Rozhovor s hercem Alanem Rickmanem byl cílem mé cesty do New Yorku. Měla jsem mu položit otázky, které již dávno sestavil k bádání legendární Michail Čechov a jeho odpovědi pak porovnat s ostatními dotazovanými z ČR i ze světa. Moje dosavadní cesta k rozhovorům vedla přímo. Zeptala jsem se dané osobnosti a zpravidla okamžitě či v domluvený termín dostala rozhovor. Rickmana jsem se zeptala po první veřejné generálce. Okamžitě mě poslal do háje.

Zdolaná vzdálenost 6.568 km. 9 hodin 20 min strávených v letadle. Cestovní stipendium. Příprava 2 měsíce. Důvěra vedoucího práce. Moje naděje, že něco zásadního přivezu. To všechno je v prdeli kvůli desetivteřinovému dotazu a jedné vteřinové odpovědi. Byla jsem strašně nešťastná a zoufalá. Jako poslední záchvěv jsem mu nechala v divadle otázky a kontakt na mě.

Kdokoliv se tuhle story dozvěděl, hned mi začal vysvětlovat, že je to přece jasný, a že se to dobře ví, že takové osobnosti dávají rozhovory jen za tisíce dolarů a všechno musí být dopředu domluvené do puntíku. Ano, je to tak. Jenže ne pro každého. Někomu se dveře otevřou samy.
Po hodinách broumání po památkách New Yorku vystřídaných vzteklými návaly Tourettova syndromu, jsem zamířila zpátky na Broadway, kam jsem bohužel měla již koupený lístek na večer. Byla bych šla ráda na kohokoliv jiného než naštvaně sledovat zrovna Rickmana, ale nejsem Rothschild, abych si mohla dovolit sponzorovat vícero divadel najednou. Bohužel.

Znaveně jsem vlezla do obchodu na rohu, abych ukořistila po dlouhém dni alespoň kávu s sebou. Z nitra obchodu jsem zaslechla někoho, jak volá mé jméno. Opakovala jsem si, že je to nesmysl. Jsem unavená a mám nejspíš slyšiny. „Nikoho tu neznáš, nikdo nezná tebe.” Chyba znaveného mozku. Někdo mě tu přeci jen už znal. Alan Rickman. Řítil se ke mně šermujíc toastovým chlebem v ruce. Volal na mě mým jménem. Tentokrát byl plný energie a hned se mi začal omlouvat za nezdařený rozhovor. Vysvětlil mi, proč to není možné, ale že prý mi může dát neofiko odpovědi i pár tipů kam se obrátit. Tak se stalo.


A jeho nejcennější vyjádření? To změnilo celé nasměrování mé disertační práce i mého uvažování: „Nepiš o mně. Já nejsem zajímavý. Mysli ve větším měřítku. Podívej se kolem sebe. Co vidíš jako rozdíl v práci tady a v Evropě? Co se s tou Broadawayí stalo? A co s herectvím? Tohle napiš! O mně píše každej, a upřímně, jsou to nesmysly.“

Měl pravdu. Zemřel 14. 1. 2016 na rakovinu, se kterou dlouhá léta tajně bojoval. Přátelé tvrdí, že tehdy vzal nazkoušení inscenace hry Seminar v John Golden Theatre, aby mohl zemřít na jevišti jako Moliére. Věděl, že je to jeho poslední divadelní štace. Když mě tehdy tak rychle a tvrdě odmítl, nebyl vůbec tajemnej, bylo mu zkrátka blbě.

Z cyklu: Konečně plním slib a začínám zveřejňovat pětiletý výzkum podmínek k herectví.Cílem těchto příspěvků je trochu demytizovat broadwayskou scénu a americké herectví v očích českého zájemce pomocí některých základních, ale u nás stále nepříliš obecně rozšířených informací.