Země se stále otáčí a časy se mění. Měníme se s nimi i my. Mění se mnohdy i naše názory. Změnily se během těch šesti let, které uplynuly od doby, kdy jsem napsal tuto krátkou úvahu i mnohé z mých názorů.

Někdy dost podstatně, někdy jen v nepodstatných detailech.

Za těch pět let se opravdu změnilo mnohé. Byla to ale vždy změna k lepšímu?

Kupodivu snad až na příklad pana poslance Tlustého, jehož dnes můžeme nahradit například poslancem Babákem, je má úvaha stále aktuální. Jen ty problémy jsou dnes větší a řešení ještě více vzdálené.

V roce 2005 jsem žil v kanadském Torontu. Napsal jsem tehdy článek o tom, co se mi v naší politice nelíbí. Stále se mi to nelíbí a stále se divím stejným věcem, neprůhledným veřejným zakázkám, nestandardním „půjčkám“ a rostoucí ztrátě důvěry politiků, absenci odpovědnosti volených a pasivitě jejich voličů.

Na ten můj krátký článek mně upozornil jeden čtenář, jehož paměť je zřejmě daleko lepší než ta má. Nepřekvapilo mně, že jsem zapoměl na ten text, překvapilo mně, že jsem jej psal tak dávno. Kupodivu bych jej mohl napsat dnes a nemusel bych na něm příliš mnoho měnit. Snad jen to, že bych byl na politiky daleko tvrdší.

ÚVAHA: Země se otáčí a peníze taky

Je pravdou, že jsme jen bezmocným davem, na jehož mínění záleží jen jednou za čtyři roky?
Žijeme ve světě mafiánského kapitalismu, nebo v demokratickém státě?

Jsme rozděleni na MY a ONI, a je propast mezi námi a poliky nepřeklenutelná?

Jde ve světě politiky o naše zájmy, nebo jen o peníze?

Můžeme něco dělat pro to, abychom mohli být spokojeni s odpověďí na tyto otázky?

Myslím že něco dělat můžeme. Mohli bychom si, každý sám za sebe, odpovědět ještě na jednu otázku, na to, co považujeme za příčinu jmenovaných problémů a co bychom chtěli změnit. Odpovědi se asi budou lišit, každý máme jiné priority a každý situci vnímáme jinak.

Jsem optimista, nevěřím na téze o spálené zemi a o tom, že nemůžeme nic ovlivnit, že demokracie nefunguje, že není koho volit, a že stejně nezáleží na tom, co chceme.

Ale vidím a cítím, že něco není v pořádku. Reálné problémy jako korupce, neprůhlednost v rozhodování, podezírání a propast mezi tím, jak vidí svět politici a jak jej vidí veřejnost se nezmenšuje. Problémy naší demokracie léčíme tak, že na ně, s velmi pochybným úspěchem, reagujeme. A většinou reagujeme jen tím, že obviňujeme politiky, obviňujeme jeden druhého a voláme, tam kde vidíme vinu, po potrestání viníků. Voláme ale stejně razantně po odstranění příčin, po vyčištění prostředí, které je živnou půdou pro korupci nebo pro podezření z korupce, které je psychologicky pro demokracii stejně nebezpečné?

Věřím, že proto, abychom mohli začít problémy řešit, je nutno vyčistit prostředí, které jim pomáhá přežívat a růst.

Toto je krátký a neúplný seznam problémů, jak je vidím já:

Veřejné zakázky

Chápu, že některé informace o zakázkách spojených s bezpečností státu nebo s převodem citlivých nejmodernějších technologií jsou oprávněně utajované. Těžko mne někdo ale přesvědčí, že existují objektivní důvody k utajování informací o smlouvě o dodávkách kancelářského papíru pro ministerstvo nebo pro magistrát. "Obchodní tajemství" je něco, co nemá ve veřejných zakázkách co dělat. Pokud obchodní společnost trvá na tajnosti podmínek smlouvy, nemá se ucházet o státní a veřejné zakázky. A stát nebo obec by s takovou firmou neměl vstupovat do smluvního vztahu.

Pokud někdy existují nějaké skutečnosti, pro které by se dala nalézt výjimka z této zásady, měla by se výjimka týkat jen té části smlouvy, která se týká utajovaného předmětu. Rozhodně mezi ně nepatří informace o ceně a o množství zakoupeného zboží či služeb.

Stát nebo obec si může v podmínkách výběrových řízení, případně ve smluvních podmínkách určit, že informace o smlouvě budou zveřejněny. Nemyslím, že by se nenašel zájemce o veřejné zakázky, který by byl ochoten zboží či služby dodat za těchto podmínek. A jsem si jist, že ty podniky a organizace, které dnes trvají na utajení "obchodních tajemství", by se velmi rychle přizpůsobily, pokud by alternativou bylo jejich vyřazení z okruhu potencionálních dodavatelů.

Neveřejná zasedání rad zastupitelstev

Nevím, proč jsou zasedání rad zastupitelstev "neveřejná". Často udávaným důvodem jsou právě ty dříve popsané "utajované skutečnosti" ve smlouvách, které rada projednává. Zde platí to, co jsem napsal, "obchodní tajemství" nemá ve veřejných zakázkách co dělat a není důvod, proč by veřejnost neměla znát, co a jak rozhodují její zvolení zástupci. Žiji právě teď ve městě, které má přes dva milióny obyvatel a kde zasedání městské rady jsou vysílána na kabelové televizi. Kvalita městské správy tím rozhodně netrpí.

Posice ve správních a dozorčích radách

Nevidím jediný důvod, proč by poslanci, zastupitelé a politikové obecně, měli zastávat posice ve správních a dozorčích radách. Nevidím pro to důvod ani tehdy, když jde o podniky, ve kterých je stát či obec částečným nebo úplným vlastníkem. Nevím, v čem spočívá výhoda toho, že stát či obec zastupuje poslanec, primátor, starosta nebo zastupitel, jehož funkce už tak je natolik odpovědná a náročná, že pokud ji vykonává poctivě, zabírá mu všechen pracovní a většinou i valnou část soukromého času. Zájmy vlastníka může stejně dobře (a většinou daleko lépe), zastupovat kvalifikovaný profesionální manažer, ekonom nebo právník specializovaný na obchodní právo. Tyto posice jsou většinou honorované tak, že nehrozí, že by byl problém někoho kvalifikovaného najít. A takový zástupce bude jistě zastávat zájmy svého klienta, státu či města lépe a bude jim moci věnovat více času než poslanec nebo zastupitel, který, kromě práce v orgánu, pro kterou má mandát od voličů a s tím spojené povinnosti a odpovědnosti, často sedí ve třech nebo více správních a dozorčích radách. Je vůbec možné, aby vykonával svou práci zastupitele, poslance, senátora nebo primátora velkého města a při tom mohl kvalifikovaně a odpovědně zastávat významné a odpovědné funkce v komplexních moderních průmyslových či obchodních organizacích? Naopak by se velmi snížilo nebezpečí provázaností politických a obchodních zájmů, konfliktu zájmů a potenciální korupce.

Vina poslance Tustého

Věřím, že půjčka poslance Tlustého je právně naprosto v pořádku. Vím, že poslanec Tlustý je jedním z mála poslanců (pokud dokonce není jediným), který například své příjmy z posic v dozorčích a správních radách, ve kterých sedí z vůle sněmovny, dává cele a úplně ve prospěch dobročinných a charitativních organizací. Rozhodně nepatřím k těm, kdo jej prohlašují za "skvrnu" na pověsti ODS. Nemám důvod nevěřit, že poslanec Tlustý mluví pravdu, když prohlašuje, že neporušil žádný zákon.

Ale poslanec Tlustý porušil jednu zásadu, která musí platit pro každého politika.

Pokud jsem politikem a potřebuji půjčku, potřebuji peníze na dům či na cokoliv jiného, nemůžu přijmout půjčku, jejíž podmínkou je, že poskytovatel zůstane utajen, že nesmím říci, kdo mi půjčil. I kdyby to byl vlastní bratr, i kdyby šlo o naprosto nezpochybnitelný zdroj a o peníze nezpochybnitelně "čistého" původu.

Taková půjčka je pro politika prostě nepřijatelná. Pokud politik nemůže rozptýlit pochyby o původu jeho peněz, je jedno, zda je vinen či nevinen ve smyslu zákona. V politice více než kde jinde platí, že jsi jen tak dobrý, jak tě vnímá veřejnost. Pokud veřejnost politikovi nevěří, pak je - a lhostejno zda oprávněně či neoprávněně - nedůvěryhodný. Pokud jí sám poskytuje důvody k podezření, pak škodí sám sobě, případně své straně.

Svět politiky versus reálný svět

Dalším problémem je to, že mnozí z našich zvolených zástupců žijí příliš dlouhou dobu ve světě politiky. Pro některé z nich se služba občanům stala celoživotním povoláním. Pro některé je to dokonce jediné povolání, které kdy v životě vykonávali. Často jsem překvapen, když některý z nich udělá "botu", za kterou se okamžitě stane předmětem kritiky medií a veřejnosti.

Zaráží mě, že si mnohdy zcela zjevně neuvědomuje absurditu situace, ve které se octl. Jeho vysvětlení se zdá být tak naivní, že je až neuvěřitelné, a přesto se zdá, že je míněno upřímně.

Myslím, že tito lidé trpí jistou obdobou "ponorkové nemoci". Jsou tak dlouho částí specifického světa plného zvláštních vztahů a pravidel, že ztrácejí kontakt s vnějším světem, že ztrácejí kontakt s reálným světem za dveřmi sněmoven a síní zastupitelstev, že si neuvědomují, že některé věci jsou vnímány jinak jejich kolegy, jinak jejich spolustraníky a jinak širší veřejností.

Neumím navrhnout lék, zdá se mi absurdní omezovat "životnost" politika na určený počet volebních období, pokud jej jeho členové jeho strany chtějí nominovat a pokud jej voliči chtějí znovu volit, nevidím cestu, jak jim to v demokratickém systému zakázat. Je to spíše předmět úvahy pro voliče a pro politické strany, které politika nominují.

Vidím jen jednu cestu jak snížit závislost politiků na stranických sekretariátech a stranických kandidátkách a zvýšit jejich odpovědnost k těm, kteří jim dali mandát poslance, senátora či zastupitele.

Přejít na jednokolový většinový volební systém, který se už po staletí osvědčuje v anglosaských (i jiných) zemích. Volební systém, ve kterém volič ví, kdo je jeho voleným zástupcem, a poslanec, senátor či zastupitel ví, kdo jsou jeho voliči. A ví, komu je primárně odpovědný a kdo jeho výkon bude hodnotit.

Chtěl jsem popsat, co je podle mne potřeba změnit. Každý z nás asi může uvést něco jiného, něco, co jsem vynechal. To, co popisuji, nejsou jediné problémy, a má řešení nejsou jediná a určitě nejsou úplná.

Každý z nás by mohl poukázat na jiné problémy a navrhnout jiná řešení.

Poukazujme a ptejme se. Ptejme se našich poslanců, senátorů a zastupitelů. Žádejme odpovědi a žádejme změnu. Ptejme se kandidátů ve volbách do zastupitelstev a do sněmovny.

Pokud to neděláme, jsme jednou z příčin. Staňme se součástí řešení.

Tomáš Haas, 18.6.2005