Andrej Sacharov 2021
V Senátu Parlamentu ČR se 20.05.2021 uskutečnila Konference "Andrej Sacharov 2021: Česká a ruská hlediska"
Akci pořádali první místopředseda Senátu Jiří Růžička, místopředseda Senátu Jan Horník a senátor Marek Hilšer, inicioval ji za český Memoriál a organizaci Gulag.cz Štěpán Černoušek, moderovala historička Daniela Kolenovská, po konferenci byla ve Valdštejnské zahradě zahájena výstava věnovaná Andreji Sacharovovi, na jejíž přípravě se podílel festival Kulturus a jeho zakladatel Anton Litvin.
Měl jsem tu čest vystoupit na konferenci s následujícím příspěvkem:
Vážené dámy, vážení pánové, milí přátelé,
100 let poté, co přišel na svět Andrej Sacharov a více než 30 let po jeho smrti musíme začít takříkajíc od nuly a ptát se znovu, tady a teď: co z jeho příběhu má aktuální platnost a jaké Rusko, jaký typ myšlení a postojů vlastně tento legendární fyzik a bezprecedentně odvážný občan zosobňuje.
Mnozí z nás se dnes ptají, zda je vůbec možné oponovat režimu, který opozici podle momentální potřeby kriminalizuje a se zákony zachází svévolně a selektivně - jen jako s účelovými prostředky účelové diskriminace oponentů.
Podobně se ptal Andrej Sacharov, přičemž jeho otázky a odpovědi na ně se v průběhu času proměňovaly. Sacharovova cesta do vyhnanství v 80. letech, kdy byl na téměř sedm let protiprávně izolován v uzavřeném městě, kam neměl nikdo přístup bez povolení úřadů a KGB, byla dost dlouhá a klikatá.
V 80. letech jsem Sacharova z dálky poznal já, dítě v normalizačním Československu. Z Hlasu Ameriky jsem věděl, že v jakémsi tajuplném městě Gorkij sovětská státní bezpečnost drží v zajetí a pod nepřetržitým dohledem nositele Nobelovy ceny, který vzdoruje zoufalými hladovkami a o němž často zlovětsně dlouho není možné získat žádnou informaci. Telefon do bytu, kde byl vězněn, jak známo zavedli až den předtím, že mu zatelefonoval Gorbačov, aby ho pozval do Moskvy, do víru perestrojky. Tehdy se zdálo, že svět už snad nikdy nebude tak špatný, jako do té doby. Sacharovova reakce byla příznačná a Gorbačov o tom nejednou vyprávěl: začal okamžitě vyjednávat svobodu i pro všechny další, méně prominentní politické vězně.
Po mnoha letech jsem byl šťastný, že právě v Nižním Novgorodě, v sovětském období překřtěném na Gorkij, začalo na podzim 2006 vůbec první ruské turné legendární české kapely The Plastic People of the Universe, které jsem měl tu čest uspořádat během svého působení v moskevském Českém centru. Procházet se po Nižním s Plastiky, jejichž pronásledování, jak známo, stálo na prahu Charty 77, to byla ta nejlepší myslitelná terapie strachu, který jsem o Andreje Sacharova jako dítě měl.
Sacharov věděl, že se v Rusku veřejná opozice vůči státní ideologii pronásleduje a trestá, věděl, že zákony a ústava jsou příslovečnými cáry papíru. Přesto opakovaně a nahlas kritizoval nejen ekologické nebezpečí spojené s testy termonukleárních zbraní a a bezpráví páchané na politických vězních, ale i sovětskou invazi do Afghánistánu na přelomu let 1979/80 - to byla podle všeho poslední kapka vedoucí k rozhodnutí o jeho internaci. Podrobnosti ale neznáme, protože Rusko je jedinou zemí bývalého sovětského bloku, která dodnes badatelům nezpřístupnila archivy státní bezpečnosti.
Už Sacharovova tisková konference pro zahraniční novináře roku 1974 byla bezprecedentní. Užijeme-li slovníku dnešního ruského establishmentu, Sacharov se projevil jako „zahraniční agent“ par excellence. Není divu, že za „zahraničního agenta“ s řadou perzekučních následků nynější úřady prohlašují celé Sacharovovo centrum, archiv a středisko rozvíjející jeho odkaz, instituci podobnou české Knihovně Václava Havla.
Za politické vězně se tehdy, v polovině 70. let, zasazoval člověk, který mezi ně sám ještě nepatřil. Dosud byl ještě akademikem, donedávna s přístupem k bezpočtu státních tajemství, které se ale nechystal nikomu prozradit. Sacharov nebyl agent, vlastizrádce ani spekulant. Chtěl ale žít v Rusku, kde se nedevastuje lidská důstojnost, kde úspěch není podmíněn rezignací na vlastní svědomí a individuální lidskou zodpovědnost. Jeho pozice nebyla namířená proti Rusku ani proti Sovětskému svazu. Byla namířená od počátku 60. let proti obludným testům jaderných zbraní a od roku 1970 stále naléhavěji také proti pošlapávání lidských práv.
Ale nebudu už unavovat vzrušujícím a dobrodružným Sacharovovým životopisem, vyšlo o něm ostatně dost monografií. Je koneckonců nositelem Nobelovy ceny za mír a spoluautorem nejničivější zbraně v dějinách lidstva. To je dost důvodů věnovat jeho biografii důkladnou a profesionální pozornost. Co ale v životopisných knihách nenajdeme a co je třeba hledat vždy znovu v každém konkrétním případě, je odpověď na otázku, jakou výzvu nám jeho příběh vlastně adresuje?
Taková otázka je komplikovaná tím, že Sacharov nebyl takříkajíc jedním z nás, byl to člověk s naprosto výjimečnými vědeckými dispozicemi - v 5 letech už věděl, že se chce stát fyzikem, byl nejmladším akademikem v dějinách Akademie věd. V Sovětském svazu - světové velmoci fyziky a světové velmoci zbrojního průmyslu, se hned po studiu dostal na totální špičku těchto oborů a působil v ní 20 let. Účastnil se řady jednání s nejvyššími veliteli zbrojního průmyslu, s důstojníky rozvědky. Byl u toho, když na superutajený objekt, kde pracoval, přiletěl dvěma letadly politický kurátor atomové bomby Michail Pervuchin. V jednom letadle cestoval papaláš s ochrankou, v druhé přiletěly lednice s proviantem. V 50. letech byl opakovaně přítomen na důležitých jednáních politbyra. Sloužil své zemi. Ale ne jako sluha, nýbrž jako svobodný člověk. Proto od začátku 60. let začal čím dál zřetelněji kritizovat režim, v jehož nitru působil. V roce 1968 ne doma v kuchyni, jako většina sovětských intelektuálů, ale veřejně kritizoval okupaci Československa, na to si netroufl ani disident číslo jedna Alexandr Solženicyn. Sacharovovi pozorně naslouchali Chruščov, Brežněv i Gorbačov, ačkoliv první dva jmenovaní ho od určité chvíle vnímali jako velký problém a snažili se ho umlčet. 20 let byl Sacharov klíčovým účastníkem týmu, který pracoval v nejutajovanějším a vojensko-strategicky nejdůležitějším provozu SSSR: ve vývoji, výrobě a testování termojaderných zbraní.
Zároveň s touto exkluzivitou v rovině vědecké i společenské je ale jeho příběh i naprosto obyčejný a týká se kohokoliv. Vrátil bych se krátce do roku 1961, kdy Sovětský svaz tajně testoval největší explozi v dějinách lidstva - měla sílu téměř 4 tisíc amerických jaderných bomb z Hirošimy. Atomový hřib byl sedmkrát vyšší než Mount Everest. Ačkoliv sedmadvacetitunová Царь-бомба, jak tuto megazbraň pojmenovali, pokusně explodovala s minimalizovanou náloží 4 km nad zemí, přesto vymlátila okna i ve vesnicích vzdálených 900 kilometrů. Když to viděl Andrej Sacharov, jeden z autorů této kolosální bomby, údajně - píše to aspoň ve svých memoárech - s hlavou na stole plakal. Tehdy začal nejen v jeho myšlení, ale především v jeho postojích obrat, který je nejen v sovětském kontextu, ale i dodnes v kruzích ruské elity téměř bezprecedentní: absolutní insider systému, zabezpečený všemi myslitelnými privilegii, vyvozuje z hlasu svého svědomí, ze své lidské zodpovědnosti ze svých znalostí, ze starosti ne o sebe, ale o svět čím dál radikálnější důsledky, ačkoliv je mu jasné, že tím riskuje svůj blahobyt, kariéru, a možná i svůj život.
Sacharov nebyl naivní idealista ani pacifista. Považoval zcela v duchu ideologie studené války rovnováhu zbrojních systémů za záruku, že nebudou použity. Nehrál si na svatého ani na mistra světa v oboru morálky a spravedlnosti. Ale jeho počínání se vyznačovalo jedním rysem, který jej tehdy diskreditoval, stejně jako jej diskredituje i v dnešním Rusku , na rozdíl například od Solženicyna, kterého establishment dávno integroval do svého systému: Sacharov kladl úplně nejvýš ne zájmy státu či národa - ale zájmy reflektujícího individua, zdravý rozum, který se neprojevuje jen doma v kuchyni a v rozhovorech s přáteli, ale i navenek, kdekoliv.
Od Sacharova se očekávalo, tak jako se očekává od jeho dnešních spoluobčanů, že mu političtí vězni, vojenské intervence a státní zájmy, devastující kvalitu života nejen zahraničních nepřátel, ale i jeho vlastních obyvatel, možná budou vadit, ale že to nedá najevo, ať už ze strachu, nebo z oportunismu. Aspoň ne takovým způsobem, který by narušoval veřejný pořádek, nebo dokonce ohrožoval stabilitu, tuto nejvyšší metu všech autoritativních režimů. A přesně to Sacharov začal postupně dělat, začal раскачивать лодку, jak se dnes v Rusku říká, totiž rozhoupávat loďku, v tomto případě obrazné plavidlo sovětského militarismu a zacházení s oponenty.
Sacharovův příběh působí na první pohled jako scénář seriálu v produkci Netflixu: jeden z nejvýznamnějších vědeckých kádrů původně stalinistické zbrojní mašinerie vystupuje proti systému, který mu udělil třikrát titul hrdiny socialistické práce, propůjčil mu Stalinovu a několik Leninových cen. A on pomohl tomuto systému držet svět v šachu nejničivější bombou všech dob. Jak je to vůbec možné?
Krátce po scéně pláče po zkušebním výbuchu Car-bomby roku 1961 se prostřednictvím Sacharovových memoárů ocitáme na slavnosti udílení titulu Hrdiny socialistické páce. Sacharov jej získává potřetí a postupně jej ve svých řečech vyzdvihují a poté také líbají Chruščov, Brežněv, maršál Malinkovskij, tehdejší ministr obrany SSSR.
A právě v tomto roce 1962 Sacharov začíná stále ostřeji vystupovat proti pokusům, které představují přinejmenším z hlediska radioaktivní ekologie katastrofu. V jeho memoárech, týkajících se tohoto období, se objevuje jedna věta, která se mi zdá symptomatická: Я увидел, как легко люди подгоняют свои взгляды под ту концепцию, которая им выгодна. Uviděl jsem, jak lehce lidé přizpůsobují svoje názory koncepci, která je pro ně výhodná.
Přesně tato přizpůsobivost je pevným základem všech "demokratických režimů", které svým oponentům znemožňují účastnit se voleb, nebo je posílají do vězení prostřednictvím soudnictví, které sami ovládají a svůj postup následně legitimizují v médiích, která vlastní a řídí -- a proto mohou určit, co a jak se má medializovat. A přesně to Andrej Sacharov neudělal. Vypověděl smlouvu, která každého, kdo chce mít v nesvobodné společnosti úspěch nebo aspoň klid,, zavazuje ne-li loajalitou, pak alespoň mlčením.
Andrej Sacharov začal postupně své názory sdělovat velmi necenzurovaně nejen svým přátelům a sympatizantům, nýbrž i těm, kdo mu implicitně nebo explicitně zakazovali jejich formulaci. Když byl jeho hlas umlčován, obrátil se na zahraniční média. Když jej drželi v internaci, psal memoáry. Pro KGB byl tento jeho text samozřejmě červeným hadrem. Sacharovovi opakovaně kradli jeho rukopis a on musel začínat znovu od nuly. Jednou došlo ke konfiskaci vpodstatě už hotového devítisetstránkového textu. Sacharov za vydatné podpory své druhé ženy Jeleny Bonner našel sílu pustit se do psaní znovu.
Nevystupoval přitom nikdy jako člověk nenávidící své utlačovatele. Vždy působil sebejistě, klidně, laskavě, něčím snad dětsky. Na jedné z prvních velkých demonstrací v Moskvě období perestrojky jsem shodou okolností stál téměř vedle něj, pár metrů od improvizovaného řečnického pultíku. Davem ho provedli k mikrofonům. Sacharov vypadal unaveně, ale vyzařovala z něj vnitřní pohoda - tvářil se jako na komorním semináři termonukleární fyziky pro hrstku aspirantů. Ve skutečnosti mu naslouchaly tisíce lidí. Sacharov se stal hrdinou perestrojky. Ale v roce 1989 zemřel a jeho odkaz nám klade onu biblickou otázku z příběhu Abrahámova vyjednávání s Hospodinem o městech Sodoma a Gomora: zda se najde dostatek spravedlivých, kteří by šli v jeho stopách a možná v důsledku mohli zachránit celá města, zabránit zkáze. Zatím, v den 100. narozenin Andreje Sacharova, to nevypadá nijak růžově. Děkuji vám za pozornost.
Akci pořádali první místopředseda Senátu Jiří Růžička, místopředseda Senátu Jan Horník a senátor Marek Hilšer, inicioval ji za český Memoriál a organizaci Gulag.cz Štěpán Černoušek, moderovala historička Daniela Kolenovská, po konferenci byla ve Valdštejnské zahradě zahájena výstava věnovaná Andreji Sacharovovi, na jejíž přípravě se podílel festival Kulturus a jeho zakladatel Anton Litvin.
Měl jsem tu čest vystoupit na konferenci s následujícím příspěvkem:
Vážené dámy, vážení pánové, milí přátelé,
100 let poté, co přišel na svět Andrej Sacharov a více než 30 let po jeho smrti musíme začít takříkajíc od nuly a ptát se znovu, tady a teď: co z jeho příběhu má aktuální platnost a jaké Rusko, jaký typ myšlení a postojů vlastně tento legendární fyzik a bezprecedentně odvážný občan zosobňuje.
Mnozí z nás se dnes ptají, zda je vůbec možné oponovat režimu, který opozici podle momentální potřeby kriminalizuje a se zákony zachází svévolně a selektivně - jen jako s účelovými prostředky účelové diskriminace oponentů.
Podobně se ptal Andrej Sacharov, přičemž jeho otázky a odpovědi na ně se v průběhu času proměňovaly. Sacharovova cesta do vyhnanství v 80. letech, kdy byl na téměř sedm let protiprávně izolován v uzavřeném městě, kam neměl nikdo přístup bez povolení úřadů a KGB, byla dost dlouhá a klikatá.
V 80. letech jsem Sacharova z dálky poznal já, dítě v normalizačním Československu. Z Hlasu Ameriky jsem věděl, že v jakémsi tajuplném městě Gorkij sovětská státní bezpečnost drží v zajetí a pod nepřetržitým dohledem nositele Nobelovy ceny, který vzdoruje zoufalými hladovkami a o němž často zlovětsně dlouho není možné získat žádnou informaci. Telefon do bytu, kde byl vězněn, jak známo zavedli až den předtím, že mu zatelefonoval Gorbačov, aby ho pozval do Moskvy, do víru perestrojky. Tehdy se zdálo, že svět už snad nikdy nebude tak špatný, jako do té doby. Sacharovova reakce byla příznačná a Gorbačov o tom nejednou vyprávěl: začal okamžitě vyjednávat svobodu i pro všechny další, méně prominentní politické vězně.
Академик Андрей Сахаров дает интервью на конференции АН СССР. Фото: Владимир Федоренко/ РИА Новости
Po mnoha letech jsem byl šťastný, že právě v Nižním Novgorodě, v sovětském období překřtěném na Gorkij, začalo na podzim 2006 vůbec první ruské turné legendární české kapely The Plastic People of the Universe, které jsem měl tu čest uspořádat během svého působení v moskevském Českém centru. Procházet se po Nižním s Plastiky, jejichž pronásledování, jak známo, stálo na prahu Charty 77, to byla ta nejlepší myslitelná terapie strachu, který jsem o Andreje Sacharova jako dítě měl.
Sacharov věděl, že se v Rusku veřejná opozice vůči státní ideologii pronásleduje a trestá, věděl, že zákony a ústava jsou příslovečnými cáry papíru. Přesto opakovaně a nahlas kritizoval nejen ekologické nebezpečí spojené s testy termonukleárních zbraní a a bezpráví páchané na politických vězních, ale i sovětskou invazi do Afghánistánu na přelomu let 1979/80 - to byla podle všeho poslední kapka vedoucí k rozhodnutí o jeho internaci. Podrobnosti ale neznáme, protože Rusko je jedinou zemí bývalého sovětského bloku, která dodnes badatelům nezpřístupnila archivy státní bezpečnosti.
Už Sacharovova tisková konference pro zahraniční novináře roku 1974 byla bezprecedentní. Užijeme-li slovníku dnešního ruského establishmentu, Sacharov se projevil jako „zahraniční agent“ par excellence. Není divu, že za „zahraničního agenta“ s řadou perzekučních následků nynější úřady prohlašují celé Sacharovovo centrum, archiv a středisko rozvíjející jeho odkaz, instituci podobnou české Knihovně Václava Havla.
Za politické vězně se tehdy, v polovině 70. let, zasazoval člověk, který mezi ně sám ještě nepatřil. Dosud byl ještě akademikem, donedávna s přístupem k bezpočtu státních tajemství, které se ale nechystal nikomu prozradit. Sacharov nebyl agent, vlastizrádce ani spekulant. Chtěl ale žít v Rusku, kde se nedevastuje lidská důstojnost, kde úspěch není podmíněn rezignací na vlastní svědomí a individuální lidskou zodpovědnost. Jeho pozice nebyla namířená proti Rusku ani proti Sovětskému svazu. Byla namířená od počátku 60. let proti obludným testům jaderných zbraní a od roku 1970 stále naléhavěji také proti pošlapávání lidských práv.
Ale nebudu už unavovat vzrušujícím a dobrodružným Sacharovovým životopisem, vyšlo o něm ostatně dost monografií. Je koneckonců nositelem Nobelovy ceny za mír a spoluautorem nejničivější zbraně v dějinách lidstva. To je dost důvodů věnovat jeho biografii důkladnou a profesionální pozornost. Co ale v životopisných knihách nenajdeme a co je třeba hledat vždy znovu v každém konkrétním případě, je odpověď na otázku, jakou výzvu nám jeho příběh vlastně adresuje?
Taková otázka je komplikovaná tím, že Sacharov nebyl takříkajíc jedním z nás, byl to člověk s naprosto výjimečnými vědeckými dispozicemi - v 5 letech už věděl, že se chce stát fyzikem, byl nejmladším akademikem v dějinách Akademie věd. V Sovětském svazu - světové velmoci fyziky a světové velmoci zbrojního průmyslu, se hned po studiu dostal na totální špičku těchto oborů a působil v ní 20 let. Účastnil se řady jednání s nejvyššími veliteli zbrojního průmyslu, s důstojníky rozvědky. Byl u toho, když na superutajený objekt, kde pracoval, přiletěl dvěma letadly politický kurátor atomové bomby Michail Pervuchin. V jednom letadle cestoval papaláš s ochrankou, v druhé přiletěly lednice s proviantem. V 50. letech byl opakovaně přítomen na důležitých jednáních politbyra. Sloužil své zemi. Ale ne jako sluha, nýbrž jako svobodný člověk. Proto od začátku 60. let začal čím dál zřetelněji kritizovat režim, v jehož nitru působil. V roce 1968 ne doma v kuchyni, jako většina sovětských intelektuálů, ale veřejně kritizoval okupaci Československa, na to si netroufl ani disident číslo jedna Alexandr Solženicyn. Sacharovovi pozorně naslouchali Chruščov, Brežněv i Gorbačov, ačkoliv první dva jmenovaní ho od určité chvíle vnímali jako velký problém a snažili se ho umlčet. 20 let byl Sacharov klíčovým účastníkem týmu, který pracoval v nejutajovanějším a vojensko-strategicky nejdůležitějším provozu SSSR: ve vývoji, výrobě a testování termojaderných zbraní.
Zároveň s touto exkluzivitou v rovině vědecké i společenské je ale jeho příběh i naprosto obyčejný a týká se kohokoliv. Vrátil bych se krátce do roku 1961, kdy Sovětský svaz tajně testoval největší explozi v dějinách lidstva - měla sílu téměř 4 tisíc amerických jaderných bomb z Hirošimy. Atomový hřib byl sedmkrát vyšší než Mount Everest. Ačkoliv sedmadvacetitunová Царь-бомба, jak tuto megazbraň pojmenovali, pokusně explodovala s minimalizovanou náloží 4 km nad zemí, přesto vymlátila okna i ve vesnicích vzdálených 900 kilometrů. Když to viděl Andrej Sacharov, jeden z autorů této kolosální bomby, údajně - píše to aspoň ve svých memoárech - s hlavou na stole plakal. Tehdy začal nejen v jeho myšlení, ale především v jeho postojích obrat, který je nejen v sovětském kontextu, ale i dodnes v kruzích ruské elity téměř bezprecedentní: absolutní insider systému, zabezpečený všemi myslitelnými privilegii, vyvozuje z hlasu svého svědomí, ze své lidské zodpovědnosti ze svých znalostí, ze starosti ne o sebe, ale o svět čím dál radikálnější důsledky, ačkoliv je mu jasné, že tím riskuje svůj blahobyt, kariéru, a možná i svůj život.
Sacharov nebyl naivní idealista ani pacifista. Považoval zcela v duchu ideologie studené války rovnováhu zbrojních systémů za záruku, že nebudou použity. Nehrál si na svatého ani na mistra světa v oboru morálky a spravedlnosti. Ale jeho počínání se vyznačovalo jedním rysem, který jej tehdy diskreditoval, stejně jako jej diskredituje i v dnešním Rusku , na rozdíl například od Solženicyna, kterého establishment dávno integroval do svého systému: Sacharov kladl úplně nejvýš ne zájmy státu či národa - ale zájmy reflektujícího individua, zdravý rozum, který se neprojevuje jen doma v kuchyni a v rozhovorech s přáteli, ale i navenek, kdekoliv.
Od Sacharova se očekávalo, tak jako se očekává od jeho dnešních spoluobčanů, že mu političtí vězni, vojenské intervence a státní zájmy, devastující kvalitu života nejen zahraničních nepřátel, ale i jeho vlastních obyvatel, možná budou vadit, ale že to nedá najevo, ať už ze strachu, nebo z oportunismu. Aspoň ne takovým způsobem, který by narušoval veřejný pořádek, nebo dokonce ohrožoval stabilitu, tuto nejvyšší metu všech autoritativních režimů. A přesně to Sacharov začal postupně dělat, začal раскачивать лодку, jak se dnes v Rusku říká, totiž rozhoupávat loďku, v tomto případě obrazné plavidlo sovětského militarismu a zacházení s oponenty.
Sacharovův příběh působí na první pohled jako scénář seriálu v produkci Netflixu: jeden z nejvýznamnějších vědeckých kádrů původně stalinistické zbrojní mašinerie vystupuje proti systému, který mu udělil třikrát titul hrdiny socialistické práce, propůjčil mu Stalinovu a několik Leninových cen. A on pomohl tomuto systému držet svět v šachu nejničivější bombou všech dob. Jak je to vůbec možné?
Krátce po scéně pláče po zkušebním výbuchu Car-bomby roku 1961 se prostřednictvím Sacharovových memoárů ocitáme na slavnosti udílení titulu Hrdiny socialistické páce. Sacharov jej získává potřetí a postupně jej ve svých řečech vyzdvihují a poté také líbají Chruščov, Brežněv, maršál Malinkovskij, tehdejší ministr obrany SSSR.
A právě v tomto roce 1962 Sacharov začíná stále ostřeji vystupovat proti pokusům, které představují přinejmenším z hlediska radioaktivní ekologie katastrofu. V jeho memoárech, týkajících se tohoto období, se objevuje jedna věta, která se mi zdá symptomatická: Я увидел, как легко люди подгоняют свои взгляды под ту концепцию, которая им выгодна. Uviděl jsem, jak lehce lidé přizpůsobují svoje názory koncepci, která je pro ně výhodná.
Přesně tato přizpůsobivost je pevným základem všech "demokratických režimů", které svým oponentům znemožňují účastnit se voleb, nebo je posílají do vězení prostřednictvím soudnictví, které sami ovládají a svůj postup následně legitimizují v médiích, která vlastní a řídí -- a proto mohou určit, co a jak se má medializovat. A přesně to Andrej Sacharov neudělal. Vypověděl smlouvu, která každého, kdo chce mít v nesvobodné společnosti úspěch nebo aspoň klid,, zavazuje ne-li loajalitou, pak alespoň mlčením.
Andrej Sacharov začal postupně své názory sdělovat velmi necenzurovaně nejen svým přátelům a sympatizantům, nýbrž i těm, kdo mu implicitně nebo explicitně zakazovali jejich formulaci. Když byl jeho hlas umlčován, obrátil se na zahraniční média. Když jej drželi v internaci, psal memoáry. Pro KGB byl tento jeho text samozřejmě červeným hadrem. Sacharovovi opakovaně kradli jeho rukopis a on musel začínat znovu od nuly. Jednou došlo ke konfiskaci vpodstatě už hotového devítisetstránkového textu. Sacharov za vydatné podpory své druhé ženy Jeleny Bonner našel sílu pustit se do psaní znovu.
Nevystupoval přitom nikdy jako člověk nenávidící své utlačovatele. Vždy působil sebejistě, klidně, laskavě, něčím snad dětsky. Na jedné z prvních velkých demonstrací v Moskvě období perestrojky jsem shodou okolností stál téměř vedle něj, pár metrů od improvizovaného řečnického pultíku. Davem ho provedli k mikrofonům. Sacharov vypadal unaveně, ale vyzařovala z něj vnitřní pohoda - tvářil se jako na komorním semináři termonukleární fyziky pro hrstku aspirantů. Ve skutečnosti mu naslouchaly tisíce lidí. Sacharov se stal hrdinou perestrojky. Ale v roce 1989 zemřel a jeho odkaz nám klade onu biblickou otázku z příběhu Abrahámova vyjednávání s Hospodinem o městech Sodoma a Gomora: zda se najde dostatek spravedlivých, kteří by šli v jeho stopách a možná v důsledku mohli zachránit celá města, zabránit zkáze. Zatím, v den 100. narozenin Andreje Sacharova, to nevypadá nijak růžově. Děkuji vám za pozornost.
Andrej Sacharov