla odpočinout? Zde by mělo také zaznít, že jsme si nemohly děti ani umýt, protože umyvadla v pokoji byla mimo provoz, na toalety jsme se po císařském řezu belhaly přes půl chodby a poslední jídlo 2 krabičky pudinku bylo v 17h. Hlad při nočním bdění jsme řešily hromadným útokem na pytel suchých rohlíků za sesternou. Ale to jsou jen triviality. Zůstaňme u podstatných věcí.

A posledním důvodem, který mě ničil, byl ten, že kdyby prý byl v nemocnici přítomen můj muž, mohli bychom mít dceru u sebe. My jsme od začátku chtěli být všichni tři na pokoji. Ale porodnice nám to neumožnila. Bylo tedy velmi nepříjemné, že tento fakt nakonec používají jako argument proti mé prosbě o dítě.

Při propuštění mě nechali vyplnit přijímací protokol, kde se píše, jestli chci, aby dítě bylo myté beze mne, jestli si ho chci sama krmit, jestli chci, aby v době mé neschopnosti bylo krmeno sunarem či mlékem jiné matky atd. Pod dozorem sestry jsem přes slzy vyplnila vše na co mi ukázala, postdatovala a snažila se umlčet manžela, který vůbec nerozuměl tomu, co se to tam děje a proč jim zpětně podepisuji všechno proti čemu jsem. Z porodnice jsme si odnesli krásné miminko a igelitku plnou léků na tlak.

Za týden jsem se dostavila k mému lékaři. Řekl mi, ať igelitku léků postupně zahodím. Jsou příčinou toho, proč je mi tak zle. Kašlu prý proto, že mi tenhle brzdí srdce a to vede tělo ke kašli. A mžitky před očima mám zase kvůli tomuhle prášku. Neměli mi je prý vůbec dávat. Přece každý ví, že když člověka něco vytočí nebo když zažije nějakou nepříjemnost, zvýší se mu tlak. A tady šlo o nejhorší tři dny v životě.

Tři kroky ke zlepšení
Čas od času se zvedne vlna diskuzí na téma domácí porody. Jak ale dnes skutečně vypadá poporodní péče v nemocnici se z nějakého zvláštního důvodu neřeší. Přitom lék na tuto patologii je naprosto jednoduchý. Peníze. Pokud jsou sestry unavené, že je jich málo – najměte jich více. Pokud jsou demotivované nízkým platem – přidejte jim. Klidně dvoj či trojnásobek! Ptáte se kde na to vzít? V Podolí je možné si zakoupit „výhodné balíčky“ kde se nabízí například možnost získat bezplatné parkování v areálu nemocnice či dokonce přímo přede dveřmi. Zkrátka nesmysly. Kolonka možnosti připlatit si za lidskost a profesionalitu sester však chybí. Přemýšlely jsme nedávno s prvorodičkami na písku, kolik bychom v té naší krizi den po porodu byly ochotny za tuto možnost dát. Dopracovaly jsme se k částce 150.000 Kč za tři pobytové dny v poporodní péči. Tak zoufalé jsme v tu chvíli byly. Za možnost být se svým dítětem bez vyčerpávajícího řevu a vyhrožování sester, které by neubližovaly dítěti ani mamince a uměly pomoci i poradit když je třeba. Zkrátka za pocit bezpečí pro matku i dítě. Shodly jsme se na tom, že pokud bychom částku neměly, půjčily bychom si. Protože žádná jiná půjčka či hypotéka pro mě nemá větší smysl než tato možnost. Jenže taková možnost neexistuje ani zadarmo, ani za peníze a dokonce ani v privátní sféře. Proč?

Očekávat, že se samo od sebe něco změní, by bylo naivní. Rozhodla jsem se tedy po ročním váhání ke třem krokům:

1. Zveřejnit tuto osobní sondu, do níž přizvu i další rodičku z tohoto období, která prožila svůj pobyt v této porodnici jinak. Až neuvěřitelně skvěle. Ono totiž dost záleží na tom, do jakého oddělení se v Podolí dostanete. (Což je mě osobně po tom všem upřímně jedno. Jsem ráda, že jsem se z toho vůbec vzpamatovala.) Vyzývám tedy na příští pondělí mou kamarádku, režisérku Silvii Dymákovou, která si získala v Podolí nadstandard, aby nám napsala, jak to vypadá v ráji – tedy o dveře vedle.

2. Zveřejnit v ní možné řešení. Podolský balíček a adekvátní příplatek za péči, který rozebírám výše je, zdá se mi, poměrně elegantní řešení pro obě strany.

3. Zapojit muže. V porodnici jsem vůbec nespala. Byl tam takový slušně řečeno mumraj, že to zkrátka nešlo. Když jsme se ve třech vrátili domů, čekal mě nepořádek. Mého muže ve strachu o mě i dítě nenapadlo, že by asi bylo bezva byt na příchod novorozence po 4 dnech znovu přichystat. Já jsem se potřebovala konečně hlavně vyspat co nejdéle to šlo, abych nabrala sílu. Bylo tedy nutné, aby se dokázal alespoň na pár hodin postarat o domácnost a hlavně o miminko. A to je situace na kterou většina mužů bohužel připravená není ani trochu. Existuje tisíce kurzů pro ženy jak se připravit na porod a mateřství, ale normální kurz jak se stát opravdovým tátou chybí. A tak jsme s mužem založili www.kurzotcovstvi.cz, který to změní.