Minulý týden mě kamarádka, moderátorka a herečka Tereza Šefrnová vyzvala k tomu, abych sepsala své zážitky z porodnice v Podolí. Věděla jsem, že ona v této porodnici spokojena nebyla, ale co přesně prožila, jsem se dočetla až v jejím článku z minulého týdne. Moje zkušenost je ze stejné porodnice, ze stejného roku, ale naprosto odlišná. Byla jsem spokojená. Moc. Je tu však jedna věc, kterou jsme měly jinak – já svůj pobyt strávila na nadstandardu, Tereza ne. A postavení dvou zkušeností vedle sebe, tedy standard/nadstandard mi přijde jako zajímavá sonda.

V diskuzích u článku z minulého týdne jsem se dočítala, že rodičky platí cca 30 tisíc za to, když chtějí u porodu konkrétního doktora. 30 tisíc? Vážně? Začala jsem se poptávat mezi kamarádkami a opravdu, narazila jsem na takové, které vybranému lékaři „šouply obálku.“ To byl pro mě asi ten největší šok a tudíž považuji za důležité na začátku zdůraznit, že do Podolí jsem se dostala přes klasickou internetovou registraci, legální cestou. Formulář jsme nehacknuli, ani nezaplatili pochybnou firmu, která se bije v prsa, že registraci dokáže zařídit přednostně. Jen pro zajímavost, při počtu 12 registrovaných žen denně, je roční kapacita 4380 rodiček. A dle veřejně dostupných informací se v roce 2017 realizovalo 5193 porodů, což je o 813 přijatých maminek víc, než umožňují registrace. 813 žen se prostě do Podolí dostane nějak jinak, což jsou v průměru cca 2 rodičky denně.

V celém procesu jsem nikoho neuplatila (ani bych nevěděla jak) a jediné peníze, které jsem v souvislosti se svým porodem vynaložila, byly v pokladně porodnice při propouštění, kdy jednalo se o úhradu pobytu v nadstandartu. A protože jakékoli hodnocení a sdělování názoru je vždy velmi subjektivní, jen doplním pár věcí o sobě, abyste si udělali lepší obrázek o tom, jak nahlížet na autorku, která píše tenhle text. Před porodem jsem nenavštívila ani jeden předporodní kurz, nechtěla jsem k porodu vlastní dulu, domácí porod jsem nezvažovala ani na vteřinu, lékařům věřím, ale zároveň dávám na svůj vnitřní pocit, takže pokud se mi něco nelíbí, nemlčím a ptám se „proč?“. Ke druhým lidem jsem slušná, usmívám se na ně, protože věřím, že člověk dostává to, co vysílá. A vím, že v životě je všechno o hlavě, sklenici vidím vždycky poloplnou, ne poloprázdnou. Tudíž když jsem se rozhodla rodit v Podolí, tedy v největší porodnici v ČR, nastavila jsem se tak, že budu na všechno čekat, že tam bude hodně lidí a dokonce jsem věděla i to, že se kolem Dymákové nebude točit celý tamní svět. Prostě jsem se připravila na mnohem horší variantu, než na tu, která nastala. Výsledek? Rodit v Podolí pro mě byla paráda.

NÁSTUP PO PORODNICE
Moje těhotenství bylo v naprostém pořádku, Vojtíšek se vyvíjel tak, jak měl. Už od prvních návštěv v ambulanci mě překvapilo, že jsou všichni milí. Ano, byly fronty. Ale ani jednou jsem nenarazila na nějakého protivu z personálu. Rozhodli jsme se využít služby, která se jmenuje PODOLSKÝ BALÍČEK. Stojí 1990,- a v ceně už je přítomnost otce u porodu, dále obsahuje např. parkování zdarma pro doprovod k porodu (pro nás super, využili jsme). Dále nonstop možnost telefonické konzultace s porodní asistentkou (nevyužili jsme), informační brožuru (ta se hodila), přednostní rezervace porodního boxu, přednostní rezervace nadstandartního pokoje, občerstvení pro doprovod u porodu (partner opravdu dostal sváču:)), v porodním boxu mě pak čekala taška s ručníkem, osuškou, sprcháčem, jednorázovými přezůvkami a koupací čepicí. Paráda.

Při předporodních kontrolách měsíc před porodem, mě měl v ambulanci na starosti doktor Pock, neskutečně sympatický a usměvavý mladý lékař. Vždycky mi říkal, co a proč dělá, co co znamená a co se bude dít. Při jedné z návštěv ho však vyděsil můj tlak, který neklesal ani po ležení v klidu a pozření tablety na snížení. Ten den mě ještě poslal domů, ale s úkolem měřit se a pokud se tlak nesníží, ráno přijeďte. Neklesl a ráno jsem tam byla jak na koni. Bylo už jen pár dní před termínem, takže varianta předčasně vyvolaného porodu byla ve hře. Kvůli tlaku 172/112 jsem šla na oddělení rizikového těhotenství, P3. Požádala jsem o nadstandard, dostala jsem ho. Ano, takhle jednoduché to bylo. Krásný pokoj s polohovatelným lůžkem, televizí, internetem, vlastní sprchou a toaletou. Na tomto evidentně nedávno zrekonstruovaném oddělení jsem strávila 2 noci, můj partner mohl na návštěvy neomezeně. Lékaři i sestry před vstupem vždy klepaly, krom jedné, ale tu jsem na tuto nevhodnost upozornila a už se to neopakovalo. Nechtěla jsem rodit císařem a z personálu jsem cítila snahu splnit mi přání rodit přirozeně, ale zároveň bylo jasné, že vysoký tlak asi rozhodl za všechny a i když to na chvíli vypadlo, že přirozený porod bude, nakonec jsem se v porodním boxu moc neohřála a kvůli špatným křivkám z monitoru lékaři rozhodli, že na sál musím ihned.

A tady musím říct, jsem se bála. Hodně a všeho. Zvolila jsem částečnou anestezii, protože ta umožňuje přítomnost otce u porodu. Partner mi seděl u hlavy, na sále hrála hudba, personál byl vtipný a tak straně v pohodě, že jsem z nich tu pohodu nasála, uklidnila se a samotné napíchnutí epiduralu je jedním z mých největších životních překvapení – nebolelo to, ani to nebylo nějak zvlášť nepříjemné. Pak jsem jen v podbřišku cítila tupé škubání a za chvíli – křik. Vojtíšek spatřil světlo světa. Dostala jsem ho na pár minut k sobě, partner asistoval u vážení, mě odvezli na JIPku, muž odjel domů a onu svačinu zaplacenou v rámci podolského balíčku dostal na cestu, protože mu ji nestihli v tom fofru dát. :)

Malého mi poprvé přivezli asi za 5 hodin, bylo kolem deváté večer. Tuhle noc jsem ještě strávila sama, další už ne. JIPka byla evidentně také po rekonstrukci, ležely jsme tři v místnosti, personál opět v pohodě. Hned ráno po propuštění jsem si pro syna chtěla jít a čistě pragmaticky jsem už nechtěla utrácet další peníze z rodinného rozpočtu a nechala se proto doprovodit na klasický pokoj. V předklonu, svíjící se v bolestech po císaři, ale šlo to. Bohužel, možná je to věkem, možná jistou zpovykaností, ale to, do jakého prostředí jsem přišla, mě vyděsilo. Vrátila jsem se v čase do doby, kdy jsem před pětadvaceti lety chodila na návštěvu do nemocnice za mým dědou, který ležel ve staré ošuntělé příhraniční nemocnici. Potenciální spolubydlící tomu pocitu moc nepřidala, byl to typ, který evidentně zrovna smutnil z toho, že nemůže sedět ve své oblíbené nonstopce, ale musí ztrácet čas s miminem v porodnici. Když jsem šla, resp. šourala se najít záchod a sprchu, moje zděšení z toho, kde jsem se to octila, dosáhlo maxima a já věděla, že to nedám. Našla jsem sestru, která mě do pokoje dovedla a požádala ji, jestli by mě nemohla vysvobodit a zkusit prověřit volnou kapacitu nadstandardu. Ano, prověřím, to víte, že jo. Po několik minutách, které jsem trávila voláním domů, že když nebude nadstandard, beru dítě a utíkám pryč, se vrátila se slovy: „Máte štěstí, pojďte za mnou, stojí ale 3000,- za noc.“ Je to hodně. Ale v tu chvíli jsem byla ochotná ušetřit na čemkoli jiném.

V BEZPEČÍ NADSTANDARTNÍ PÉČE
Na nadstandardu v oddělení P2 jsem si připadala jako v ráji. Veliká místnost se sprchou, záchodem, jídelním stolem, postelí, rozkládacím gaučem a terasou s výhledem na Vltavu. Vybavení už sice taky hodně pamatovalo, ale to už mi bylo naprosto jedno. Dostala mě na starost jiná sestra, později jsem pochopila, že starost o rodičky na nadstandardu a na běžných pokojích je rozdělená a začala jsem těm svým říkat „nadstandardní sestry.“ V rámci nadstandardních pokojů jde o specializované sestry, které zajistí komplexní péči o matku i dítě v rámci sdružené péče. Moje nadstandardní sestra mi všechno vysvětlila. Jak u sebe budu či nebudu mít Vojtíška, prý záleží jen na mě, pokud bych se potřebovala vyspat, stačí zvednout telefon vedle postele, zavolat, odvezou ho, postarají se o něj a až zase zavolám, přivezou mi ho. Ale v zájmu nás obou doporučuje nejdřív se trochu prospat, abych se byla schopná postarat o malého. Což dává logiku, protože bolest po císaři je něco, co rozhodně trumflo všechny předchozí bolesti, která jsem zažila, tudíž mi nějak nejde na rozum, proč řada nejen celebrit chce podstoupit sekci (řez) plánovaně. Věřím, že klasický porod strašně moc bolí, ale nevěřím tomu, že rekonvalescence po císaři je lepší. Není, nemůže být. Bolí to hodně a dlouho. Má nadstandardní sestra mi vysvětlila a ukázala jak správně kojit a opět – kdyby cokoli, prostě mi zavolejte, přijdu. Bohužel se moc nedařilo, takže se dokrmovalo, ale syn dostával mateřské mléko z mléčné banky a ne z flašky, ale ze stříkačky přes prst. I díky tomu jsem ho po příchodu domů mohla kojit, protože neměl závislost na lahvi.

Kdo mi dělal velkou radost, byla rehabilitační, která za námi chodila s návodem, jak správně vstávat po císaři, aby se minimalizovala bolest a jak cvičit, aby se břicho správně zregenerovalo. Dostala jsem závaží na zatažení břicha a při cvičení jsme vždycky probraly i všechno ostatní, od porodu až po vysavače. Využila jsem i možnosti nechat malému udělat screening sluchu, sestra přišla na pokoj s malou krabičkou, když Vojtíšek spal. Z krabičky vedl drátek, ten mu na chvíli dala do ouška a hotovo, odezvy změřené, matka zase o kousek klidnější. Mé nadstandardní sestry mě postupně naučily všechno, kromě kojení tedy i přebalování, a koupání. Velké umyvadlo pro miminka bylo k dispozici přímo na mém pokoji, včetně topení, aby prcek nenastydl, takže jsem se nemusela nikam trmácet. Měla jsem soukromí, pohodlí, nádherný výhled, vlastní televizi, rychlovarnou konvici i lednici, možnost neomezených návštěv. A když jsem nechtěla jídlo z běžného jídelníčku, objednala jsem si za příplatek nadstandardní stravu. Díky tomu všemu jsem si mohla připadat si jako člověk.

Když jsem si malého brala na noc k sobě do postele, tak nadšené nebyly, vlastně mi to nedoporučovaly, v zájmu jeho bezpečnosti, jenže já jsem přesvědčená, že když je matka při smyslech, není opilá, ani zdrogovaná a je na miminko napojená, tak ho prostě nezalehne. A že jsem udělala správně jsem věděla hned v prvním momentu, co jsem ho položila k sobě a obejmula ho, to malinké tělíčko jakoby se celé uvolnilo, ozvalo se odfrknutí a to byl moment, který mi ukázal, že jednám tak, jak jednat mám. Vlastně jediná má vyloženě negativní zkušenost je s mladým doktorem, který splňuje to, o čem psala Tereza – necitlivý přístup, špatná komunikace. Vojtíšek měl slabou novorozeneckou žloutenku, ale tenhle mladý perspektivní mi průběžně oznamoval, že „to dítě strašně žloutne, nic mu nezabírá, bude to ještě horší, budete tady dlouho, bude muset jít na ozařování.“ Asi si řeknete, co je na tom? Ano, možná to ani mě s odstupem nezní tak strašně. Ale v tu dobu, kdy je žena emočně rozházená tak, jak nikdy v životě, je opravdu nutné zvažovat každé slovo. Já vím, že to je pro personál leckdy těžké a každá věta je vlastně tanec v minovém poli, ale ta ohleduplnost je prostě na místě. Nehledě na to, že existuje stav, který se jmenuje „Poporodní blues.“

Trvá od porodu do cca desátého dne, vrcholí mezi třetím a pátým dnem a objevuje se až u 85% rodiček. A právě tenhle fakt je z mého pohledu neskutečně podceňovanou věcí, jak z pohledu partnerů, rodiny, i samotného personálu a samotný tento stav by si zasloužil masivní informační kampaň na téma, jak mluvit s ženami po porodu. Neznám moc lidí, co tenhle fakt, který je naprostou běžnou věcí, znají. Takže pokud si některá z vás připadala divná, že je protivná, šťastná, lítostivá, vysmátá, protivná i lásku rozdávající a to všechno během jedné hodiny, dělalo vám společnost ono „poporodní blues.“ A u mě bylo v plné palbě třetí den, právě ten den, kdy mi mladý doktor oznámil z mého pohledu samozřejmě arogantně a necitlivě, že mi syn žloutne a žloutne. Mimochodem, byl sice leden, takže to se sluncem nebylo nijak zázračné, ale nechtěla jsem za žádnou cenu nechat malého zavřít do té krabice s modrým světlem, chtěla jsem ho u sebe a cítila jsem, že tam nemusí, proto jsem nechala své nažloutlé dítě prostě ležet v postýlce u okna, aby na něj šlo co nejvíc světla a co myslíte? Žloutenka se dala na ústup a žádné svícení se nekonalo.

Ale ještě jednu historku o rozdílu (nad)standardu mám. Šla jsem o patro níž na kontrolu před propuštěním. Když jsem seděla na chodbě a čekala až přijdu na řadu, prohlížela jsem si to opravdu nevzhledné staré prostředí a litovala všechny ty maminky v hromadných pokojích, slyšela jsem dialog dvou dam z pomocného personálu. Obě Ukrajinky, ale mluvily česky. Jedna zaškolovala druhou a vysvětlovala jí, že ta lepší prostěradla a povlečení musí dávat na nadstandardy, to obyčejné ložní prádlo na obyčejné pokoje. Už si to bohužel nepamatuji přesně, ale podobných věcí byla v té instruktáži celá řada a to mě jen utvrdilo v tom, že nůžky mezi platícími a neplatícími v Podolí prostě rozevřené jsou.

V žádném případně neříkám, že jedno rozhodnutí na začátku, tedy koupě Podolského balíčku, ovlivnilo po zbytek mého pobytu v porodnici chování personálu. Nemyslím si, že se sestra podívá do papírů, vidí, že jsem zaplatila hned v úvodu skoro dva tisíce a tím pádem nasadí úsměv a laskavost. Třeba jsem měla štěstí, třeba jen mám separační paměť a všechno špatné jsem hned zapomněla, nebo se jen tak z něčeho nehroutím a snesu víc, než některé jiné maminky. Třeba by některá jiná rodička popisovala moje zkušenosti podle jiné optiky a mohly by znít úplně jinak. Třeba. Já nevím. Ale to, co mi zůstalo v hlavě, je to, o co jsem se s vámi podělila. A nezapomenu na slova mé kamarádky Marušky, která rodila tři měsíce přede mnou tamtéž. Řekla mi: „Hele, je to sice továrna na děti. Ale všichni, od uklízečky po ředitele se na tebe budou usmívat a pozdraví Tě.“ A měla pravdu.

Silva Dymáková